Na 9. října 2023 byla do Prahy naplánována oficiální návštěva izraelského premiéra, ještě ten den večer se v Obecním domě mělo s izraelskou vládní delegací u večeře setkat 250 českých byznysmenů a politiků. Premiér Benjamin Netanjahu ani nikdo další ale do Prahy neodletěl. Černá sobota, tedy 7. říjen a barbarský útok teroristů Hamásu, změnila plány všech. Místo odletu do Česka spustil židovský stát bojovou operaci, namísto pražské slavnostní večeře se začalo řešit hledání rukojmích odvlečených do Palestiny. „Bylo to něco neuvěřitelného,“ říká Pavel Smutný, prezident Česko-izraelské smíšené obchodní komory (ČISOK) a spolumajitel Advokátní kanceláře Císař Češka Smutný (AK CČS).
Nechápu, jak je možné, že země, která dokázala vymyslet superinteligentní bezpečnostní systém Iron Dome, neměla zprávy o tom, že se chystá bestiální útok teroristů.
I mně to připadá neuvěřitelné. Existuje na to řada teorií, kterým bych, s dovolením, nechal odstup pro řádné prošetření. Když se vrátím k 7. říjnu, mám dva hlavní postřehy, jež determinují můj pohled. Z bestiálních zvěrstev, které se toho dne děly na izraelském území v blízkosti Gazy, se budeme vzpamatovávat další desetiletí. A to jsme si mysleli, že holocaust je děsivá vzpomínka, na kterou nemůže nic navázat. Mýlili jsme se. Je to strašné déjà vu, o kterém jsme netušili, že se může znovu stát. Druhý postřeh je ten, že teroristé měli zájem zastavit, nebo spíše úplně vyhodit do povětří proces sbližování Izraele a některých arabských zemí. Posledních sedm osm let se totiž poměrně v tichosti, ale velice úspěšně, prováděly pokusy o sblížení židovského státu a rozumně uvažujících arabských zemí. Proběhly zásadní dohody s klíčovými aktéry, viděli jsme navázání diplomatických styků s různými zeměmi, se kterými by to ještě před deseti lety bylo nepředstavitelné.
Myslíte třeba Saúdskou Arábii?
Samozřejmě. Ale těch zemí je mnohem víc: Spojené arabské emiráty, Maroko, Somálsko. A další by následovaly. Židé byli těsně před velmi významným cílem, počátkem roku 2024 by se řada partnerství dokončila. Proto si myslím, že 7. říjen byl politickým, dokonale načasovaným atentátem. Zvěrstva bohužel proběhla úspěšně, ale myslím, že se útočníkům nepodařilo úplně rozpoutat běs proti Židům. Místo toho, aby začal obrovský negativní boj proti Izraeli ze všech stran, vidíme velikou střídmost u některých zemí a značnou opatrnost, aby se situace neeskalovala, aby Izrael nebyl dál poškozen. Je tu naděje, že práce v otázce sbližování, která se udělala, nebyla vůbec marná a není vyloučeno, že to dopadne dobře. Jsem životní optimista.
Foto: Václav Mudra/m3.images
Soudíte tedy, že část arabského světa si nepřála sbližování s Izraelem, proto rozpoutala akci Hamásu záměrně, s cílem eskalace napětí?
Jednoznačně. Byla to cílená sabotáž. Proto byly teroristické útoky tak brutální, aby vyvolaly reakci. Proto jsme první hodiny po černé sobotě viděli velmi tvrdé a emotivní reakce izraelské vlády, často až znepokojující výroky. Ale pak si většina aktérů uvědomila, že by mohli hrát ve hře, kterou napsal někdo úplně jiný. A časem se slovník i akce nějakým způsobem zjemňovala, podřizovala se určitým pravidlům. Vojenská akce, kterou Izraelci vedou v Gaze, je vedena s maximálními ohledy na civilní obyvatelstvo, o tom není pochyb. Je třeba si uvědomit, že je to válka proti Hamásu, ale proč by vyhledávali civilní oběti? Ze strany izraelského státu je cítit velká snaha nezničit plody toho osmiletého úsilí sbližování.
Je to samozřejmě věštění z křišťálové koule, ale jaký je podle vás scénář možného vývoje pro následující měsíce?
