Už deset let se Jakub Líčka (36) jako generální sekretář stará o provoz nejstarší, loni stoleté české charitativní organizace Charita Česká republika. Za tu dobu si už mohl všimnout, jak se vztah společnosti k veřejně prospěšnému dárcovství posunul. „Proměnilo se to směrem k lepšímu, Češi jsou opravdu štědří a zajímají se o životy druhých kolem sebe,“ říká manažer, původním vzděláním politolog a afrikanista. Jen firmy, zejména s centrálami v zahraniční, podle něho „stále nedávají tolik, kolik by mohly vzhledem ke svým ziskům dát“. I to se ale podle něho může změnit: „Nakonec jsme vděční za každého dárce.“
Dáváte peníze na charitu?
Dávám pravidelně, ano.
I společnosti, kterou řídíte?
Přiznám se, že své organizaci pravidelně na měsíční bázi nedávám, snad za to nedostanu vynadáno. Ale samozřejmě přispívám na mimořádné nebo jednorázové akce, jako je například Tříkrálová sbírka, pomoc Ukrajině, tornádo a jiné.
Takže se vlastně chováte trochu jako většina Čechů, kteří dávají spíše jen tehdy, když jsou sbírkové události…
Mám to nastavené trochu jinak. Na naše projekty v Charitě přispívám, ale je pravda, jak už jsem zmínil, že ne pravidelně na bázi měsíčního dárcovství. Říkám si totiž, že do pomoci lidem přes Charitu dávám z velké části sám sebe. Svoji práci samozřejmě nedělám zadarmo, v tomto smyslu to není žádná dobročinnost, ale přece jenom se nějakým zásadnějším způsobem podílím na tom, aby společnost díky Charitě byla trochu lepší. Navíc mě ale zajímají i témata, kterým se Charita příliš nevěnuje, třeba životní prostředí nebo lidská práva. Tyto oblasti naopak podporuji pravidelně a právě proto, že my je příliš neděláme, trochu si to takto vnitřně kompenzuju.
Foto: Vadimír Šigut
Říkal jste: „Dělám to proto, aby společnost byla lepší.“ Je to ten hlavní obecný důvod, proč se lidé do charity zapojují, proč na ni dávají peníze?
Myslím, že ano. A potvrzují to i statistiky. Například Mapa dárcovství, kterou každý rok zpracovává Fórum dárců, uvádí, že až 76 procent lidí, kteří nějakým způsobem darují, je motivováno tím, že se při darování cítí dobře, mají dobrý pocit z toho, že mohou někomu pomoct. A to je asi ta největší motivace pro většinu lidi, kteří přispívají. Ale samozřejmě se motivace lidí může různit. Někdo přispívá jako já na „lepší společnost“, někdo to bere třeba jako „splátku dluhu“, protože mu někdo v minulosti pomohl a chce tu pomoc takzvaně poslat dál.
Vy jste ale mluvil o lepší společnosti. V čem by měla být lepší?
Mohla by být spravedlivější…
Sociálně spravedlivější? V rozdělování bohatství? Nebo jak tomu mám rozumět?
Pořád si říkám, že ideální společnost by byla taková, kde by charity vůbec nemusely existovat. Kdyby společnost fungovala tak, že by činnost pomáhajících neziskových organizací, nadací a nadačních fondů nebyla zapotřebí. V takovém světě ale nežijeme a nic nenasvědčuje tomu, že se taková doba blíží, spíše naopak.
Narážíte asi na mezinárodní situaci, na válku na Ukrajině, kde pomáháte, ale i na válku na Blízkém východě, kde jste také aktivní. Ale česká společnost se možná k lepšímu mění, nebo ne?
Ono to spolu trochu souvisí. Ostatně i českou společnost zasáhla covidová pandemie a Charita byla v rámci pomoci během pandemie velmi aktivní. Většina dění ve světě zasahuje i Česko. I válka na Ukrajině, i když se zatím může zdát, že nás přímo nezasahuje z hlediska bezpečnosti. Budeme rádi, když to tak zůstane, ale kdo ví? Třeba vznikne konflikt, který reálně přeroste až k nám. A je tu globální energetická krize. I ta trápí Čechy stejně jako ostatní.
