Jak v této situaci dál? Není to od miliardáře Pavla Tykače vydírání státu? Nebo není naopak potřeba využití uhlí přehodnotit, když vidíme, jaký výpadek to v zásobování elektřinou a teplem může vyvolat? I tak se ptali účastníci byznysové snídaně týdeníku Euro, pořádané tradičně v pražské Kunsthalle.
Ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela považuje případný výpadek za zvládnutelný, ale jak to chce udělat, nikdo neví. Ze všech analýz a studií je totiž zřejmé, že bez uhlí se asi dlouho neobejdeme. Výstavba plynových elektráren trvá pět až sedm let, obnovitelné zdroje zase nevyrábějí nonstop.
„Obnovitelné zdroje mají být doplňkem energetické soustavy, protože vyrábějí energii, jen když se daří,“ tvrdil v úvodu debaty místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Skopeček. „Jsem přesvědčen, že si nemáme uhlí tak rychle zakazovat.“
Ministr Síkela připravuje zákon, který počítá s využíváním uhlí do roku 2033. Jenže firmy tvrdí, že za současné regulace a systému emisních povolenek prodělávají a nemají důvod takové podnikání provozovat. „Identifikovali jsme problém, tedy trvalé ztráty. S péčí řádného hospodáře a řádného občana jsme informovali vládu a veřejnost. Nyní s ukončením provozu pracujeme jako se základním scénářem. Pokud se vláda rozhodne pro jiné řešení, jsme připraveni spolupracovat,“ vysvětloval za Sev.en manažer Miroslav Lopour. „Není to vydírání, stejný problém přece mají i jiní výrobci. ČEZ například při zveřejňování výsledků potvrdil, že jich se odstavení uhlí týká v letech 2026 až 2027.“ Ostatně i OKD přestane za dva roky těžit uhlí a firmu ovládá stát!
Zleva Petr Fischer, moderátor; Michal Šváb, ENACO; Jan Hrdlička, ČVUT; Miroslav Lopour, Sev.en, a Martin Voříšek, White & Case
Analýzou nákladů došel k témuž i Michal Šváb, obchodní ředitel konzultační společnosti ENACO. „Náklady na výrobu nemohou být vyšší než prodejní cena, což se i kvůli vysokým cenám povolenek dnes děje,“ shrnul Šváb. Hrozí brzký výpadek 4 GW výkonu, což by nevadilo, kdyby zároveň nešlo o základní zdroje a zdroje na vyrovnávání výkonové rovnováhy. Uhelné zdroje slouží, když nefunguje OZE. Třetina energie v Česku pochází dnes z uhlí, v teplárenství je to ještě víc, obrovskou část tvoří uhlí v kapacitách výkonové rovnováhy. Ty není čím nahradit, plynové elektrárny se staví sedm let, nový jaderný blok patnáct. „Nemůžeme vypnout uhlí dříve, než budeme mít dostatečnou náhradu výkonu a kapacitních zdrojů,“ tvrdí Šváb. Možná jsou tři řešení. Pokrýt výpadek dovozem, což by mohlo být nejdražší a nejméně stabilní. Prodloužení činnosti uhelných zdrojů za refundace výrobců nebo odkup a provoz těchto zdrojů státem, aby nešlo o státní podporu.
Německo však dnes takovou podporu má, oficiálně povolenou Evropskou komisí. Jde o sedm let starou výjimku, jež považuje uhelné zdroje za systémové, proto jim lze poskytovat státní podporu. „Německo dostalo několik výjimek, vláda přitom hradí výrobcům stálé náklady. Momentálně Němci budují i výjimku pro kapacitní plynové zdroje, takže ví, kdy a jak budou co vypínat a zapínat,“ tvrdí manažer Sev.en Lopour. Česko o výjimku v této oblasti také usiluje, kdy by se jí mohlo dočkat, nikdo netuší.
„Už nyní připravuje Česká republika kapacitní mechanismy, které jsou součástí návrhu novely energetického zákona označovaného jako Lex OZE 3. Konkrétní podoba kapacitních mechanismů bude záviset na dohodě mezi ministerstvem průmyslu a obchodu a provozovatelem přenosové soustavy, tudíž zatím není jasné, jak konkrétně budou kapacitní mechanismy vypadat. Budou ovšem muset splňovat podmínky evropského nařízení o vnitřním trhu s elektřinou. Téměř jistě bude potřeba i jejich notifikace od Evropské komise, která bude posuzovat, zda je taková případná podpora přiměřená a nezbytná,“ doplnil advokát Martin Voříšek z advokátní kanceláře White & Case.