Izrael potřebuje vyvinout co nejvyšší úsilí, aby Hamás maximálně oslabil. Francouzský prezident Emmanuel Macron řekl, že zničení Hamásu si vyžádá deset let. Upřímně, deset let v dnešní době znamená nikdy. Když vidíme vývoj, který se odehrál za rok, za dva, tak si netroufám říct, jak bude vypadat Izrael nebo i zmiňovaná Francie za deset let. Ale zpět na Blízký východ: Izrael potřebuje rychle dosáhnout maximálních a viditelných výsledků, aby Hamás nemohl pokračovat. Absolutní prioritou je ochrana civilního obyvatelstva v Izraeli, tudíž je třeba najít řešení, která znemožní podobný scénář, jako byla černá sobota, třeba za pět roků, až pozornost ochabne a život se víceméně vrátí do normálních kolejí. Opravdu zřejmě půjde o nějaké nárazníkové pásmo a také je třeba širší práce s obyvatelstvem v Gaze, aby Hamás nezískal znovu politický vliv.
Osobně jsem skeptický vůči řešení koexistence dvoustátí. Bylo by to krásné, ale z dlouhodobého hlediska vidíme, že Palestinci toho nejsou schopni. Víme, co se stalo s hnutím Fatah, jak příslušníci Hamásu házeli jeho členy z oken a ze střechy, vidíme nulový vliv prezidenta Mahmúda Abbáse, vidíme, že se tam přes 16 let neuskutečnily volby. Hamás jsou vrazi a sadističtí teroristé a jak se ukázalo, mají v Gaze naprosto jasné sympatie obyvatelstva. Hovořit v této situaci o dvoustátním řešení znamená, že bychom museli do Palestiny dopravit Evropský parlament, aby tam importoval demokratické principy. A to si vůbec neumím představit.
Mrzí mě, že je v tom hodně pokrytectví. Zčásti lze podporu Palestiny Evropskou unií pochopit, ale obecně jsme v Evropě mistři pokrytectví. A v tomto případě jsme ho dovedli na novou, nečekanou úroveň. Myslím si, že je to právě jeden z důvodů, proč se k takovým zvěrstvům Hamás odvážil. Vše je otázka dotací a mnoha miliard, které se tam posílají, k tomu přidejme otázku zpochybňování Izraele ze strany spousty lidí v EU. V tento moment je potřeba zdůraznit, že se to netýká Česka. Což je senzační a buďme na to fakt velmi hrdí. My nejsme moc dobří v diplomacii v rukavičkách, jsme v tomto směru trochu venkovští, ale vážím si toho, že se neúčastníme závodu v pokrytectví. To je podle mě velká národní hodnota.
Český vztah k Izraeli je poměrně netypický: přestože se mění politici, vláda i prezident, podpora Izraele je nebývale vysoká.
Z vlastní zkušenosti mohu říct, že ať byly v Česku vlády levé, nebo pravé, ať se politici vzájemně handrkovali, tak ve vztahu k Izraeli vždy panovala veliká shoda. Vzpomenu hlasování v Poslanecké sněmovně o podpoře iniciativy přesunu ambasády do Jeruzaléma, ale podporu poslanců i senátorů směrem k Izraeli vídáme průběžně. Prakticky vždy to jde napříč politickým spektrem, což považuji za velmi cennou hodnotu i pro vnitropolitické denní. Shodu v tématu, které samo o sobě budí veliké kontroverze – v západní Evropě i celosvětově –, považuji trochu za zázrak. Je to unikát a není mi známo, že by jinde na světě bylo vnímání židovské otázky tak silné a historicky stabilní. Není to móda ani účelová věc. Češi i jejich politická reprezentace přes všechny stesky o hluboce rozdělené zemi v této věci prostě nacházejí shodu. I lidé v Izraeli si tohoto fenoménu všímají.
Máte vysvětlení, proč jsme my Češi schopni se shodnout na této otázce?
Žádný výzkum na toto téma neexistuje, ale já mám soukromé vysvětlení, jež plyne z mé zkušenosti: v Československu i v České republice byl vždy velmi slabý antisemitismus. Bez sebeobviňujících řečí, které často vídáme u různých historiků, jsme patřili mezi moderní liberální demokracie už ve 20. letech minulého století, což byla velká zásluha Masaryka a dalších osobností. Když se formovala naše republika, antisemitismus tu vůbec neměl místo a naopak tu panovala sympatie vůči Židům. Všechny pak hluboce zasáhl holocaust, ztráta téměř 90 tisíc lidí napříč všemi profesemi a společenskými úrovněmi od obyčejných lidí až po univerzitní profesory, básníky a hudební skladatele byla pohromou a historicky to tak bereme. A čím aktuálnější a zřetelnější je odpor k Izraeli v situaci, kdy je nucen sahat k bojovým operacím, tak se český vztah a názor utužuje.
