Tématem další byznysové snídaně (EBB) týdeníku Euro v pražské Kunsthalle byly problémy při provádění staveb, zejména energetických. Protestní názory a odpor proti výstavbě dosahují často absurdních rozměrů: stěžují si lidé a sdružení nemající s daným místem nic společného, nenapadá se meritum věci. Stejně jako opozice ve sněmovně zneužívá jednací řád k blokování vládní agendy, tedy ne, aby opravila zákony, ale zastavila politický stroj.
Jan Skřivánek, výrobní ředitel Plzeňské teplárenské, která před čtyřmi lety spustila spalovnu komunálního odpadu v Chotíkově, uvedl zajímavou případovou studii. „Začali jsme s myšlenkou na ZEVO, tedy na zařízení k energetickému využití odpadu v roce 2002. Skončili jsme v roce 2019 spuštěním spalovny,“ shrnuje Skřivánek. „V průběhu provádění jsme třikrát přišli o územní rozhodnutí, dvakrát o stavební povolení. Byla to strastiplná cesta, na konci je skvělá spalovna uznávaná i v cizině.“
Foto: Marek Musil
V Chotíkově přitom začalo vše nadějně. Diskuse s občany, kteří v tu dobu měli za humny skládku odpadu, byla od začátku živá. Nakonec se konalo referendum o spalovně, obec v něm souhlasila se stavbou. „Tehdy jsme se zavázali k dlouhodobé spolupráci s Chotíkovem a obcemi v okolí a spolupracujeme dodnes,“ vysvětluje Skřivánek. Problém byl v „drobnosti“: zatímco za skládku měla obec zákonem dané kompenzace, tedy peníze do obecní pokladny, za spalovnu nebylo ze zákona možné nic. „Obce ani investoři se nemají o co opřít a je velmi obtížné uzavírat smlouvy, kde by investor něco obci dával, protože by to mohlo být napadnutelné jako úplatek,“ popsal současnou situaci právník Vít Stehlík z advokátní kanceláře White & Case.
Jak naložit se smlouvou s obcí, když nemá oporu v zákoně? Ptal se Skřivánek z Plzeňské teplárenské, která nakonec v obci Chotíkov pomohla s vodovodem, ale jenom proto, že ZEVO potřebovalo přívod vody, a smlouva tak nemohla být napadána z účelovosti. V debatě se často hovořilo o nutnosti zákonné úpravy kompenzace, která by podobné spekulace vyloučila. Tu už svého času navrhoval neúspěšný kandidát STAN na ministra průmyslu a obchodu Věslav Michalik, který v kompenzacích obcím viděl řešení Not in My Back Yard (NIMBY, ne na mém dvorku). Michalik před časem náhle zemřel, jeho idea bohužel zapadla kdesi mezi lavicemi sněmovny.
Zdlouhavé právní procesy
Radka Vladyková, výkonná ředitelka Svazu měst a obcí České republiky (SMOČR) považuje za hlavní, aby se od začátku jednání o nové stavbě mluvilo otevřeně s občany. „To je klíč ke všemu, dobrá komunikace, vysvětlovat, proč to, co dělám, je dobře, a také pojmenovat externality, nic neskrývat. Říct jasně, že víme, že to bude zátěž, ale my ji budeme nějak vyrovnávat,“ soudí Vladyková. Podle ní se jedině tak dá vyhnout zneužívání situace. „Říkám to naplno, jedině tak se předejde tomu, aby někdo chtěl při protestech jakési výpalné.“
Vladyková má zkušenosti se starostováním v Jesenici, kde chtěla postavit novou školu. Ta se stala předmětem politického boje, v němž opozice používala nastrčená občanská sdružení, nakonec se ale v diskusi podařilo vše zvládnout, i když i tady se používala zdržovací taktika. „Je to všude dost podobné,“ vykresloval obecné rysy NIMBY postupů advokát Stehlík. A pokračoval: „Když je potřeba změnit územní plán, potřebujete podporu občanů, proto se dělá referendum, ale ani to neznamená, že je vyhráno. Nespokojení mají svá práva, jichž je řada, podávat námitky a proti rozhodnutím se odvolávat, a to se děje obvykle celou dobu.“
Podle Stehlíka to patří k právnímu státu a právům v něm, problém je v tom, že právní procesy jsou zdlouhavé: „I když odvolání nemá žádné důvody, stejně se to musí řešit, najdou se nakonec zase nějaké procesní vady a věc se protahuje kvůli procesním námitkám. Problém není ani tak v systému a legislativě jako v tom, že systém funguje pomalu.“ Stehlík je přesvědčen, že by mohl pomoci specializovaný úřad pro tato řízení i školení úředníků, kteří by měli být v rozhodování odvážnější.
