Prezident Exekutorské komory ČR Jan Mlynarčík v posledních měsících řeší zásadní legislativní změny, které se mají dotknout státní správy, dlužníků, věřitelů i samotných exekutorů, které komora sdružuje. Podle Mlynarčíka jde o mnohdy neefektivní řešení, jež dluhovou spirálu spíše více roztočí, než zpomalí.
Exekuce jsou jedno z nejskloňovanějších témat, díváme-li se na to z pohledu legislativních změn. Společnost je jimi velmi polarizována. V jakém stavu se tedy aktuálně nacházejí exekutoři?
Soudní exekutoři „vznikli“ ze zákona v roce 2001 z důvodu neefektivity vymáhání ze strany soudů (především v 90. letech). Od té doby naplňují svůj účel a exekuční tituly se staly vymahatelnými. Vedle soudů, správních orgánů, finanční správy a celní správy se zde v podobě soudních exekutorů vyprofiloval skutečně efektivní vymáhací orgán. Po více než 22 letech existence soudních exekutorů se tento fakt vytrácí a zákonodárce a stát jej začínají tu z méně, tu z více populistických důvodů opomíjet. Exekuční řízení je neúměrně složité a komplikované. Právo má být jednoduché, má ho pochopit každý jeho adresát a nikoli pouze skupinka vyvolených.
Jak se v kontextu vytvoření pozice exekutora jako částečně soukromé podnikající osoby vyvíjel vztah mezi dlužníkem a věřitelem?
Původní právní úprava byla postavena velmi prověřitelsky, což v některých případech působilo nespravedlivě vůči dlužníkům. Proto byly přijaty některé prospěšné změny, které tento stav narovnaly. V poslední době se misky vah opět vyklonily, tentokrát na stranu dlužníků. V mnoha ohledech se dokonce dostali do tak privilegovaného postavení, v jakém se věřitelé v minulosti nikdy nenacházeli. Opakovaně se zvyšuje výše nezabavitelné částky, čímž se snižuje nejefektivnější způsob vymáhání formou srážek ze mzdy. Máme tu zastavování bagatelních exekucí, milostivé léto, změny v insolvenčním řízení, díky kterým dlužník dokonce po dobu oddlužení nemusí věřitelům splatit vůbec nic! Nechci stigmatizovat dlužníky, kteří za to vlastně nemohou. To stát jim dal do vínku tolik možností, jak se zbavit dluhů, jak je neplatit. A to se již projevuje – platební morálka dlužníků není dobrá, dluhy platit nechtějí, neboť očekávají, že jim je stát opět nějakým způsobem odpustí nebo zastaví exekuce, které jsou proti nim vedeny.
Prezident Petr Pavel 10. srpna podepsal novelu zákona, podle které bude stát nahrazovat výdaje za zastavování marných exekucí. Proč je to potřeba? Jedná se z vašeho pohledu o další znevýhodnění exekutorů?
Touto úpravou má dojít k zastavení exekucí, které jsou vedeny déle než šest let a ve kterých nebylo úspěšně nic vymoženo. Věřitel po složení zálohy může tuto lhůtu prodloužit o další tři roky. Hlavním limitem je, aby se exekuce nevedly déle než dvanáct let. Na první pohled je to správné řešení, jsou s tím ale spojena i určitá negativa. V první řadě jde o tragickou úroveň právního textu, která se stala již takovým legislativním standardem. Dalším negativem je, že náhrada pro exekutora je pouhých 750 korun bez DPH, kdy tato částka nepokryje ani čisté náklady na pouhé ono zastavení dané exekuce, natož pak ostatní náklady.
Bude mít podle vás novelizace zákona kladný vliv na snižování počtu zadlužených?
Určitě může mít. Nicméně už nyní se objevují rozpory ve výkladové praxi soudů. Některé například vykládají běh a stavění lhůt jinak než jiné soudy. Díky takovým překážkám se může hmatatelné snížení počtu povinných (fyzických osob v exekuci) projevit se zpožděním. Dále je otázkou, zda k razantnímu snížení počtu povinných vůbec dojde, neboť stát aktuálně zcela vážně zamýšlí převést pravomoc vymáhat pohledávky soudů výhradně na celní správu. Zejména tento krok by se v dnešní době jevil zcela nesystémově.
Počkejte, vždyť jste říkal, že vedle exekutorů mohou vymáhat i celníci, a v tom případě jde nejspíš o běžnou praxi. V čem jde tedy o systémovou chybu?