Nicméně to hlavní, proč si myslím, že Češi mají Izrael v oblibě, je odvaha židovského národa se bránit. My ve střední Evropě jsme často byli v určitých situacích pod tlakem, některé situace jsme přijali nebo spíš byli nuceni přijmout, někdy jsme se bránili a nedopadlo to. A Židé jsou na tom podobně, s tím rozdílem, že od druhé světové války se prostě odvažují bránit pravidelně, zatímco my jsme se ne vždy odvážili… Židovský národ si nese z 20. století několik významných traumat, především to, že se nebránili a šest milionů jich bylo exterminováno v holocaustu, aniž padl výstřel nebo aniž by došlo k významnému odporu, vyjma povstání varšavského ghetta. Toto trauma zůstává v duši a obyvatelé Izraele jsou dnes připraveni položit životy za svou zemi. Soudím, že tato hrdost je pro náš národ velice inspirativní, protože Češi byli několikrát připraveni k témuž a vlastně nikdy k tomu nedošlo. Myslím si, že ti z nás, kteří mají chuť aktivně se bránit, bojovat za svou zemi, kulturu, nacházejí v Izraeli velkou inspiraci.
Foto: Václav Mudra/m3.images
Myslíte, že Židé od momentu, kdy dostali možnost vystavět vlastní stát, si více váží své existence a o to víc se musejí bránit?
Zhruba tak, ale je třeba připomenout, že Izrael je velice pestrý, žijí tam lidé z celého světa, kteří tam přišli, ale pro Izraelce jsou svoboda, důstojnost a právo na vlastní zemi – bez přehánění – naprosto svaté hodnoty. Za to jsou tamní lidé ochotni bojovat i zemřít. Muži i ženy, staří i mladí. Izrael je v nějaké formě boje v podstatě od začátku své existence. Svým způsobem si na to země i její obyvatelé zvykli a svým způsobem je to jedna z hnacích sil, protože národ ví, za co bojuje, neplýtvá silami a ví, že je třeba maximálně podporovat modernizaci zdravotnictví, systém první pomoci, veškeré bezpečnostní systémy. Díky tomu v Izraeli vznikají úžasné generace všemožných startupů. Touha vymyslet nějaké bezpečnostní řešení se ve finále může projevit tím, že s řešením udělají díru do světa, půjdou s firmou na Nasdaq a prodají ji za sto milionů dolarů. Je to takový permanentně živý sen o happy endu, to je celé zemi vlastní.
Kdybych popsal Izrael ve stručnosti, je to věta: „Odvaž se – jdi do toho, neboj se.“ Zkrachovat není ostuda. Hanba je podvést lidi, neplatit dluhy, přivést jiné do neštěstí. Ale padnout s projektem, který se nepovedl, neznamená konec života či kariéry. Stále se setkávám s lidmi, kteří po krachu firmy vstali a povedlo se jim to napotřetí, třeba v padesáti. Vynikající myšlenky prostě jen někdy přicházejí v nevhodnou dobu, což se týká i Česka, jen my jsme svázáni středoevropskými, úzkoprsými představami, které nás zbytečně zpomalují.
Zatímco v Česku je podpora Izraele jednoznačná, v západní Evropě to tak jednoznačné vůbec není. Zkusme rozklíčovat, jestli za tím stojí nárůst levicových myšlenek v západní Evropě a z toho plynoucí podpora Palestiny, nebo zda je v lidech skutečně skryt antisemitismus. Od černé soboty se tento pojem nadužívá.
O tom často přemýšlím a zjistil jsem, že je to složené z několika fragmentů, z nichž některé jsou logické, ale některé dost překvapující. Zaprvé je třeba připomenout obecnou frázi, která je ale velmi důležitá: příběh Izraele je o nás. Hraje se o budoucnost západní civilizace a ten, kdo opustí Izrael, opouští sám sebe. To není žádná básnická metafora, tak to prostě je. Buď máme nějaké základy, nebo na ně rezignujeme. Buďto jsme součástí křesťansko-židovské civilizace, nebo řekneme, že je to vše překonané a že jsme všichni z umakartu nebo z tekutých krystalů.
Aby bylo jasno: my vůbec nemáme zájem na boji s arabským světem, Izrael rovněž ne a pracuje na tom. Jen je třeba si jasně říct, že svět je jeden a že ten arabský je jeho významnou součástí a všichni musíme žít vedle sebe.