Myslel jsem to jinak. Když pomáháte ve válečných oblastech, je to okamžitá humanitární pomoc, když pomáháte v Česku, je to spíše sociální činnost, pomoc vyloučeným, nemocným, lidem na okraji. Je v tomto ohledu česká společnost citlivější, cítíte nějakou proměnu myšlení?
Ano, myslím, že ano, ostatně projevuje se to i ve výběru darů. Proměnilo se to směrem k lepšímu, Češi jsou opravdu štědří a zajímají se o život druhých kolem sebe. Dokazuje to řada výzkumů. Koneckonců i aktuální světový index dárcovství Českou republiku posunul v dárcovství na 14. místo ze 120 zemí, které sleduje. Myslím, že je to skvělý výsledek. Pokud se bavíme o potřebě sociální pomoci, potřebě sociálních a zdravotních služeb, i tam je situace lepší. Existuje mnohem více služeb a jejich forem než v minulosti, pomoc je tak dostupnější. Jdeme tu správným směrem, protože populace stárne a stále více lidí bude časem potřebovat nějaký typ pomoci, ať už v rámci domácí péče, nebo formou pobytových služeb, a dobrá dostupnost takové péče bude klíčová.
Češi jsou štědří, dary za 15 miliard korun ročně, to asi není málo. Zároveň ale kritizují neziskové společnosti, které pomoc dodávají, jako žrouty veřejných peněz. Neziskovka je skoro nadávka. Čím si vysvětlujete tento rozpor?
Osobně vnímám, že důvěra v neziskový sektor se přece jenom trochu zvýšila. Možná je to i změnou vlády, každopádně kritická rétorika už není tak silná, jako bývala před pár lety. I nám se ale stává, že se v Charitě potkáváme s lidmi, kteří mají tendenci říkat „darmožrouti, živeni z veřejných peněz, všechny neziskovky bych zakázal a zrušil, je to k ničemu“. Je to podle mě tím, že si tito lidé neuvědomují, že neziskových organizací je v republice sto tisíc. A nelze proto všechny házet do jednoho pytle. Ne všechny neziskovky jsou progresivistické, ne všechny se zabývají kontroverzními tématy genderu a podobně, což lidem vadí. Naopak těchto organizací je naprostá menšina. V tom je kámen úrazu: lidé nedokážou rozlišovat mezi neziskovými organizacemi a často ani nevědí, co to znamená a co taková neziskovka doopravdy dělá.
Ani u Charity to nevědí?
Opravdu řada lidí netuší, že jsme vlastně také nezisková organizace. Lidé na mě často koukají překvapeně, když jim začnu vykládat, co všechno Charita ČR dělá. Že máme například 1 600 zdravotních sester, které dokážou obsloužit 50 tisíc starých a jinak potřebných lidí, třeba i vašich rodičů, vašich dědečků, lidí, kteří potřebují nějakou ošetřovatelskou pomoc. Máme spoustu domovů pro seniory, azylové domovy pro matky s dětmi v tísni – a dětem přece chceme pomáhat všichni. Když toto říkám kritikům neziskovek, jsou strašně překvapení.
Důvěra v Charitu je dána i tradicí. Jste nejstarší charitativní společnost v Česku. Cítíte tu zkušenost a sílu?
Určitě ano. Loni jsme oslavili stoleté výročí, ale i tím, že jsme zřízeni katolickou církví, je Charita konzervativnější organizací. Jsme tradiční, ale zároveň moderní společností, v níž jsou hodnoty jasně dané. Je to zavazující tradice pokračovat v této práci předků. Dnes i díky nim máme v Česku síť tří set charitních organizací a já cítím silný závazek k tomu, abychom jim to nepokazili.
Dávání či dárcovství je možná nejsilnější reziduum křesťanství v české ateistické společnosti. Jak důležitá je pro vás náboženská rovina vaší práce?
