Skutečná cirkulární ekonomika je ještě daleko, říká Jan Hanuš z Envirosu

Základním udržitelným tématem pro firmy nejen v Česku jsou obnovitelné zdroje energie. Velkým soustem jsou také odpady, jejichž lepší zužitkování ale často naráží na technologické limity. „Na jedné straně je tlak na využití recyklátů a na druhé straně technické normy, které musí plnit hotové výrobky. Velké procento firem snahu má, ale technická řešení, která by tento rébus vyřešila, mnohdy neexistují,“ říká v rozhovoru Jan Hanuš.

Udržitelnost mohla být dosud ve firmách jen předmětem teoretických debat, teď ale budou muset odkrýt karty prostřednictvím povinného ESG reportingu, který postupně zavede směrnice CSRD. Co byste poradil těm, které jsou v této oblasti na začátku?

Hlavně neváhat a zanalyzovat, jak na tom jako firma jsem, co jsou mé slabé a silné stránky, kde mám prostor ke zlepšení a v neposlední řadě, jestli vůbec sbírám data, ze kterých to jsem schopen vyhodnotit. Intenzita, s jakou se do toho pustit, záleží do jisté míry i na kapacitách a finančních možnostech firem, protože udržitelná řešení jsou často velmi drahá a firmy je musí zavádět postupně, přičemž je třeba zvolit správnou strategii a tempo. Je nezbytné se na cestu vydat, aby vám takzvaně neujel peloton, ale na druhou stranu – kdo přepálí start, riskuje, že ztratí konkurenceschopnost, protože nainvestuje do udržitelných opatření tolik, že jeho výrobky přestanou být prodejné.

Povinnost reportovat bude nabíhat postupně od větších firem k těm menším a rozfázována je takto do několika let. Jak moc si menší firmy mohou dovolit vyčkávat, když je stejně bude nutit k vykazování parametrů jejich udržitelnosti tlak dodavatelských řetězců?

Je to tak – nastává období, kdy se mění celé byznysové paradigma. Nestačí být nejlepší v kvalitě a ceně, je potřeba být nejlepší také v udržitelnosti. Takže rozhodně není na co čekat a je třeba začít jednat, nejprve tedy zvolit vhodnou strategii a tempo zavádění udržitelných opatření, jak jsem už zmiňoval. Pokud by však na druhé straně v některé firmě zůstalo snižování uhlíkové stopy pouze na papíře, krátkodobě to asi ustojí, ale v budoucnu ji to bude diskvalifikovat, protože tlak na udržitelnost postupně prostoupí dodavatelské řetězce. Naléhavost této otázky může být pro české menší a střední firmy různá – některé se ještě s ESG požadavky jejich odběratelů nesetkaly. I zde však doporučujeme nečekat. Zkušenost ukazuje, že pokud pak jejich korporátní klienti tyto požadavky pošlou, je na jejich splnění velmi málo času. Proto je dobré mít alespoň zmapováno, jak na tom firma je, a spočítat její uhlíkovou stopu – prozatím alespoň co se týká takzvaného Scope 1 a 2. Jde o přímé emise z vlastního provozu a nepřímé emise pocházející z nakupované a spotřebované energie.

Jak často se ve své praxi setkáváte s tím, že firma už by se v udržitelnosti, a hlavně jejím reportingu dala označit za pokročilou?

Velice zřídka. Je to hlavně tím, že standardy ESRS, které jsou součástí směrnice CSRD, platí poměrně krátce a většina firem se s nimi teprve začíná seznamovat. V současnosti je na českém trhu asi jen 20 firem, kterých se povinnost reportingu týká – jde o velké subjekty veřejného zájmu, které reportují podle dřívějších ESG směrnic. Mezi nimi je i naše mateřská společnost, Komerční banka, která už od roku 2017 reportuje o společenské udržitelnosti. Aktuálně sledujeme rostoucí zájem řady firem o téma ESG, nefinančního reportingu a udržitelnosti obecně. Počet klientských požadavků na konzultace v této oblasti nyní rychle roste.

Firmy čekají z hlediska tří pilířů ESG – tedy dopadu na životní prostředí, sociální odpovědnosti a řízení hlavní výzvy v tom prvním. Platí, že největším tématem je v něm jejich spotřeba energií a energetická náročnost?

