Mluví-li se o revolučním rozmachu práce z domova, lidé mají většinou na mysli soukromé firmy − Apple zavádí tohle, HSBC tamto a EY něco úplně jiného. Největší dopad na společnost však budou mít změny, které na pracovištích udělá největší zaměstnavatel, jehož práce má dopad na nás všechny – tedy stát. Jakmile začnou z domova úřadovat i vlády, promění se celé země.
Reforma veřejné správy, o niž tolik usiloval už někdejší prezident Bill Clinton, se najednou stává skutečností. Bílý dům v nedávné zprávě popsal budoucnost amerického byrokratického aparátu takto: „Mnoho zaměstnanců federální vlády – o dost více než před pandemií – bude kombinovat práci přímo v úřadě a na dálku.“ Z toho vyplývá, že všichni, kteří začali během pandemie pracovat z domova, tam budou moct zůstat. Tento celosvětový trend by se mohl stát jedním z největších přínosů pandemie: mohl by vést ke zlevnění života v hlavních městech, spokojenějším občanům a lepší náladě ve společnosti.
Už před propuknutím pandemie některé vlády přestěhovaly část úředníků pryč z ekonomicky se přehřívajících hlavních měst. Velká Británie je začala vysílat z Londýna do takzvaných regionálních úřednických center, Jižní Korea přemístila mimo Soul dvě třetiny orgánů státní správy. Norské mírové sbory se přesunuly do Førde – malého městečka v naprosté pustině, a to i na norské poměry. Portugalsko si dalo cíl mít do roku 2023 na home office čtvrtinu zaměstnanců centrální vlády, ale během pandemie jich doma pracovalo téměř 90 procent. To vše a mnoho dalšího jsem se dozvěděl při moderování webináře Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) na dané téma.
Obecně platí, že mnoho úkonů veřejné správy se dá z domova odbavovat velmi snadno. Když se například na digitální sdílené pracoviště přesunuli portugalští úředníci, ukázalo se, že najednou zmizely veškeré organizační překážky a zaměstnanci začali více spolupracovat. Americkému úřadu pro správu sociálního zabezpečí se během prvních šesti týdnů loňského jarního lockdownu podařilo snížit počet nahromaděných nevyřízených žádostí o 11 procent, pravděpodobně proto, že se zaměstnanci nezdržovali dojížděním a nerozptylovali se kontaktem s kolegy či nadřízenými v kanceláři. Francouzi dokonce digitalizovali procesy, jež jsou v jejich případě pro fungování státního aparátu klíčové − vyjednávání s odbory státních úředníků. V irském průzkumu z roku 2020 prohlásilo 88 procent z více než 20 tisíc respondentů, že doma pracují stejně efektivně jako v kanceláři.
A práce z domova se jim navíc zamlouvá; 85 procent Irů odpovědělo, že na dálku chtějí dál dělat buď „velmi často“ nebo „neustále“. Britský daňový a celní úřad chce svým zaměstnancům práci mimo kancelář umožnit i v budoucnosti. Taková možnost by mohla být lákavá především pro ženy na úřednických postech, které v minulosti často zjišťovaly, že když o možnost domácího pracoviště zažádaly, začal jejich profesní růst záhadně stagnovat.
Přechod na tento systém bude něco stát. Vlády budou muset zdokonalit své IT systémy a zaměstnanci v odlehlých obcích budou potřebovat vysokorychlostní internet. Jakmile se však práce státních úředníků z domova stane normou, v řadě hlavních měst se sníží tlak na ceny nemovitostí, kancelářských prostor a dojíždění. To je něco, co přehřívající se ekonomiky měst jako Washington zoufale potřebují: šest z deseti nejbohatších regionů USA se aktuálně nachází v přilehlé aglomeraci Washingtonu. Jakmile budou moct státní úředníci žít kdekoli, umožní to nabírat nové zaměstnance v celé zemi a úředníkům se nebudou muset vyplácet příplatky na vysoké životní náklady v předražených metropolích. Tato změna by pomohla i těm, pro něž začíná být život v hlavním městě finančně neudržitelný, protože platy ve státní sféře se v řadě vyspělých zemí nezvýšily od finanční krize z roku 2008.
Někde to může vést i k výraznému zlepšení nálady ve společnosti. Mnoho Britů žijících v oblastech, kde se před pěti lety vyslovili pro brexit, frustrovalo, že museli opustit předražený Londýn plný vysoce kvalifikované pracovní síly. Rozptýlení vládních úředníků do regionů by umlčelo i populisty, kteří kritizují „nedotknutelné elity“ z metropolí.
„V každodenních situacích v kostele, na trhu, fotbalovém zápase či při zasedání městských zastupitelstev by se navíc zaměstnanci vlády dostali do kontaktu s voliči mnohem častěji než ve Washingtonu, kde se potkávají jen sami mezi sebou,“ napsal na podporu této myšlenky bývalý náměstek amerického ministra obrany Steven Price už v roce 2016, kdy byl přesun federální vlády z Washingtonu jen zbožným přáním.
Zaměstnanci federální vlády by s sebou navíc do regionů přivedli i další pracovníky. Průzkumy uvádějí, že na každých sto přesunutých úřednických míst připadá zhruba 55 nově vytvořených pozic v soukromém sektoru.
A pak je tu digitalizace státní správy. Zde by se všichni měli inspirovat Estonskem, kde se může v podstatě jakýkoli kontakt s úřady vyřešit online a kde lidé státu nemusejí sdělovat žádnou informaci dvakrát. O tomto principu se psalo v magazínu New Yorker v roce 2017: „V Estonsku se nemusí ‚sestavovat‘ žádost o půjčku, protože údaje o žadatelích – jejich příjmy, úvěry, úspory – je možné získat jinde v systému.“ Stejně to funguje s údaji o zdravotním stavu a v řadě dalších oblastí. Srovnejme si to s fungováním americké státní správy před pandemií – jeden vysoce postavený federální úředník přiznal, že i získání elektronického podpisu jediného formuláře bývala „celkem výzva“.
Jedním z důvodů, proč si lidé na vládu tolik stěžují, je, že při každém kontaktu se státní správou jim připadá, jako by ocitli v roce 1977. S odstupem je skutečně s podivem, že k její modernizaci jsme potřebovali celosvětovou pandemii. Ve finále to samé ovšem platí i pro většinu soukromého sektoru, který by měl být v tomto ohledu o dost pokrokovější.
Simon Kuper, Financial Times
•