Jiným příkladem je spor o elektrárnu Chvaletice, která spaluje hnědé uhlí a byla nucena podstoupit ekologickou úpravu, aby vyhověla evropským normám. Ekologičtí aktivisté požadovali, aby byla do té doby vypnuta, a vynucovali si to obsazením elektrárny. „Chvaletická elektrárna nemá problém s okolními obcemi, máme s nimi dlouhodobě dobrý vztah. Je to jako v manželství, občas se máte rádi, občas ne, ale do toho vztahu se musí investovat,“ vysvětloval Petr Dušek, konzultant firmy Sev.en miliardáře Pavla Tykače, která elektrárnu vlastní.
„Jsme jiný případ NIMBY, u nás protestují aktivisté, kteří tam nebydlí. Jistě na to mají právo, jde o životní prostředí, což potvrzuje, že jsme se jako společnost posunuli hodně vysoko,“ pokračuje Dušek. „Problém je až v tom, když aktivisté požadují vypnutí elektrárny, než dojde k ekologizaci, nebo když říkají, že se má vypnout úplně, protože není potřeba. Že je potřeba, to se mimochodem ukázalo loni v energetické krizi, kdy Chvaletice vyrovnávaly výpadky energie v síti.“
Jan Skřivánek, Plzeňská teplárenská. Foto: Michal Musil
Pokud stát pálení uhlí nezakáže a má zájem na výrobě energie z uhlí, má snižování emisí technologický limit. „V případě Chvaletic je to boj s fyzikou,“ připomněl advokát Stehlík. Když už nelze jít fyzikálně níž, nelze to ani požadovat. Opět je tu hlavně otázka strategie veřejného zájmu ze strany státu a ta v Česku chybí. Chvaletická elektrárna chtěla čas na hledání technologických úprav, proto dostala emisní výjimku. A znovu začal boj o procesní chyby.
NIMBY ve Chvaleticích by mělo řešení, kdyby stát označil stavbu za státní zájem v energetice, přičemž by mělo být samozřejmé, že emisní limity dodržuje. V některých zákonech při budování obnovitelných zdrojů energie (OZE) to je, jinde ale nikoli, proto je vše jako obvykle věcí názoru. „Stát by asi měl veřejný zájem formulovat jasněji, například ve Francii, když o něčem takovém rozhodne vláda, je to věc poměrně těžko napadnutelná,“ připomněl příklad ze zahraničí advokát Stehlík.
Pozitivní efekt
Vladyková považuje za nejtěžší u sporů NIMBY rozlišovat podstatu věci od účelových námitek. Totéž se podle ní stalo u EIA, tedy při posuzování vlivu stavby na životní prostředí: „EIA, to bylo původně posuzování variantních řešení, aby se mohlo zvolit to nejméně škodlivé. Dostali jsme se do extrémní situace, kdy potřebujeme EIA, a běžíme jen za razítkem a ne za nejméně špatným řešením. Původní záměr se vytratil.“
NIMBY brzdí i ekologicky výhodnější stavby OZE, které navíc mají být stavěny v hustě zalidněné krajině. „Obcí je hodně, jak do této husté sítě chcete postavit větrné farmy?“ ptal se Skřivánek. Problém je to v celé Evropě, i v Německu je velký odpor proti větrníkům, které musejí stát kilometr od obydlí. Ze svých plánů ustupují i Zelení, kteří zelenou politiku prosazují. „Green Deal je tak náročný, že je to slepá ulička, proto se už dnes říká, že hlavní je mít fair deal.“
NIMBY, odpor proti stavbě čehokoliv, má tedy i pozitivní efekt. Mění se pohled na samozřejmost Green Dealu, roste tlak na politiky, aby jasněji definovali veřejný zájem v klíčových oblastech, jako je energetika. A může také vést k větší informovanosti o podstatě fungování moderních technologií, které poženou společnost do budoucnosti. Pokud se tedy někde ještě něco postaví.
Místo NIMBY, shodli se diskutéři, by se Česku hodilo YIMBY, tedy na mém dvorku ano. S jedním zásadním doplňkem, vždy to musí být férový obchod.
•