Nicméně když pak vidíme mladé lidi ze zemí, jež nejsou historicky antisemitské ani islamistické, s transparenty „vyčistíme svět“, vidíme izraelskou vlajku v koši nebo modrou chobotnici (která je považována za znak antisemitismu – pozn. red.) na rameni aktivistky Grety Thunbergové, je zřejmé, že západní intelektuální impérium je poměrně dost zasaženo. Americké univerzity, ale bohužel i britské a další západoevropské a pomalu se to blíží k nám. My jsme naštěstí vždy trochu zpoždění, takže pevně doufám, že než tato móda dorazí do našich intelektuálních kruhů, stane se něco jiného a dorazí jiná móda. Ta zmiňovaná česká vesnickost mi v tomto vůbec nevadí. Nevedeme zápas v pokrytectví ani v tom, že budeme první na pásce ve všech blbostech, které si na světě vymyslí.
Ale zpět k otázce: antisemitismus v klasické podobě tu není. To, co vidíme v západní Evropě, je mainstream mezi často neinformovanými lidmi, kteří se možná nudí, každopádně mají chuť po nějaké disrupci, diskontinuitě, změně a ukazují to tímto způsobem. Pak je tu silný proud imigrace z Afriky a Středního východu. Tam, kde jsou uprchlíci z oblastí geograficky přiléhajících k Izraeli, se situace značně zhoršuje. Souvisí to se schopností adaptace uprchlíků v nových zemích. Problém vidím zejména v Německu.
Proč zrovna tam?
Ti lidé shrábnou peníze, využijí výborně fungujících veřejných služeb, ale dělají si, co chtějí, nemají touhu se začlenit, nemají chuť pracovat a té zemi to nějak vracet. Třeba Francie se přece jen snaží a řada nových lidí se chce asimilovat. Ve Francii potkáte Araby, kteří se chovají francouzsky, včetně jazyka, kultury, zvyků, obyčejů. Že někdo chtěl prohlásit v německém Düsseldorfu chalífát, to zní pro řadu lidí úsměvně, ale za dvacet let to tak být nemusí. Jsou to jen předehry, vztyčené prsty nad osudem těchto zemí. A já jen doufám, že se tomu brzy bude věnovat EU, že se nebude řešit jen zelené náboženství.
Evropa nikdy nebyla jednotná, ani v době největšího sjednocení říší, prostě je příliš pestrá a velká. Jasně, není velká ve světovém měřítku, rozlohou je menší než Čad a Alžír dohromady a třeba oproti Kazachstánu je Evropa maličká. To už nemluvím o Číně, Rusku a Indii. Ale zároveň naprosto odmítám tvrzení, že Evropa ztrácí význam. Ano, teď jsme se trochu vychýlili, ale to neznamená, že vliv ztratíme jako takový. Evropa se však musí vrátit k nějaké reálné spolupráci, ne že budeme řešit jen byrokracii.
Faktem je, že množství obyvatel Evropy vyznávajících islám trvale roste – migrací i dramaticky vyšší porodností imigrantů. A pokud nebudeme dostatečně bystří, můžeme za několik desítek let o kontinent přijít…
Někteří evropští politici hovoří o evropských hodnotách, mimo jiné o nutnosti postarat se o slabší lidi. Ale zároveň část evropských hodnot sami ničíme. Kopeme do průmyslu, inženýrství, vzdělanosti, do zásluhovosti. Místo toho řešíme často věci, které nepotřebují žádné normy a regulaci. V Česku je mezi lidmi zafixována poměrně velká vzájemná tolerance. Žít vedle sebe umíme a až na drobné excesy si nevybavím násilné činy proti menšinám.
Pojďme se vrátit do Izraele. Jaký je v současnosti byznys mezi oběma zeměmi?
Mírně rostoucí. Vrátil se na předcovidovou úroveň, ale ještě to není na úrovni, kde bych vzájemný byznys rád viděl. Soudím, že se na tom projevuje historické rozdělení, Izrael vždy patřil do amerického vlivu, my jsme patřili do tvrdého sovětského jádra a tyto procesy mají určitou setrvačnost. Pro řadu Izraelců jsme byli jedna z postkomunistických zemí, pro nás je Izrael spíše exotická země. Tyto předsudky se postupně vyvíjejí, a jakkoli je to celkově smutné, situace se dramaticky mění právě v těchto týdnech a měsících. Česká reakce na teror byla spontánní, významná a v Izraeli velmi zaznamenaná. Tamní lidé nám opravdu děkují a vnímají to velmi pozitivně. My si to až tak neumíme představit, jsme v tomto směru německy chladní a nemáme rádi velká gesta. Izrael je malá země, v podstatě každý zná někoho, v jehož rodině byl někdo unesen nebo zavražděn.
