Armén Artur Gevorkyan emigroval ze Sovětského svazu přes Ukrajinu na Slovensko. Peníze získává v Česku, vývojové centrum má ve Vídni a továrnu otvírá v Mexiku. Dvacet sedm let vyrábí ve slovenské vesničce Vlkanová se 1 300 obyvateli stejnou technologií malou součástku do nábytku. „Jde o banální věc, ale ani za ty roky se ji nepodařilo ničím a nikomu nahradit,“ říká Gevorkyan, předseda představenstva a většinový majitel stejnojmenné slovenské společnosti. V unikátním oboru je světovou špičkou, nekonkurují mu ani asijští „kopírovatelé“. Přiznává, že těží z osudu emigranta, který mu dodává sílu, aby bojoval a přežil.
Při loňském vstupu na trh Start pražské burzy jste získal 727 milionů korun. Stačí to? Udělal byste to znovu?
V této fázi je to dostatečné. Přesně to, co potřebujeme na rozvoj kapacit, na nové prostory a na investici pro energetickou nezávislost. A určitě bych takový postup zopakoval.
Artur Gevorkyan, předseda představenstva a většinový majitel slovenské společnosti Gevorkyan.
Půjdou některé prostředky na investici na vývojové centrum ve Vídni?
Z malé části, protože pobočka ve Vídni už byla otevřená a jen jsme tam přesunuli zaměstnance. Ale neplánujeme tam kupovat nemovitosti. Jde o vývojové středisko a jediné, co tam zaměstnanci potřebují, jsou počítače a software.
Tvrdíte, že vaše společnost je vhodná jako investice pro akcionáře, kteří hledají dlouhodobý výhled. Našel jste je a může to fungovat na roky dopředu?
Ano, v tom je dobrá stránka našeho odvětví. Je však velmi investičně náročné, protože nemáme stroje, které jsou levnější než půl milionu eur. Na druhé straně však nemáme krátkodobé projekty. Vývoj nového výrobku trvá někdy půl roku, jindy až osm měsíců. Naši zákazníci s námi v první fázi investují i stovky tisíc eur do vývoje a výhody jsou dlouhodobé. Následně však očekávají, že společný projekt poběží osm až deset let. Pro zajímavost řeknu, že dnes stále vyrábíme úplně první výrobek, jako když jsme před 27 lety založili firmu na Slovensku.
Co to je?
Jde o součástku pro nábytkářský výrobek, díky kterému se v sestavách spojují skříně. Jde o banální věc, ale ani za ty roky se ho nepodařilo ničím a nikomu nahradit.
Budete se o toto portfolio akcionářů opírat i při uvažovaném vstupu na hlavní část pražské burzy?
Doufám, že ano a že se akcionářům líbí fungování, rozvážnost a ucelenost firmy, jak investujeme peníze z burzy. Proto jsme ani nehledali peníze navíc. Jde nám o to, abychom je efektivně použili. S penězi od investorů se můžeme rozhodnout pro nákup strojů, které potřebujeme. Ne takové, které je banka ochotná financovat. Už podle finančních ukazatelů vidíme, že „první peníze“ přinesly výsledek. Rádi bychom proto vstoupili na hlavní trh pražské burzy.
Kdy?
Udělal bych to už letos, ale po konzultaci s kolegou z finančního oddělení a s partnery ze společností Versute Investments a BH Securities to směřujeme na následující rok.
Kde byste se pokusil získat peníze, kdybyste nešel na burzu?
To bychom se posouvali jen po krůčcích a zkoušeli bychom banky, leasingy. Jinou cestu nevidím, protože alternativou burzy je jen prodej firmy nebo vstup strategického partnera, což nechceme.
Kde berete jistotu v současné krizi?
Na vysvětlenou, dnes připravujeme cenové nabídky na projekty, které se spustí v roce 2025. Nemáme projekty, které běží méně než osm let. A už na začátku takto stanovujeme cenu na celou dobu, kdy poskytujeme i slevy na základě optimalizace a produktivity výroby. Zákazník pak s námi dál spolupracuje na vylepšení výrobku.
A ty krize?
Stačí se podívat na čísla. V letech 2008 a 2009 jsme při první velké krizi měli stoprocentní nárůst. Protože když je zle, všichni hledají úspory v desítkách procent. Vzniká ochota měnit technologie, vyzkoušet něco nového. Totéž platilo i během covidu, kdy jsme skokově rostli. Než se covid objevil v Evropě, věděli jsme, co způsobil v Číně, a začali jsme s výrobou profesionálních ochranných masek, které jsme dodávali nejen obyvatelstvu, ale i armádě, policii a zdravotníkům po celém světě. Před rokem přišla válka na Ukrajině, ale my do zbrojního průmyslu investovali už před ní. Což se ukázalo jako rozumné.
Jak byste laikům vysvětlil, co je prášková metalurgie?
