Jakmile vládní koalice vše v tajnosti upekla – aniž by možné dopady konzultovala s jediným člověkem z praxe –, dala svým úředníkům jen měsíc na to, aby vše přetavili do konkrétních legislativních návrhů. Tato překotnost pak vedla k chybám – některým zjevným a některým skrytým.
Jednou z těch skrytých chyb (nebo můžeme říct ne zcela plánovaných opatření) je zrušení povinného příspěvku zaměstnance na stravování během pracovních směn. V současnosti je situace taková, že zaměstnavatel i zaměstnanec se musejí na stravování povinně spolupodílet. V případě zaměstnaneckých kantýn se dělí de facto rovným dílem, v případě jiných účelových podpor jde o 55procentní podporu ze strany zaměstnavatele, zbylých 45 procent si pak doplácí zaměstnanec. Je to systém, který funguje již desítky let, všichni jsou s ním spokojeni a navíc je rozpočtově neutrální, až mírně pozitivní. Není tedy objektivní důvod ho měnit.
Ilustrace: Vojtěch Velický
V konsolidačním balíčku se však objevil návrh, který povinnost zaměstnance přispívat si na oběd ruší. Motivem byla pravděpodobně snaha o jakési zjednodušení systému, ale praktické dopady tohoto návrhu bohužel nikdo nedomyslel. Pokud je domyslíme, zjistíme, že nejsou dobré pro nikoho. Pro zaměstnavatele, zaměstnance, ale ani pro státní rozpočet, jehož zlepšená kondice je deklarována coby cíl celého balíčku. Co se tedy může stát, pokud návrh vlády projde?
Zaměstnanci si postupně přestanou doplácet svých 45 procent ceny oběda. Když nemusí, tak nemají důvod. V průměru to dnes dělá 54 korun za jeden oběd. Co jim zbyde, je pouze těch 55 procent, které přispívá zaměstnavatel, což je průměrně 66 korun. Při dnešních cenách je nemyslitelné, že si zaměstnanec za 66 korun někde koupí hodnotný oběd nebo že jej nějaká firemní jídelna či kantýna za 66 korun uvaří. Zaměstnanci nebudou s tak nízkým příspěvkem na oběd spokojeni a budou tlačit na zaměstnavatele, aby ho navýšil. Pokud to odmítne, protože na to nebude mít, začnou se zaměstnanci stravovat tak, aby jim těch 66 korun stačilo. To znamená starý dobrý vlašák s rohlíkem nebo holanďák s chlebem. Zároveň se změna dotkne i samotného fungování podnikových kantýn. Jen pro úplnost, ve firemních jídelnách a kantýnách se stravuje zhruba 1,6 milionu zaměstnanců.
Někdo může namítnout, že lidé přece jíst potřebují, a proto si rádi kvalitní oběd doplatí ze svého. To je častý argument Pražáka s nadprůměrným platem. V Česku je obrovská spousta lidí, kteří počítají každou korunu, a navržená změna bude zejména pro méně movité motivací neobědvat, se všemi pracovními a zdravotními důsledky, které z toho vyplývají.
Další možností je, že zaměstnavatel uvidí, že si zaměstnanci nejsou ochotní doplácet ze svého, a protože si to může ekonomicky dovolit, rozhodne se svoji část příspěvku na oběd navýšit. Z hlediska zákona to udělat může. Je-li v současnosti průměrný příspěvek zaměstnavatele 66 korun, pak maximálně možný daňově uznatelný je 107 korun. To je sice stále mnohem méně, než je průměrná cena oběda v jídelně či restauraci, ale pro zaměstnance už to je mnohem atraktivnější.
Problém ale nastává se státním rozpočtem. Namísto 66 korun si totiž zaměstnavatel z daní najednou odečítá 107 korun, takže stát každý tento oběd dotuje částkou o 41 korun vyšší. Pokud by to udělali všichni, znamenalo by to minus 15 miliard korun ze státního rozpočtu. Každý rok. Paradoxní je, že vláda nikdy nedeklarovala, že chce zasahovat do systému zaměstnaneckého stravování. Tímto nedomyšleným krokem však hrozí poškodit zaměstnance, zaměstnavatele, ale především státní rozpočet, a jde tak de facto proti cíli konsolidačního balíčku, kterým je výdaje státního rozpočtu snížit.
Vít Jásek, výkonný ředitel Unie zaměstnavatelských svazů
•