O pomoci a podpoře Česka píší velké noviny jako Jerusalem Post, agentury, servery. Pověst České republiky v Izraeli se dramaticky lepší, zájem o naši zemi se významně zvyšuje. A tady, jak vidíme, dochází k mobilizaci sympatizantů nebo sympatií vůči Izraeli. A jsem toho názoru, že tato hrozná zkouška může vzájemný byznys značně akcelerovat, vidím tam velký potenciál.
Je logické, že největší část z 27 miliard (export z ČR do Izraele za rok 2022 – pozn. red.) ročního vzájemného obchodu tvoří Škoda Auto. Ale v Česku je řada dalších odvětví, kde máme co nabídnout. Tvrdím, že jsme dobří inženýři německého střihu. Máme výbornou techniku, technické školy, lidé jsou zruční a nápadití. České ruce jsou skutečně zlaté a s nimi jsou spojené české mozky, znovu zmiňuji inženýrské myšlení, které je tu naprosto zřetelné. Všechny velké technické školy mají partnerství v Izraeli, výzkumné ústavy typu CIIRC, CEITEC, řada medicínských profíků je zapojena do spolupráce. Mimochodem když se před pár lety rozběhla přeshraniční transplantace ledvin, byl to právě česko-izraelský projekt pražského IKEM a izraelské kliniky.
Zároveň si můžeme vzájemně pomoct na třetích trzích, tedy tam, kam jsme se my nebo Izrael nemohli dostat. Vím, že je rozjednán společný projekt závlahových systémů v Egyptě. Oni jsou špičkou v projekcích těchto systémů, my jsme velmi dobří ve strojírenství. Oni to vymyslí, my to dobře vyrobíme, protože v Izraeli je málo klasických továren, hutí a dalších průmyslových podniků, které jsou naopak u nás zavedené.
Přál bych si, aby časem Češi byli schopni ten chytrý projekt i vymyslet, nejen vyrobit.
Naprosto souhlasím. Myslím, že to půjde, ale rychlé to nebude. Musíme začít s tím, že si dáme ambici, že něco chceme dělat. Když se vrátím do historie, Izrael nikdy nedostal nic zadarmo, vše si musel nějakým způsobem vybojovat. Ano, americká podpora je na první pohled zadarmo, ale je to spletité, složité, je v tom zapojen holocaust a Židé, kteří uprchli do Ameriky. My jsme dostali spoustu ran, ale i pár věcí zadarmo. Transformace proběhla v podstatě bezbolestně. Tím, že jsme prodali, co jsme mohli, jsme udrželi saldo státního rozpočtu vždycky v přijatelné úrovni. Nestalo se, že by zemřela generace důchodců, kteří nedostali důchod a lékařskou péči, což se stávalo v Rusku, Polsku či v Maďarsku. Neprožili jsme žádnou tragickou transformační epizodu, z makro pohledu to v podstatě proběhlo bez ztráty květinky, ale zadlužili jsme děti a není už moc kde brát. Dnes se dostáváme k nějakému základu a následující roky ukážou, jak dobře jsme se připravili, jak obstojíme. Zatím tedy stojíme a docela vyděšeně koukáme. Jsme odíráni ze všech stran, většinu toho, co vyděláme, tak odevzdáme – telefonním operátorům, velkodistributorům potravin, dalším vysokomaržovým subjektům. Antimonopolní úřad to nezastaví, stát tomu spíš přihlíží. Říkám si, že by to mohl být pro populaci jakýsi probouzecí impulz. Naše populace nezemře hlady ani zimou, ale mohli bychom začít přemýšlet o tom, že bychom mohli třeba i radikálně změnit určité postoje a svůj přístup. Vyhrnout si rukávy a říct: jdeme do úzkých jako Izrael, tak to sakra nevzdáme. Protože my jsme opravdu šli od lepšího k lepšímu několikrát.
Teď je potřeba máknout. Pojďme si to přiznat a říct si, jak to změníme. Máme svobodu, můžeme s tím něco dělat – sami, i vůči Bruselu, vlastně vůči všem okolo. Není pravda, že nemůžeme nic, ale musíme chtít. Musí to v první řadě chtít ten národ. Politici jsou samozřejmě v demokracii odrazem národa, nadávat na vládu tak trochu znamená nadávat na sebe.
•
