Vždy jsem chápal přijetí eura jako čistě politické rozhodnutí. Budou to nakonec politické či geopolitické hrozby spolu s vydíráním bruselské věrchušky a tlakem ESG korporací, nikoli ekonomické „výhody“ a překonání mentálních bariér, které nás k tomu přinutí. Zjednodušeně – pokud bychom měli na výběr mezi rublem či jüanem a eurem, pak by nám ztráta zbytku národní nezávislosti vadila asi méně. Přátele srpu a kladiva a zastydlé nacionalisty z této úvahy vynechávám.
Chceš-li unifikovaný integrovaný federální superstát, kde se vše rozhoduje v centru – i díky společné měně a zrušení práva veta –, pak máš jasno a pohoršeně hýkáš nad těmi zpozdilci, dezoláty a ruskými šváby, kteří podobnou pokrokovou vizi nesdílejí. Pokud máš k politické nechuti navíc i pochybnosti o funkčnosti a hospodárnosti projektu, děsíš se oné „továrny na hospodářskou nezodpovědnost“, dluhové unie, tištění peněz z pochybných důvodů a dopadů této Ponziho pyramidové hry, pak vstup do měnové unie nevítáš.
Máme-li se mentálně nastavit na přijetí eura, musí někdo vymyslet „českou story“. Pobaltí euro bralo jako geopolitickou a bezpečnostní pojistku a za trvale fixované kurzy svých měn zaplatilo ohromnou ekonomickou cenu. Slovinsko se chtělo odříznout od západního Balkánu, Slovensko zabetonovat Dzurindovy reformy. Německo výměnou za euro získalo sjednocení a exportní dominanci. Itálie, Francie a Španělsko získaly stabilitu německé marky, kterou si nevytvořily doma.
Ilustrace: Vojtěch Velický
A ti, kdo byli navázáni na marku před eurem (Rakousko či Nizozemsko), prostě dál zůstali napojeni na Frankfurt, jen vyměnili budovu Bundesbanky za ECB. Takový europříběh nám chybí. Naše historie je o měnové stabilitě napříč režimy a vládami a udržení koruny jako názvu platidla nepřetržitě od Františka Josefa až dodnes. Bez ohledu na totality a hrůzy 20. století. Domácí skepticismus k euru, to je náš autentický český příběh.
O tom, že z fiskální přes monetární je jednosměrka k té politické unii, tedy federálnímu superstátu, není nejmenších pochyb. Měnová unie bez státu, což je dnešní stav, je z podstaty nestabilní projekt. Měna bývá důsledkem vzniku státu, nikoli jeho příčinou.
V Evropě jsme ovšem začali stavět „měnový“ dům od střechy a teď se divíme, jak tašky lítají, když přijde vítr. V roce 2008, s covidem-19, s agresí na Ukrajině. Chceš politickou unii? Jeden evropský stát? A pokud i ano, chceš být součástí? A měl by vůbec podporu jiných? Pokud si na otázky odpovíme záporně, což tak v Česku většinově vypadá, měla by už jen z tohoto důvodu úvaha o euru u nás zůstat u ledu a občasné umělé vyvolání „veřejné“ diskuse berme jako místní předvolební kolorit. Třeba někdo ten český příběh jednou přinese…
•