Určitě. Je to totiž oblast, která je nejlépe měřitelná a uchopitelná a zároveň může mít ekonomické přínosy. Energetické úspory jsou tématem posledních pěti sedmi let, předtím je většina firem příliš neřešila. Energie byly dlouhodobě poměrně levné, takže v nákladech výrobních podniků tvořily jednotky procent, což nebyl problém k řešení. Nicméně ti prozíravější, kteří se nechali unést vlnou zájmu sílící právě před pěti sedmi lety, výrazně ušetřili při cenových šocích způsobených nedávnou energetickou krizí související s válkou na Ukrajině. Takové firmy už mají v základu odpracováno a řeší třešničky na dortu, jako je energetický management, nebo se pouštějí do složitějších, nákladnějších, a tudíž pomaleji se navracejících řešení. U větší části českých firem je však prostor pro úspory stále obrovský.

Jeden vlastník retailových parků zmiňoval, že jim průkaz energetické náročnosti budovy nejrychleji zlepší fotovoltaika na střeše. Platí obecně, že firmy si hodnocení své energetické náročnosti mohou nejvíce pomoci vlastní výrobou zelené energie?

Ano, měl pravdu. Je to tím, že obnovitelné zdroje energie obecně jsou hlavním ukazatelem s nejvyšší vahou při hodnocení energetické náročnosti = čím více energie z vody, větru, slunečního září, biomasy, biopaliv a podobně, tím více bodů při hodnocení energetické náročnosti budovy. Nemusí se jednat jen o vlastní výrobu elektřiny, ale třeba i o dálkové teplo z mixu obnovitelných zdrojů.

Jak dnes vychází ekonomická návratnost investice do solárních panelů?

Návratnost investice do solární elektrárny se dnes v Česku pohybuje kolem devíti až deseti let. To je daleko za investičním horizontem běžného finančního ředitele firmy. Pokud nedostanete dotaci, která návratnost zkrátí, tak byste do takové investice normálně nešel, ale výhodou je určitá soběstačnost a příspěvek ke snížení uhlíkové stopy, což jsou dnes benefity, které zvažuje právě i finanční ředitel.

Co jsou pro firmy další energetická řešení budoucnosti? Například lakovnu v autoservise, kde je potřeba laky takzvaně vypalovat, dnes energeticky pohání plyn, protože elektricky by to bylo neúnosně nákladné. Co si počne, má-li do budoucna odejít od fosilních paliv?

U takto energeticky náročných firem je to samozřejmě problém a přechod nebude jednoduchý z finančního ani technického hlediska. Dočasně je tam možnost využít elektřinu, která by byla dotována z OZE. Do budoucna by potom pro ty nejvíce energeticky náročné provozy mohl být vhodný jako zdroj energie vodík, ale v tomto případě i obecně platí, že proveditelnost skutečné dekarbonizace závisí i na předpokladu technologického vývoje. Například zmiňovaného vodíku, zejména zeleného, se vyrábí velmi málo a je nadále příliš drahý čili dnes nepoužitelný pro drtivou většinu odvětví.

Dá se tedy na „zelený vodík“ opravdu spoléhat jako na energetickou budoucnost průmyslu?

Mezi odborníky je to tak vnímáno. Zelený vodík je považován za plyn budoucnosti – hlavně v těžkém průmyslu. Z našeho pohledu je to jeden ze směrů, ale cesta je v tomto ještě daleká a technologická řešení „v plenkách“. V České republice jsme zaznamenali první projekty na výrobu zeleného vodíku, ale bohužel je zatím tato výroba vysoce finančně náročná a bez dotací stále málo konkurenceschopná.

Decentralizace výroby energií hodně zkomplikuje provoz energetické sítě, v níž je neustále potřeba dosahovat rovnováhy. Co bude z vašeho pohledu především potřeba udělat, aby to energetická soustava zvládla?