Vezmeme-li v potaz úspěšnost vymáhání celní správy, pak se snaha o další navýšení objemu její agendy jeví zcela nesmyslně. Jejich úspěšnost vymáhání je v jednotkách procent. Ať už si o soudních exekutorech myslíte cokoli, nelze jim upřít jedno – vymáhají rychle, efektivně a jejich práce nestojí daňové poplatníky ani korunu. Jsou placeni z toho, kolik vymohou. Navíc ze své činnosti ještě státu odvádějí daň z příjmů a DPH a plní tak rozpočet. V případě celníků se nejedná o první návrh na přenesení pravomoci na ně. Například v návrhu z roku 2018 se počítalo i s navýšením tabulkového počtu pracovních míst, neboť celní správa na to jednoduše není připravena. Podobně by tomu bylo dnes, navíc v důsledku inflace a dalších změn za mnohem větší peníze ze státní kasy. Personální zajištění u celní správy by pouze na platech stálo ročně navíc asi sto milionů korun, které stát, jak sám tvrdí, nemá. Celníci mají navíc nárok ještě na různé příplatky a výsluhové renty. Dále bude potřeba nakoupit IT vybavení, telefony, pronajmout či pořídit nové kanceláře, vozidla, informační systémy atd. Celkové náklady se tak snadno mohou vyšplhat k vyšším stovkám milionů korun, které budou muset platit opět daňoví poplatníci.
Celní správa ale tvrdí, že nebude třeba nabírat nové zaměstnance. Zatížení státní kasy tedy vůbec nemusí být na stole.
I kdyby to byla pravda, o čemž pochybuji, bude i tak potřeba pracovníky celní správy zaškolit, naučit je postupovat všemi způsoby provedení exekuce, které právní řád zakotvuje. Některé z nich totiž celní správa téměř nevyužívá, a aby byla efektivní, bude se muset naučit je používat. Musím také opět zdůraznit, že veškerou činnost celní správy financuje státní rozpočet. Každý z nás by tak platil vymáhací proces vůči dlužníkům státu, kteří nezaplatili například za výkon trestu odnětí svobody. Není spravedlivější a pro stát a jeho občany rozumnější, aby náklady spojené s vymáháním nesli ti, kdož vymáhání zavinili?
Jakým způsobem ovlivňují zmiňované srážky ze mzdy efektivitu vymáhání?
Částka, kterou lze v exekuci povinnému ze mzdy postihnout, se snížila téměř na nulu. Jedná se o nežádoucí situaci pro všechny zúčastněné strany. Věřitel se nedobere svých peněz a dlužníkovi se protáhne doba exekuce. Pro představu: v roce 2019 bylo z příjmu ve výši 25 tisíc korun možné srazit zhruba čtyři tisíce korun, dluh se tak dařilo poměrně efektivně umořovat. Letos už z této částky nelze srazit nic. Dlužníka je tak potřeba vystavit intenzivnějším způsobům provedení exekuce, protože to exekutorovi ukládá zákon. A na tomto místě se tedy ptám: je skutečně žádoucí provádět mobiliární exekuce a prodávat nemovité věci tam, kde dříve bylo možné exekuci efektivně umořit srážkami ze mzdy? Stát de facto nutí exekutory, aby vůči dlužníkům používali invazivnější způsoby provedení exekuce.
Snížení srážek je ale k dlužníkovi ohleduplnější. Máme přeci vysokou inflaci, která se do té výše musela promítnout.
Tak se to skutečně na první pohled může jevit, ovšem realita je zcela odlišná. Pokud nelze provádět efektivně srážky ze mzdy, jak může být ohleduplnější, že povinnému budou zabaveny movité věci u něj v bytě nebo že mu prodáme nemovitost? Na tyto otázky nenaleznete uspokojivou odpověď. Hovoříme-li o inflaci, tak ta se podle ČSÚ za loňský rok pohybovala kolem 10 až 15 procent. Navýšení nezabavitelné částky však inflaci překonalo několikanásobně.
Jak má tedy stát situaci řešit?
Hovoříme-li o srážkách ze mzdy, pak můžeme nalézt inspiraci v zahraničí například v podobě určité minimální srážky ze mzdy. O výši lze diskutovat. Aktuálně se jako nejvhodnější jeví částka ve výši okolo jednoho tisíce korun, která by se povinnému srážela ze mzdy vždy. Mělo by to nejen výchovný efekt, ale hlavně by to znamenalo rychlejší vymožení pro věřitele a kratší exekuční řízení pro povinného. Pokud jde o justiční pohledávky, pak je odpověď jednoduchá. Soudní exekutoři jsou oproti celní správě efektivnější, rychlejší, úspěšnější a především nestojí daňové poplatníky ani korunu. V obecné rovině je nutné připravit a přijmout nový moderní, jednoduchý exekuční řád, který znovu nastaví a vyváží práva a povinnosti všech zúčastněných stran. Na jeho vzniku jsme připraveni se aktivně podílet. Exekutorská komora ČR disponuje dostatečným odborným aparátem. Vraťme se do 21. století.
•
