Jsou to nepřekvapivě oblasti mléčné a některé masné výroby, v nichž se mělo vyprodukovat alespoň tolik, kolik se zde zkonzumuje. Například u kuřecího masa se stanovilo jako cíl stoprocentní pokrytí domácí spotřeby. Jaká je v roce 2023 realita? Už zhruba devět let domácí produkce kuřecího masa klesá – na současných zhruba 60 až 65 procent. A pokud se nezmění klíčové parametry, které to způsobují, bude nadále klesat.
Ilustrace: Vojtěch Velický
Je naprosto fér položit si otázku, zda něco takového potřebujeme, když můžeme maso dovážet. Domnívám se, že potřebujeme. Stejně jako v dalších důležitých oblastech platí, že být závislý na druhých může být krátkodobě výhodné, ale jakmile přijdou z jakéhokoli důvodu těžké časy, zle se to vymstí, protože košile je vždy bližší než kabát a každá země bude v první řadě uspokojovat své potřeby a až poté se nějak zajímat o ty okolní.
Pro příklad nemusíme chodit daleko, zažili jsme v uplynulých letech dvě krize, které ukázaly slabiny přílišné závislosti. První byl covid, který přinesl uzavřené hranice a obtížný mezinárodní obchod. V Česku jsme ho v oblasti potravin zvládli navýšením kapacit domácích výrobců, ale k tomuto řešení musíte mít jejich dostatečný počet. Druhá krize, energetická, pak jasně ukázala výhody soběstačnosti například u domácí produkce elektřiny a slabiny nesoběstačnosti u plynu (nutno dodat, že zvolené řešení tyto výhody do značné míry smazalo).
S čím tedy výrobci masa a masných výrobků bojují? Některé faktory jsou pro všechny firmy v Evropské unii obdobné – rostoucí ceny vstupů, jako jsou krmiva (nárůst na dvojnásobek) nebo energie (nárůst i na šestinásobek), na to nežehrám, s tím se musí vypořádat každý. Klíčovými faktory jsou ty, které fungují systémově. Prvním jsou dotace, druhým dovozy ze zemí mimo EU, nyní zejména z Ukrajiny. U dotací je problém v tom, že nejsou ve všech členských zemích EU shodné ani procentuálně, ani absolutně, ani vymezením účelu nebo odvětví. Potravinář – v našem případě producent kuřecího masa – z Česka může dostat řekněme 25procentní investiční dotaci na výstavbu nové haly (ta se má zcela zrušit), zatímco jeho polský konkurent běžně dostává dotace pokrývající 50 až 100 procent investičních nákladů.
To ovlivňuje cenu, za kterou si může dovolit s rozumným ziskem maso prodávat. Pokud něco drží české producenty na extrémně nízkých maržích, pak tlak silně dotované konkurence. Může se to zdát pro spotřebitele výhodné, ale jen krátkodobě. Už teď každoročně mizejí firmy z celého produkčního řetězce. Ve chvíli, kdy se zlikviduje další část, ceny masa z Polska půjdou nahoru.
Dovoz z Ukrajiny znamená, že se nyní po zrušení kvót bez cla dováží ze země, kde se při produkci nemusejí plnit unijní pravidla, jako je kvalita chovu a krmných směsí, pravidelné audity… Tato pravidla znamenají obrovské náklady, které ale platíme jen my, ukrajinský dovozce nikoli.
Český stát si musí uvědomit, že pokud se nenarovnají poměry v celé EU, je potřeba buď domácí produkci podporovat, nebo aspoň trh chránit před dovozem za predátorské ceny. Jinak se můžeme jednoho dne probudit a zjistit, že už prakticky žádnou domácí potravinářskou výrobu nemáme.
David Bednář, generální ředitel Drůbežářského závodu Klatovy
•
