“Trh se hodně změnil a stále mění. V maloobchodě se nejvíc prodávají vína s cenovkou kolem 130 až 150 korun, hlavní masa zákazníků vykazuje jasné zámky přesunu od dražšího k levnému sortimentu, také se mění struktura prodeje vína podle obalů. Lidé prostě šetří,“ říká Šupa, jehož vinařství zavedla třílitrové skleněné soudky, ale nebojí se ani PET lahví či ekonomických balení typu bag-in-the box.
Již několik měsíců se živě debatuje o zavedení spotřební daně pro tichá vína. Přes vládu to nakonec neprošlo – i kvůli silné reakci z řad vinařů. Jaký je váš názor?
Obávám se, že ačkoliv letos k zavedení spotřební daně nedojde, jednoho dne to vláda možná stejně udělá. Stát prostě hledá všechny možné způsoby, jak zvýšit příjmy do rozpočtu. V celé EU ale spotřební daň na tiché víno není – snad kromě Polska a symbolické spotřební daně ve Francii. Otázka také je, co státu takové zvýšení daně přinese. Protože kvůli zavedení kolků a hlídání trhu bude muset dál nabobtnat státní aparát. A vinařům se nejen sníží zisk, ale zvýší náklady, budou totiž muset upravit stroje kvůli lepení kolků. Toto vše zvýší cenu vína. A kdo to zaplatí? Samozřejmě koncový zákazník. Už tak dnes máme ceny potravin a nápojů vyšší než jinde v EU a to se dál může zhoršovat.
Foto: Tomáš Železný
Vláda také schválila zrušení daňové uznatelnosti vína jako dárku.
Je nesmysl, aby víno v tomto ohledu mělo výjimku oproti jinému typu alkoholu. Je ale také nesmysl, že stát se plete do toho, co má být – a co nemá být – daňově uznatelný dárek. Dar pro obchodního partnera má podporovat byznys, v tomto případě se tedy nemá uplatňovat žádná restrikce a daňově uznatelný má být každý dárek, který vede ke zlepšení obchodních vztahů.
Vaše vinařství se soustředí především na maloobchod, dodáváte do všech řetězců. Jaká je situace v tomto segmentu?
Obrovsky nejistá. Chybí pevný bod, o který by se dalo opřít. Největším strašákem je samozřejmě inflace. Statisticky se pohybuje kolem 15 až 20 procent, ale „inflace na ulici“, kterou sledují lidé prostřednictvím cenovek, dosahuje až 100 procent. Co si budeme nalhávat, taková je dnes realita. Netušíme, jaké budou za pár týdnů úroky, naše centrální banka se bohužel chová poněkud nepředvídatelně. Za každou cenu drží kurz koruny vůči euru, v současnosti se euro prodává za 24 korun, což je trochu mimo realitu. Kladu si otázku, jaká by byla inflace, kdyby korunu nezachraňovali intervencemi? Co by se stalo, kdyby euro bylo za 30 korun? Ještě víc by se zdražilo! Všichni by přecenili a druhé ráno by v obchodech visely nové cedulky. Zboží z dovozu, které stálo jedno euro, by bylo dražší o sedm korun, možná o 14 korun včetně DPH. Nevím, kam tohle půjde dál. Může se třeba stát, že naše ekonomika neudrží korunu, že nám bude řečeno, že musíme přijmout euro, jinak nás čeká ještě větší zdražování. Možná to někomu přijde bláznivé, co říkám, ale takový svět kolem nás dnes je. Absolutně nepředvídatelný.
Nese současná náročná situace také příležitosti?
Každá taková situace je příležitost. Nicméně investovat peníze je dnes v podstatě ruleta. Když postavíte halu, nemáte tušení, za kolik ji budete vytápět nebo chladit. De facto vlastně ani nevíte, jestli ji vůbec dostavíte, možná budete potřebovat třeba nějaké nosníky, které zrovna nebudou na trhu. Skončíte s rozestavěnou halou, v níž jste utopil peníze.
Kdybych neměl internet, tak budu situaci venku odhadovat podle objednávek z počítače. V pondělí si přečtu, co obchodníci objednali v uplynulém týdnu. Pokud poptávali levné víno a žádné drahé, vidím, že makroekonomická situace není dobrá. Také pokud šlo hůře na odbyt víno ve skle, především sedmiček, ale frčely naopak alternativní obaly, tedy PET lahve, tetrapacky a bag-in-boxy, lze s jistotou konstatovat, že lidé nemají peníze, bojí se a šetří. Máte vlastně takový „vinný index“ o stavu společnosti. Drahé víno je přitom pro pěstitele, vinaře a řetězce “maržovou položkou“, zisky z jeho prodeje jim umožňují investovat zpět do jejich podnikání. No a my jsme už vloni viděli, že se jim celá ta pyramida od drahého k levnému sortimentu změnila.
Obchody tedy vydělávají hlavně na levnějším víně?
Je to tak. To bylo v nabídce samozřejmě už předtím, ale bylo jen jednou z položek, ne tak důležitou jako dnes. Marketéři se nám kdysi smáli, že vyrábíme „krabičáky pro bezdomovce“, ovšem už během covidu se zjistilo, že je vlastně vyrábíme pro střední vrstvu.
