Jedná se o komplexní materiál, který má pozměnit takřka šedesát zákonných norem. Cílem tohoto textu není polemizovat o směru zvolených opatření, ten je dán politickou dohodou vládních stran, ale objektivně nahlédnout předpoklady a analýzy, na nichž je balíček postaven a ze kterých vychází proklamovaný konsolidační efekt na veřejné rozpočty našeho státu. Jako ekonom věnující se zejména oblasti daní, bych rád poukázal na čtyři principy, na nichž balíček stojí, a které vnímám jako přinejmenším sporné.
1. Výpočty dopadů v konsolidačního balíčku jsou naivní, založené na jednoduché trojčlence
Pokud známe tři proměnné (například počet ekonomicky aktivních osob v roce 2022 nebo na začátku roku 2023 (za který existují data), počet ekonomicky aktivních osob v roce 2024 (který lze poměrně dobře predikovat) a výši základní slevy na dani v roce 2022, pak lze jednoduše vypočítat, kolik by stát vybral na dani z příjmů, pokud by základní slevu snížil například na polovinu. Pro zajímavost, šlo by o cca 80 mld. Kč.
U většiny daňových změn však trojčlenka a přímá úměra neplatí. Například u zvýšení daňové sazby pro právnické osoby (DPPO) se projeví více aspektů – firmy v roce 2024 nevykáží takové zdanitelné kurzové zisky jako v roce 2021 (což je poslední rok, za který měl stát při přípravě balíčku úplné informace), ale vykáží naopak významně vyšší úrokové náklady a také vyšší mzdové a materiálové náklady. Výnosy se díky inflaci u řady firem zvýší, byť pravděpodobně ne o tolik, aby vykompenzovaly veškerý růst nákladů. Firmy také samozřejmě budou na zavedená opatření reagovat a snažit se nalézt způsoby, jak svoji daňovou zátěž snížit. Pokud nenastane nějaký, dosud neznámý, vnější vliv, pak lze předpokládat, že výběr DPPO se zvýší o méně, než se procentuálně zvýší sazba daně. Stačí tato prostá úvaha a není ani třeba znát Lafferovu křivku.
2. Daňové subjekty přizpůsobí své chování změnám v daních
Vládní návrh nereflektuje běžné chování subjektů v reálné ekonomice a evidentně doufá, že daňové subjekty zvýšení daní strpí beze změny ve svém chování. Je to stejné jako znenadání snížit povolenou rychlost na silnicích a doufat, že vzroste objem vybraných pokut. To se samozřejmě nestane, drtivá většina řidičů se novým předpisům přizpůsobí a pokuty platit nebude muset. Stejný princip platí i u vyššího zdanění.
Foto: Shutterstock
Jako konkrétní příklad nám může posloužit navrhované zdanění zaměstnaneckých benefitů. To je plnění, které zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci ze svého čistého zisku a dělí se tak se zaměstnancem o svůj úspěch, zatím bez přímého vlivu na stát. Nepřímý vliv na stát zde samozřejmě existuje v podobě vyšších útrat v české ekonomice, ale pro jeho určení by byl potřeba vysoce kvalifikovaný národohospodářský výpočet. Určitě se ale shodneme, že peníze, které se dostanou do ekonomiky, generují vyšší zaměstnanost, vyšší výběr DPH a vyšší výběr daní z příjmů od poskytovatelů služeb. Naopak, peníze, které z ekonomiky odtečou, tento efekt nemají vůbec, resp. ho mají jinde. A konkrétně benefity mají i pozitivní, od daní oproštěný, vliv na zdraví milionů zaměstnanců, kteří je využívají a šetří tak náklady systému veřejného zdravotnictví.
Podle průzkumu Unie zaměstnavatelských svazů zruší 94 % zaměstnavatelů poskytování benefitů v případě jejich vyššího zdanění (a zpojistnění). Co se v takovém případě stane? Firmám zbyde vyšší čistý zisk, který mohou vyplatit na dividendě. Jenže, dividenda mateřské společnosti je osvobozena od daně a až 45 % základního kapitálu firem registrovaných v ČR není v českých rukou. Zrušení osvobození benefitů se tudíž rovná čistý odliv daňových příjmů z ČR.
3. Vládní balíček nedomýšlí všechny dopady daňových změn
Tento argument je de facto kombinací předchozích dvou, ale alespoň jeden příklad za všechny. V návrhu se například ruší povinná spoluúčast zaměstnanců na stravování poskytované zaměstnavatelem, ale dopad tohoto kroku uveden není. Představme si tak dva stánky na farmářském trhu; jeden rozdává jablka zdarma, druhý je prodává za polovinu jejich ceny (= “spoluúčast”). Jsem samozřejmě přesvědčený, že laskavý čtenář tohoto článku je ten svědomitý, který si jablka koupí, ale v celé populaci nás bude jistě menšina. Čím více lidí bude odcházet s jablky zdarma, o to větší bude ztráta státu z nevybraných daní. Pro zajímavost, u zrušení spoluúčasti na zaměstnaneckém stravování jde o 15 miliard Kč, které stát ročně nevybere oproti současnému stavu. Jde tedy o příklad, kdy místo ozdravování veřejných financí, dojde k ještě hlubšímu zatnutí pomyslné sekery do rozpočtu.
Stát se ale nevzdává tak lehce a navrhuje, že pokud si někdo odnese více než kilogram jablek, pak vše nad tím zdaní. Pojďme se společně zamyslet se nad tím, jak se taková daň ale vybere? Ministerstvo financí navrhuje, aby daň vybíral trhovec (= zaměstnavatel), ale v odpovědích v meziresortním připomínkovém řízení již uvedlo, že i když zaměstnavatel takovou povinnost má, samo nepočítá (a nebude kontrolovat!) ty situace, kdy bude rozdíl bagatelní. Konkrétní částka známa není, ale zmiňme, že v civilním soudnictví se za bagatelní považuje částka do 10 000 Kč.
4. V balíčku jsou opatření, která umožňují dvojí výklad, a dokonce i taková, která jsou retroaktivní
Návrh balíčku obsahuje opatření umožňující dvojí výklad (zejména ta, která se týkají §24 a §25 zákona o daních z příjmů). V meziresortním připomínkovém řízení na tuto skutečnost bylo poukázáno mj. Komorou daňových poradců, ale předkladatel na podnět nereagoval. Jako příklad retroaktivních opatření, pak uveďme ustanovení omezující osvobození příjmů z prodeje firem nebo cenných papírů. Od roku 1993 dosud vždy platilo, že se nová úprava použila vždy jen na nově pořízené podíly a cenné papíry. To, že balíček obsahuje potenciálně protiústavní změnu si ministerstvo financí evidentně uvědomuje, a proto se jí pokouší “zjemnit” možností přecenění na tržní hodnotu k 31. 12. 2023. Zda to bude dostatečné, ukáže, bohužel, až budoucí soudní přezkum. Nicméně že je takové riziko zbytečné, je ovšem jasné již dnes.
Ing. et Mgr. Petr Frisch, ekonom a daňový expert
•
