Česko, Evropa i svět čelí v jistém smyslu situaci, které se někdy říká dokonalá bouře, tedy kombinace několika nepříznivých okolností, jež se navzájem zesilují. Planeta prochází klimatickou změnou (minulý měsíc byl nejteplejším únorem v historii měření), o níž se dnes většina expertů shodne, že ji vyvolala lidská aktivita, především spalování fosilních paliv. Země Evropské unie se proto rozhodly zásadně snížit emise skleníkových plynů, což s sebou nese změny ve výrobě energie, v průmyslu, stavebnictví, zemědělství a v podstatě všech oblastech lidské činnosti.
Do toho přišla nejprve pandemie covidu-19, která rozkolísala světové hospodářství, narušila globální dodavatelské řetězce a utlumila poptávku. Jen co krize odezněla, přišla další, a pro region střední a východní Evropy ještě hlubší – ruská agrese proti Ukrajině. Ta zase zamávala s cenami energií a roztočila inflační spirálu. Jedním z důsledků války na Ukrajině je výpadek zemního plynu, na který Evropská unie spoléhala jako na mezistupeň přechodu od fosilní energetiky k té bezemisní. V této situaci se začíná zavádět Zelená dohoda pro Evropu, která je dnes i v češtině známější jako Green Deal, na niž česká vláda přistoupila v roce 2020.
Česko znečišťuje
Cíle, k nimž se dohodou zavázalo, Česko zatím spíše neplní. EU by měla snížit celkové emise CO2 do roku 2030 v porovnání s rokem 1990 o 55 procent. Takzvané klimatické neutrality, tedy stavu, kdy se do ovzduší vypustí jen tolik CO2, kolik jej jsou přírodní ekosystémy schopné absorbovat a neutralizovat, by mělo být dosaženo v roce 2050. Česko oproti tomu před sedmi lety přijalo závazek tyto emise snížit o 44 milionů tun CO2, což podle webových stránek Fakta o klimatu představuje pokles o 47 procent.
Do roku 2021 došlo v Česku ke snížení o 41 procent a s produkcí 9,3 tuny CO2 na obyvatele patříme k největším znečišťovatelům v Evropě. Emise skleníkových plynů, jež spadají do systému obchodování s emisními povolenkami, by se v EU měly do roku 2030 snížit o 62 procent, Česko je k roku 2021 snížilo zatím o necelou třetinu. Ještě méně se daří snížit emise v sektorech budov, dopravy, zemědělství, drobného průmyslu a odpadového hospodářství. Podle evropské legislativy by do roku 2030 ve srovnání s rokem 2005 měly klesnout o 40 procent, Česko se zavázalo ke snížení o 26 procent, ale do předloňska se emise v těchto oborech u nás snížily pouze o 10 procent.
Foto: Shutterstock
S tím souvisí i změna takzvaného energetického mixu, tedy ústup od spalování uhlí a nárůst výroby energie z obnovitelných zdrojů. Evropská unie počítá s tím, že v roce 2030 se bude 42,5 procenta energie vyrábět z obnovitelných zdrojů. V roce 2022 dosáhl tento podíl v EU hodnoty 41 procent, Česko ale mělo jeden z nejnižších podílů v Evropě, když z obnovitelných zdrojů vyrobilo 15,5 procenta elektřiny. Nad evropským průměrem jsme ve výrobě tepla, kde se podíl OZE pohyboval předloni na úrovni 26 procent.
Vládní ambice
Česko plánuje své cíle splnit anebo se k jejich splnění alespoň přiblížit hlavně prostřednictvím jaderné energie. V současné době se formuluje aktualizovaná Státní energetická koncepce, kterou ministerstvo průmyslu a obchodu poslalo počátkem února do připomínkového řízení. Z východisek, která ministerstvo zveřejnilo na svém webu, vyplývá, že česká vláda bere energetickou změnu vážně. Hlavním bodem koncepce má být v souladu s celoevropskou politikou snižování emisí skleníkových plynů, které mají v roce 2030 ve srovnání s rokem 1990 klesnout o ambiciózních 63 procent. Koncepce má podle východisek dokonce přiblížit Česko ke klimatické neutralitě ve stanoveném termínu 2050.
Těchto cílů chce vláda dosáhnout zvýšením podílu obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny, a především rozvojem jaderné energetiky. Podíl uhlí na výrobě elektřiny by měl ze současných zhruba 44 procent klesnout na sedm procent v roce 2030 a o deset let později by se už uhlí k výrobě elektrické energie nemělo používat vůbec; podobně by se měl utlumit i zemní plyn. Zhruba polovina elektrické energie by se v roce 2050 měla vyrábět z obnovitelných zdrojů a 36 až 50 procent z jádra.
Proti těmto plánům se však ozývají některé skeptické hlasy, kterým nelze upřít racionální jádro. Ještě letos by měl být znám vítěz tendru na výstavbu až čtyř nových jaderných bloků v Dukovanech a v Temelíně, přičemž první z nich by měl být spuštěn v roce 2036. Vzhledem ke zkušenostem při výstavbě jaderných zdrojů jinde v Evropě lze ale očekávat výrazné mnohaleté zpoždění. Kritici vládních plánů proto nabádají k prodloužení provozu uhelných elektráren. Otázkou také zůstává financování české jaderné renesance.
Pokud vláda přenese zaručenou výkupní cenu na spotřebitele a tato výkupní cena bude nižší než tržní, rozdíl budou desítky let platit firmy a domácnosti, stejně jako dnes platí příspěvek na obnovitelné zdroje. Loňská analýza státní společnosti ČEPS také ukazuje, že při plánovaném růstu spotřeby a opuštění uhlí jako energetického zdroje k roku 2040 bude Česko muset ročně dovážet téměř 18 procent elektrické energie, konkrétně 14,9 terrawatthodiny. Aktualizovaná Státní energetická koncepce přitom považuje za rizikový dovoz více než deseti procent spotřebované energie.
Tanec mezi vejci
V celé energetické skládačce je samozřejmě mnoho neznámých. Konkrétní podoba energetické transformace bude záležet na cenách emisních povolenek, rychlosti výstavby nových jaderných bloků, rozšíření lokální výroby elektřiny ve fotovoltaických instalacích či bioplynových stanicích i její sdílení v rámci energetických společenství, která pomalu začínají vznikat i v Česku, na vývoji bateriových úložišť a řadě dalších faktorů. Jak navíc ukázaly protesty zemědělců v Česku a v dalších evropských zemích, Evropská komise i národní vlády jsou ochotny pod nátlakem některé klimatické cíle zmírnit.
Vláda Petra Fialy i její následovníci budou v každém případě muset postupovat velmi citlivě a chytře. Na jedné straně by nemělo dojít k opuštění zmíněných závazků nejen kvůli možným postihům ze strany Evropské unie, ale především kvůli ochraně klimatu, protože důsledky klimatických změn mohou být i pro středoevropské země doslova katastrofální. Je ale také nutné počítat s tím, že otřesy na energetickém trhu mohou mít vážné politické důsledky včetně volání po odchodu z EU a vládě silné ruky, jak už dnes vidíme v řadě evropských zemí.
•