Prodáte přes dvacet milionů litrů vína ročně, Svatomartinského vína dodáte do obchodů přes 700 tisíc litrů a podíl na trhu roste. Na úkor koho?
Asi dobře odhadujeme nálady spotřebitelů. Lidé ještě pořád nenakupují tak jako před krizí. Nebavíme se teď o nějakém procentu zákazníků, kteří cenu vína neřeší a pijí pořád to samé, to je pro nás statistická chyba. Bavíme se o té hlavní mase zákazníků. A už loni v létě jsme měli indicie, že bude výrazný přesun zájmu od dražšího k levnému sortimentu, a také že se změní struktura prodeje vína podle obalů. Lidé prostě šetří.
V supermarketech se vína nad 130 až 150 korun prakticky neprodávají. A když přijedou do penzionů ve vinařských oblastech hosté, tak si nekoupí domů deset kartonů jako dřív, ale jeden. Víte, já nejsem typ manažera, co sedí v kanceláři a chodí na jednání, trávím hodně času se zaměstnanci i prací na vinicích, žiju mezi obyčejnými lidmi. Mezi lidmi, pro které naše vína vyrábíme.
Foto: Tomáš Železný
Do jaké míry je pravdivé tvrzení, že kvůli zdražování se vlastně zlepšila kvalita vína, protože dražší vína se prodávají levněji v krabicích?
Představte si tři sklínky: nejlevnější modrou, průměrnou červenou a černou, která je nejdražší. Na základě loňských dat víte, že chcete prodat hodně z té červené, něco z černé a trochu z modré, té nejlevnější. Takto to máte rozdělené i v tancích. Ale ve finále dopadnete tak, že objednávky na černé vám skoro nechodí, na červené trochu a všichni objednávají modré. Chvíli udržíte nervy na uzdě, ale za čtyři měsíce už se na vás valí hrozny z nové sklizně a vy musíte tanky nějak vyprázdnit. I to černé víno musíte někomu prodat. Takže drahocenné víno do černých sklínek nakonec lijete i do těch modrých. Můžeme klidně říci, že víno je dnes kvalitnější, vím o spoustě lidí, kteří prodávali sedmičku za 150 Kč, ale dnes se spokojí s poloviční cenou. Samozřejmě to nepřiznají, nezlevní svou černou etiketu, jen obsah přelejí z černé do červené sklínky.
Jak se vyvíjí segment perlivého vína?
Proseco, ale i frizante teď trpí zdražením, takže se pokoušíme sami vyprodukovat nějakou cenově přijatelnou variantu “bublinek”. Trendem v řetězcích je perlené ovocné a stolní víno. Češi mají naperlené víno zkrátka rádi.
V posledních měsících sledujeme snížení cen energií a pozvolný pokles inflace. Nepanuje teď lepší nálada?
Já rozumím jen vínu, nechci ze sebe dělat ekonoma. Ale vycítil jsem, že v retailu doufali v obrat na konci roku, ovšem ani poslední kvartál to nepotvrdil. Celý rok se tiše předpokládalo, že Vánoce všechno napraví, lidé začnou utrácet za drahá dárková balení, ale nestalo se tak. Kdyby se čísla zlepšila, všichni by vydechli, že petky, bag-in-boxy a tetrapacky zafungovaly, nyní mohou pokračovat v „business as usual“. Jenže lidé prostě zatvrzele neutrácejí. Ať si ekonomové říkají, co chtějí, zákazníci se bojí. Já ovšem nedokážu říci, jestli lidé nemají peníze, anebo je mají, ale nechtějí je utratit. Jsem jen producent vína.
Sázíte i pro letošní rok na další pokles či stagnaci z hlediska poptávky spotřebitelů?
Vždycky děláte sázku, nelze se nachystat na všechny varianty. Mohli jsme loni zvýšit obrat třeba ještě o 150 milionů, ale neměli jsme už výrobní kapacity. Dneska panuje tak nepřehledná situace, že ne všechny objednávky jste schopni vyřídit. Trhu se nelze kapacitně přizpůsobit už jen z toho důvodu, že není k dispozici dost obalů. Musel bych krizi předpovědět úplně přesně a přizpůsobit jí výrobní linky. Ale také jsme se nemuseli trefit vůbec a skončit ve ztrátě. Co bude dál, nikdo neví. Skončí krize, nebo bude eskalovat? Kdy to nastane, za rok, za dva, za tři?
Někteří ekonomové mluví o tom, že kvůli covidu, válce na Ukrajině a geopolitickým tenzím nastane jakási „deglobalizace“. Očekáváte návrat průmyslové výroby z Číny do našeho blízkého pohraničí?
Kdo má rozum, tak v dnešní době přemýšlí také geopoliticky. Vždyť i lodní doprava z Číny se může zadrhnout, když nastane krize na Tchajwanu. Kdysi dávno byli lidé zvyklí si většinu věcí vyrobit ve svém regionu. V posledních dekádách se vše otočilo a každý šroubek vozíme přes půl planety. Určitě budeme svědky nějaké korekce globalizace. Bude se víc vyrábět v regionu střední Evropy, bude to dávat větší ekonomickou i bezpečnostní logiku.
•