Energetika jako celek opravdu směřuje vzhledem k přibývání menších lokální zdrojů k decentralizaci a obnovitelné zdroje energetickou síť značně destabilizují. Budoucnost této decentralizace vidím jako poměrně složitou. Přenosová soustava si rozhodně vyžádá značné investice, mimo jiné proto, aby přetoky velkého množství energie mohly proudit napříč Evropou. Ještě dlouho to nejspíš nepůjde bez stabilních zdrojů, jako je dočasně na milost vzaté jádro. Řešením nestability ale mohou být i projekty, jako je zatím největší bateriové úložiště v Česku budované na Mělnicku. Celé toto zařízení zvládne vyrovnávat výkyvy v síti nesmírně rychle oproti běžné elektrárně. Podobných projektů by bylo třeba více. Několik se jich rodí, ale tento je zatím v nejpokročilejší fázi. Problém je mimo jiné v tom, že se teprve rodí také potřebná legislativa a trochu se obáváme, aby těmto projektům nezkomplikovala finanční návratnost, a tedy i možnost získat úvěrové financování.

Když se vrátíme k firmám, co jsou pro ně vedle energetiky další velká témata, která musí především řešit na cestě k udržitelnosti?

Velkým soustem jsou v rámci udržitelnosti odpady, kterých se v tuzemsku vyprodukuje ročně bezmála 40 milionů tun. V této oblasti platí poměrně přísná legislativa a firmy nakládají s odpady opatrně v duchu toho, co po nich žádají předpisy. Zároveň se to snaží dělat co nejekonomičtěji. Green Deal je přitom ještě více nutí ke snaze nalézt pro odpady další využití.

Chytlavé a atraktivní téma dále představuje voda, ale velká část podniků jí spotřebovává velmi málo, takže je to pro ně mnohem méně zajímavá oblast k řešení než třeba energetika. Pro větší spotřebitele, jako jsou výrobci potravin, chemičky či hutě, je základním principem vodu zadržet, přečistit a vrátit do výrobního procesu.

Jsou dnes nějaká udržitelná témata stále ještě technologicky těžko řešitelná?

Co se týče odpadů, tam se bohužel nezřídka naráží na technologické limity. Na jedné straně je totiž tlak na využití recyklátů a na druhé straně technické normy, které musí plnit hotové výrobky. Velké procento firem snahu má, ale technická řešení, která by tento rébus vyřešila, mnohdy neexistují. Skutečná cirkularita, kdy odpad jednoho výrobce se stává vstupem výroby druhého, je tak ještě daleko. V případě vody je to jiné, tam jsou technologie poměrně pokročilé a jde jen o to udělat smysluplný projekt s ekologickou a ideálně i ekonomickou návratností.

Kde vidíte dnes hlavní bariéru v tom, aby tuzemské firmy mohly efektivně zavádět do svého fungování principy udržitelnosti?

Rychlejšímu rozvoji udržitelného fungování ekonomiky nebrání ani tolik technologické bariéry, jako spíše meze finanční proveditelnosti. Firmy tady nejsou pro to, aby chránily životní prostředí, ale aby vyráběly, zaměstnaly lidi, zaplatily daně, a to samozřejmě s co nejmenším dopadem na životní prostředí. Udržitelnost ale nemůže být jejich hlavním cílem, jen jedním z faktorů, byť důležitým, který budou brát v potaz.

Máte vy sám nějaký oblíbený firemní projekt či počin, který byste označil za vzorový?

Těch je mnoho. Z poslední doby bych uvedl například již zmíněné budované bateriové úložiště na Mělnicku, pro které jsme zpracovávali analýzu posouzení rizik. Považuji to za opravdu vzorový projekt pro budoucí generace. Celkový maximální výkon tohoto zařízení je 30 megawatt, což je v českých podmínkách něco nevídaného.

Obecně bych pak vyzdvihl také takzvané Energy Performance Contracting (EPC). Pro firmy, ale zejména pro veřejný sektor je to zajímavá možnost, jak investovat do energetické účinnosti, úspor, a tedy i dekarbonizace, a to bez nutnosti vynaložit investiční prostředky. Tyto projekty totiž realizuje dodavatelská ESCO společnost, která se obvykle financuje bankovním úvěrem, a vy ji potom jako „investor“ splácíte z dosažených úspor. Dnes tyto projekty často realizují městské nebo státní instituce, které zápasí s nedostatečným rozpočtem a my pro ně zpracováváme všechny potřebné podklady a studie, které jsou nutné pro přípravu zadání projektu a vysoutěžení nejlepšího dodavatele.

•