Editorial

Nagano je fenomén! Nagano je mýtus! Jediná velká česká sportovní výhra, která se proměnila v klasiku, ve skutečné umění (slavní a krásní Klabzubáci či Muži v offsidu odpustí), dokonce ve výsostné umění operní.

Ve středu tomu bude přesně 20 let, kdy Česko vstoupilo do Evropské unie.

Když projedete posledním kruhovým objezdem v Mikulově a vydáte se na jih, po pár desítkách metrů přijedete k bývalé česko-rakouské celnici.

Krize vrcholí! Už ani v politice nejsou lidi. Ale nakonec se vždy před volbami nějací najdou, aby se naplnily kandidátky a mohlo se říct: máme co nabídnout. Pozoruhodné přitom je, jací lidé a v jakých hnutích a stranách se objevují. Hranice představivosti jsou v tomto přelévání sil zřejmě neomezené.

Měla to být investiční smršť, přehlídka vzorové ekonomické diplomacie, jakou umějí jen opravdoví političtí profesionálové typu Miloše Zemana.

Lidstvo miluje zlomové okamžiky. Chvíle, kdy se dějiny takříkajíc zastaví, protože nevíme, kam a jak jít.

Odbory to v porevoluční době nemají jednoduché. Postkomunistické Česko nemůže ani po třiceti letech zapomenout na staré časy Revolučního odborového hnutí (ROH), kdy bylo slovo odborář synonymem vypočítavého bafuňáře, který jen sbírá výhody, nepracuje a pro ostatní zaměstnance fakticky nic nedělá. K uchování tohoto postkomunistického obrazu většinou nejvíce přispívali sami odboroví lídři, kteří tento stereotyp zarputile udržovali.

Pátek 12. března 1999. Uteklo sice již čtvrt století, ale pamatuji si na ten den překvapivě jasně. Stál jsem na náměstí v Liberci a sledoval vojenskou přehlídku při příležitosti vstupu České republiky do NATO. Tamní rota chemické ochrany byla první profesionální jednotkou v české armádě a hned ten den se stala členem Sil okamžité reakce (SOR). Slavnostní den pak večer završil velkorysý ohňostroj z liberecké radnice.

Zemědělci minulý týden znovu vyrazili do Prahy na protest proti zemědělské politice vlády. Na rozdíl od první demonstra­ce v polovině února se akce neobešla bez problémů – jeden z traktorů v tunelu Blanka vjel zřejmě do protisměru a srazil se tam s osobním autem a policie také zadržela demonstranta, který z valníku vysypal před Úřad vlády ve Strakově akademii hnůj.

Pozdní fáze moderní západní civilizace, v níž máme to štěstí či smůlu žít, se vyznačuje vytvářením nových společenských protikladů. Věříme jim stejně jako dříve na rozdělení socialistického a kapitalistického tábora, přičemž se po revolucích roku 1989 ukázalo, že všude chtějí lidé víceméně totéž a je jim nakonec jedno, jaká ideologie jim to osobní štěstí přinese.

Budu s dovolením osobnější. Když se narodíte jako Rychlík, musíte mít k rychlým vlakům prostě kladný vztah. V rodině dáváme k dobru historku, kdy můj dědeček Oldřich volával do jihlavského depa, kde pracoval na lokomotivách strejda Ivan: „Dobrý den, tady Rychlík, to je depo? Nemám tam, prosím, někde syna?“ Kupodivu si ze železničářů šoufky nedělal.

Mám to štěstí, nebo smůlu, jak se to vezme, že jsem byl u toho. Dobu, kdy vznikala společná evropská měna, si jako politický a ekonomický komentátor velmi dobře pamatuji.

Pražská restaurace Pastař v těsném sousedství mostu Legií leží na populární turistické trase mezi Petřínem a Národním divadlem. To má za následek, že zhruba polovinu hostů restaurace tvořívají cizinci. A ti vcelku logicky o lednovém zvýšení DPH na čepované pivo neslyšeli, zvýšenou cenu vlastně nedokážou ani rozpoznat.

Přelom roku bývá příležitostí k bilancování končícího období a plánování nového roku.

Když letos v květnu nečekaně zemřel Vadim Fojtík, bývalý kolega a někdejší šéfredaktor týdeníku Euro, byla záhy na charitativním portálu Znesnáze21 otevřena sbírka na podporu jeho rodiny.