Jako děti jsme to dělali všichni (smích). Doopravdy. Na písku jsme měli formičky, plnili jsme je, pak na ně ťukali, aby „něco“ vypadlo. Děláme to samé, jen naše formičky jsou obrovské a drahé. A místo písku máme kovový prášek. To, co nám vyjde z formy, pak dáváme do pece, kde to zůstává někdy až 20 hodin. Takže to naše je kombinací dětské zábavy a michelinské kuchyně.
Robotické rameno: Gevorkyan využívá prostředky z IPO k další automatizaci a robotizaci výroby.
Jste světovou jedničkou v oboru práškové metalurgie?
Jednoznačně ano, přestože to zní neskromně. Proto za námi jezdí s projekty z celého světa. Ne proto, že jsme teď moudří. Ale především proto, že jsme zpočátku brali projekty, které nikdo nechtěl dělat. A po skoro 30 letech se nám to v dobrém vrací.
V čem jsou vaše výrobky jedinečné? Tím, že je nikdo nechce dělat?
Vlastně to souvisí s mým osudem emigranta. Začínali jsme v šatnách a sprchách v Tesle na Slovensku. Tam jsme měli kancelář, svépomocí vyráběli první stroje a potom na nich vyráběli součástky. Takže si lze těžko představit, že by nám Bosch, Siemens nebo Volkswagen daly zakázky. Daly nám jedině to, do čeho se jim nechtělo nebo co odmítla jakákoliv konkurence. Když jsme to splnili, otevřeli jsme si dveře i do těchto firem. Ty nám uvěřily po profesionální stránce.
Na který z těch výrobků jste nejvíc hrdý a považujete ho za „majstrštyk“?
Asi ten první. Je to jako s první láskou. Navíc jsem ho i projektoval. Zvláštní bylo i to, že jsme dostali zakázku, na kterou jsme neměli výrobní stroje. Ale vzít jsme ji museli, abychom se prosadili.
Jak drzou konkurencí jsou pro vás Číňané a Indové?
Vůbec žádnou. Jedinou cestou, jak v každém odvětví ustát tlak z Číny, je mít silný vývoj. Když budou kopírovat to, co dnes vyrábíme, přijdou s tím za několik let, protože to musejí nejprve vyvinout. A my už budeme mít něco nového. Navíc deset procent našich tržeb tvoří Čína.
Kdo je vaším největším obchodním partnerem?
Evropa, kam míří dvě třetiny našich výrobků. A ze zbytku tvoří třetinu Severní Amerika, třetinu Jižní Amerika a třetinu Asie.
Vaše cesta byla a je pozoruhodná. Sovětský svaz, Arménie, Ukrajina, Slovensko, nově pražská burza a vývoj ve Vídni. Kde jste doma?
Nikde. I toto je bohužel část osudu emigranta. Vždyť jsem v Arménii nebyl 30 let. Táhne mě to tam, ale teď mě momentálně víc táhne burza v Praze (smích).
Když Slovensko nikdy nebylo cílem pro vaše výrobky, neuvažoval jste, že byste se posunul ještě více na západ? Česko, Evropská unie nebo USA?
Několikrát už jsme takové myšlenky měli, ale protože některé naše součástky jsou tak malé, že třeba pro země v Jižní Americe nehrála cena dopravy žádnou roli, nebylo to nutné. To se změnilo v době covidu, kdy se ceny přeprav zvýšily i na sedminásobek a přidalo se nebezpečí nedodání zakázky. Proto to začalo být aktuální a chceme otevřít firmu v Mexiku. Věřím, že se to podaří už letos. A snad i v USA.
Jak moc do vašeho podnikání v uplynulých skoro čtyřech letech zasáhly dvě krize – pandemie koronaviru a ruská agrese na Ukrajině?
Stačí pohled na čísla. Navzdory tomu všemu jsme každý rok vyrostli dvouciferně. Ale to by byla jednoduchá odpověď. Druhý pohled je, že jsme s manželkou neměli dovolené ani prodloužené volné víkendy. O to tvrději jsme všichni ve firmě pracovali a přizpůsobovali se, abychom přežili.
Rád říkáváte, že čím horší situace je, tím více vaše společnost roste…
Má to však dva aspekty. Prášková metalurgie umožňuje úplně jiná technická řešení než jiné technologie. Umíme namíchat materiály, které by spolu jinak nemohly „žít“. Nikdo jiný to nedokáže. Někdo sice podobný výrobek udělá, ale ráno bude rozlomený na deset kusů. Samozřejmě je to o know-how. A druhý aspekt, do toho zase vložím emigrantský osud, protože jsme vždy bojovali o přežití. Určitým způsobem obdivuji Ameriku, protože jsem si jistý, že její ekonomika vždy přežije a přizpůsobí se, je totiž plná emigrantů, kteří jsou geneticky nastaveni na přežití v těžkých časech. Celkově když přichází krize nebo velký problém, člověk nebojuje s problémem, ale sám se sebou, aby se přinutil ho překonat. Totéž platí pro firmy. Za nás můžu zaručit, že se budeme přizpůsobovat a měnit postupy, zavádět nové technologie. Dělat vše, abychom krizi překonali a fungovali ještě efektivněji.
•
