Obnovitelné zdroje energie (OZE) je třeba doplňovat záložními, které je nahradí, když nesvítí slunce nebo nefouká vítr. Dlouhodobě to budou ty založené na plynu, alespoň dokud se nezlepší technologie na vodík. Musíme si uvědomit, že OZE v dohledné době spolehlivé a bezpečné dodávky elektřiny pro střední Evropu nezajistí. Solární a větrné elektrárny nedokážou v Česku a v Německu ani při jejich výrazném růstu nejméně do roku 2030 nahradit tradiční zdroje energie.
Podle analýzy webu Fakta o klimatu se Německo i při splnění svých zelených plánů koncem desetiletí plně obejde bez fosilních zdrojů ročně jen kolem 70 dní. I proto směřují další investice do paroplynových elektráren. Jde o vhodný doplněk k OZE s nízkými emisemi skleníkových plynů. Využívají se jako pološpičkové, špičkové a záložní zdroje. Zemního plynu je dostatek, a proto je zárukou energetické bezpečnosti výroby elektřiny. Potvrzuje to i krok provozovatele tuzemské energetické přenosové soustavy – ČEPS.
Ten nedávno oznámil, že koupí šest podzemních zásobníků plynu, aby získal kontrolu nad zacházením s touto komoditou. Kvůli sezonní spotřebě plynu jsou zásobníky pro Česko nezbytné. Jejich nákup považuji za první krok, protože vlastníkem plynu v zásobnících nebude stát, ale na něm nezávislí soukromí obchodníci. Druhým krokem může být státní obchodník s plynem, který bude jeho skutečným vlastníkem a formou dlouhodobých smluv zajistí vyšší míru bezpečnosti dodávek.
Na energetické bezpečnosti se snažíme podílet i my – jsme jedním z tuzemských agregátorů, který ČEPS pomáhá stabilizovat elektrickou síť. Osobně jsem přesvědčen, že plynové zdroje budou pro stabilizaci potřeba, především v době, kdy nesvítí slunce nebo nefouká vítr. I proto máme v plánu postavit několik dalších paroplynových elektráren, které budou schopny v budoucnu přejít zcela na vodík.
Ilustrace: Vojtěch Velický
Hodně se dnes mluví o takzvaném zeleném vodíku. Přechod na vodík jako takový se zdá nevyhnutelný. Znamená ale obrovské investice mnoha stovek miliard eur. Energetická soběstačnost Evropy přitom výsledkem tohoto úsilí nebude.
Primárními zákazníky vodíku v různých jeho formách bude průmysl. Místo závislosti na zemním plynu budeme závislí na importu vodíku na budoucím konkurenčním globálním trhu. Lze očekávat dlouhodobé smlouvy s exportními zeměmi.
Ve strategii přechodu na energetické využití vodíku existuje řada nástrah a nejasných bodů. Prvním z nich je infrastruktura – pro dovoz plynného vodíku a amoniaku jsou nezbytné plynovody, zásobníky pro překlenutí sezonních výkyvů spotřeby a terminály. Také výstavba zařízení, které pomocí elektřiny vyrábí vodík rozkladem vody, elektrolyzérů, bude podle mého názoru pomalejší, než se plánuje. Nesmíme zapomínat ani na to, že solární a větrné elektrárny, které by měly zelený vodík vyrábět, dosud nejsou v provozu a musejí být teprve vybudovány. Energetika byla, je a vždy bude speciální odvětví, které vyžaduje dlouhodobé plánování a investice. Musí navíc přečkat ve výborné kondici i několikaleté ekonomické výkyvy a krize. V energetice zajisté neplatí čím dříve, tím lépe.
Václav Skoblík, obchodní ředitel energetické skupiny UCED
•