Pro Charitu je to velmi důležité, křesťanské hodnoty jsou v duchu naší organizace. Na druhé straně naším posláním je pomáhat všem bez rozdílu, všem, kdo pomoc potřebují, ať jsou jakékoli rasy, nebo vyznání.
A pro vás osobně, jak důležitá je víra?
Já nejsem přímo praktikující, ale křesťanské hodnoty ctím a jsou pro mě důležité. Možná je to s tou vírou ve společnosti trochu jinak. Myslím, že český ateismus se trochu přeceňuje. Lidé nechodí tolik do kostela, praktikujících je méně, ale hodnotově většina lidí ateisty není. V Charitě je mnoho kolegů, kteří sice nechodí tak často do kostela, křesťanské hodnoty ale vyznávají, hledají a chtějí sdílet. Podobně to cítím i já.
Vy jste studoval politologii a africká studia. Byl zájem o politiku jako o ovlivňování věcí veřejných a o Afriku jako kontinent rozvojový hlavním motivem, proč jste vstoupil do světa charity?
Jistý vliv to asi mělo, ale byla to shoda okolností. O volné pozici generálního sekretáře Charity Česká republika jsem se před deseti lety dozvěděl, když jsem byl v Ghaně, kam jsem jel na semestrální pobyt. Byl jsem tehdy zaměstnán na ministerstvu spravedlnosti, kde jsem několik let dělal parlamentního zpravodaje. V Africe jsem si uvědomil, že se na to místo na ministerstvu už nechci vracet a že bych rád dělal něco jiného. A to právě v oblasti neziskových organizací a nadací, něco se skutečným přesahem do reality. Tuhle motivaci má docela hodně studentů humanitních oborů. Jestliže Česko vyprodukuje ročně tisíce politologů, je jasné, že jich tisíce aktivních v oboru nebude a budou si muset najít něco jiného. A já jsem tíhl k tomuto prostředí. Za pobytu v Ghaně jsem zachytil inzerát na místo generálního sekretáře, což mě úplně nadchlo. Říkal jsem si, že by bylo úžasné, kdyby to vyšlo. Tak jsem se přihlásil a ono to vyšlo.
Afrika jako rozvojový kontinent v tom sehrála nějakou roli?
Samozřejmě že to jistou roli sehrálo. Věděl jsem, že pod generálního sekretáře spadá i oddělení zahraniční humanitární pomoci, takže jsem tušil, že bych nějakým způsobem mohl pokračovat v tom, co mě zajímalo. Navíc jsem měl příležitost v Ghaně vidět, jak taková pomoc konkrétně funguje. Dost mě to bavilo. Řekl jsem si, že bych něco takového chtěl dělat.
Když se dívám na tu hustou síť vašich charit v Česku, je z toho zřejmé, že Charita ČR je ohromná korporace. Jak těžké je udržet její pozici na trhu, dá-li se to tak říct?
Není to nic jednoduchého. Charita je opravdu obrovská organizace, která má devět a půl tisíce zaměstnanců. Náš obrat přesahuje pět miliard korun, i spektrum pomoci je velmi široké. Charita ale není unitární organizace. Vznikala zespoda. Jednotlivá biskupství zakládala diecézní charity, tak se to dodnes drží, diecézní charity jsou něco jako krajské pobočky. Mají svou nezávislost, což zjednodušuje řízení. Centrála Charity, kterou vedu já, má na starost témata, jež nás spojují všechny, což je například celkový fundraising. Například Tříkrálová sbírka, největší sbírková událost v Česku. Ale jak fungují sociální služby nebo domovy pro seniory třeba ve Znojmě, to my z centra v zásadě neovlivníme.
Česká společnost je podle vás štědrá, platí to i pro firmy? O společenské odpovědnosti firem (CSR) se mluví dvacet let, je to už dnes tedy samozřejmost?
Řekl bych, že je to na dobré cestě. Jsem osobně moc rád za každou firmu, která se rozhodne nějakým způsobem spolupracovat s Charitou, ostatně i my se tím učíme od nich vždy něco nového. Je pro ně důležité, jak se díky charitě proměňuje vnímání firmy v rámci jejich interní komunikace i v rámci komunikace navenek. Firmy dnes komunikují jinak než před deseti lety a mnohem víc zapojují do charitativní činnosti své zaměstnance, a to i do rozhodování o tom, jaký projekt podpoří, a jaký ne. To tu dříve nebylo.
