Nusle, Waltrovka v Jinonicích, Vysočany, Smíchov nebo vršovický Koh-i-noor. To je jen krátký výčet tradičních průmyslových lokalit v Praze, které se dočkaly nebo dočkají přeměny na bytové či kancelářské čtvrti. Vyjádřeno čísly, jde o více než šest milionů metrů čtverečních ploch, o které přišla průmyslová infrastruktura jen v hlavním městě. V rámci celého Česka se pak budeme bavit o „vytlačeném“ průmyslu z více než 12 milionů metrů čtverečních.
Nedávné krize v podobě koronavirové pandemie nebo války na Ukrajině ukázaly, jak důležité je mít v rámci Evropské unie vybudovanou výrobní a logistickou infrastrukturu, aby byly co nejmenší výpadky dodávek zboží. Nechci tu brojit proti rezidenční zástavbě, která je jistě potřeba, ale poukázat bych chtěl na fakt, že Česko si v poslední době neví rady, kam vlastně průmysl umístit. I když je výstavba na brownfieldech pro nás náročnější, pouštíme se do ní často.
Ilustrace: Vojtěch Velický
Přirozeně zde totiž vracíme průmysl do míst, kde má tradici. Při stavbě na brownfieldech navíc dokážeme přímo v místě recyklovat až 98 procent původního stavebního materiálu. Přeměnit mrtvá, ekologicky poškozená území na moderní udržitelné průmyslové provozy dává
smysl. Územní plánování v řadě měst ale dnes vytlačuje výrobu a logistiku na okraj aglomerací, kde pak dochází k zásahu do krajiny. Jenže i výstavba na takzvaných greenfieldech možná brzy ještě více narazí, protože chystaný zákon o ochraně zemědělské půdy, jak je nyní navrhován, zakáže průmyslovou výstavbu na pozemcích určených v územních plánech k zástavbě, konkrétně na pozemcích zařazených do první a druhé třídy ochrany.
Jde přitom o ukázkový populismus. Dnes jsme schopní stavět moderní průmyslové provozy s minimálním dopadem na životní prostředí. Haly jsou opatřené solárními elektrárnami, tepelnými čerpadly a mají propracovaný systém hospodaření s dešťovou vodou a její zadržování v krajině. Průmyslové objekty jsou stavěné tak, aby je šlo v budoucnu snadno demontovat a přestavět, aby odpovídaly ještě přísnějším ekologickým standardům.
Ale kde tedy má moderní průmysl 21. století stát? Realita aktuálního vývoje ukazuje, že nejspíš vlastně nikde. Naše republika by si proto měla uvědomit, zda chce být spíše agrárním státem s velkým podílem zemědělské produkce v technických plodinách, nebo pokračovat v průmyslové tradici a nabízet možnosti pro rozvoj moderních podnikatelských aktivit. Neustále slyšíme z úst politiků, že chceme průmysl s přidanou hodnotou a nebýt montovnou a dotáhnout sem centra výzkumu a vývoje špičkových technologických společností. Odpovědné osoby by si ale měly uvědomit, že i špičkové provozy musíme někde postavit.
Pavel Sovička, generální ředitel společnosti Panattoni pro Česko a Slovensko
•