A pokud jde o objem darovaných peněz?
Myslím si, že firmy stále nedávají tolik, kolik by mohly dávat. Jenom české banky a spořitelny měly čistý zisk za minulý rok něco kolem 100 miliard korun, pak si ale přečtete na Fóru dárců informaci, že firemní nadace a nadační fondy poskytly něco kolem 800 milionů, tak si řeknete, vždyť to není ani jedno procento čistého zisku bank a spořitelen. Nechci nikomu sahat do svědomí, to vůbec ne. My si opravdu vážíme každé pomoci, přesto si myslím, že výše firemní dobročinnosti s velikostí čistých zisků moc nekoresponduje.
V cizině je ten podíl darů k zisku vyšší?
V západních zemích to bývá až pět procent čistého zisku, zejména u velkých finančních institucí. Pokud my jsme na tom jednom procentu, myslím, že určitá rezerva tady je. Doufám, že se časem dostaneme k mnohem vyšším číslům.
V poměru k celkovému bohatství, tedy k HDP, je česká charita vlastně velmi nízká, 0,04 procenta HDP. V Americe je to 1,5 procenta HDP. Existuje velká diskrepance mezi Evropou a anglosaským světem, kde jsou dárcovství a charita všudypřítomné, lidé s nimi denně žijí. Bude to tak někdy v Česku?
Pevně v to doufám. Tak jako se velmi posunulo dárcovství mezi fyzickými osobami, věřím, že se bude neustále posouvat i v rámci korporátu. Z osobní zkušenosti se mi zdá, že české firmy, třeba i menší a střední, jsou mnohdy angažovanější a jejich míra dárcovské podpory je v adekvátním poměru větší než u velkých koncernů a poboček firem, které mají své mateřské společnosti v zahraničí. Cítění pro to dávat něco zpátky do Česka je u těchto společností mnohem slabší. Ze zkušenosti vím a zažil jsem to několikrát, že management v Česku by opravdu chtěl vyčlenit na charitativní účely mnohem více peněz, ať už to jsou třeba banky, operátoři, nebo energetické společnosti, management ale dostane zákaz od mateřské společnosti v zahraničí nebo má nějaký centrální předpis, který to neumožňuje.
Celkově je ale firemní dárcovství intenzivnější, než bývalo?
To určitě. CSR dnes firmy využívají mnohem víc než dřív. Pracují s tím kreativně, snaží se motivovat zaměstnance. Velmi často se stává, že zdvojnásobují zaměstnanecké sbírky, především když je nějaká mimořádná událost, je podpora mnohem větší. Připomenu Ukrajinu, tehdy jsme měli spoustu firem, které chtěly, abychom na Ukrajině pomohli právě jejich penězi. Ale když dám stranou mimořádné události, darované částky ještě nejsou vzhledem k čistým ziskům takové, jaké by asi měly být.
Co politici? Také si už na dobročinnost zvykli, nebo od nich více slyšíte kritiku neziskovek?
Zkušenost Charity taková není. Charita nikdy moc neměla problémy s politiky, protože my děláme vlastně činnost mnohdy za obce nebo ve spolupráci s obcemi. Je totiž povinností obcí a krajů, aby státu zajistily péči pro své občany, a charity a charitní služby jsou společnosti, které to umožňují, které takovou práci dělají. Takže nám se moc často nestává, že by nás politici vyloženě kritizovali nebo že bychom cítili nějaký tlak či křivdy od politiků. Když už politici kritizují neziskový sektor, týká se to většinou jiných oblastí zájmu, jak jsme o tom už mluvili na začátku našeho rozhovoru. Ale samozřejmě, jednání s politiky jsou někdy složitá, zejména když se jedná o rozpočtu nebo o dohodovacím řízení se zdravotními pojišťovnami a tak dále.
•