Profesor Jan Hrdlička z ČVUT vysvětlil, že další snižování emisí při spalování uhlí je prakticky velmi obtížné, v podstatě jen za použití vysoce nákladných technologií. Je to proto, že 99 procent spalin ze spalování uhlí tvoří dusík, kyslík, vodní pára a CO2, tedy látky, které nejsou škodlivé. Zvláštní je, že se nesleduje oxid uhelnatý, kterého se nelze při hoření uhlí zbavit, zato se pozornost soustředila na rtuť. „Já tomu říkám vražda uhlí, k níž došlo už směrnicí v roce 2017, kde jsou uvedeny hodnoty rtuti, jichž se dá technologicky dosáhnout jen velmi obtížně.“
Ať ceny energií nelétají
Česko je průmyslová země, jejíž úspěch dost závisí na cenách energie. V poslední době ale jako by se dělalo vše pro to, aby energie byly co nejdražší. „Chybí autorita, která by na ministerstvu jasně ukázala hloubku a šíři problému,“ tvrdí analytik Šváb. S tím, že politici nevidí podstatu starostí o energie, souhlasil i prezident Svazu průmyslu a dopravy Jan Rafaj: „Cena energie se v EU dramaticky navyšuje v konkurenci s okolním světem, omezuje to výrobu cementu, skla, chemie, oceli, zvedla se i vnitřní soutěž v EU. Jsme na jednotném trhu, ale naši výrobní konkurenti na něm mají nižší poplatky za OZE a další věci,“ zlobil se Rafaj.
S příkladem se přidal Václav Přibilík, manažer cementárny Heidelberg Materials: „Pro nás by dekarbonizace, na níž už pracujeme, znamenala dvojnásobnou spotřebu energie. My ale jedeme 24 hodin a solární energie spotřebu nepokryje, potřebujeme nějaký základní zdroj.“
A když to nebude uhlí, musí to být něco jiného. Podnikatelé odmítají stavět své zdroje, podle nich by se měla situace řešit systémově na úrovni státu. Podnikat v prostředí, kde ceny energií létají jak na trhu kryptoměn, nejde, shodli si všichni.
Podle Rafaje se zde odráží i duch postfaktické doby: nikdo nevěří, že by se mohla naplnit katastrofická vize, ale když něco takového nastane, všichni se diví, že k tomu došlo. „Asi potřebujeme nárazy do zdi, které nás probouzí. Připomenu dopis šéfa Renaultu, který píše, že pokud vlády s cenami energií nic neudělají, je konec výroby. Vždyť elektrická auta se vyrábějí v Číně s trojnásobnou emisní zátěží než v EU!“
Úvodní slovo EBB pronesl místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Skopeček.
Ve srovnání producentů emisí vidí jádro všeho i Michal Macenauer, systémový energetik EGÚ Brno: „EU produkuje sedm procent emisí CO2, Čína 30, USA 13 procent. Tudíž 93 procent našeho úsilí by mělo být věnováno vyjednávání na mezinárodní scéně. Cestou není totální dekarbonizace sedmi procent v EU, jakkoli ji společnost chce. Drobným úsilím v této oblasti můžeme leccos vykompenzovat.“
Evropa podle Macenauera už nestihne naplnit limity, které si určila, a zpomalí dekarbonizační snahu i v otázce odchodu od uhlí.
„Byznys zajímá, kolik dekarbonizace bude stát, aby se mohl podle toho zařídit, ale to dnes nikdo neví,“ připomněl ekonom a bývalý centrální bankéř Lubomír Lízal. Stabilní zdroje a ceny jsou základem dobrého byznysu i nové energetické bezpečnosti. Bezpečnostní analytik Milan Mikulecký tvrdí, že z pohledu bezpečnosti je hlavní parametr dostupnost zdroje. Zažili jsme si to po covidu-19 a po začátku války na Ukrajině. „My si ale vytváříme novou závislost na plynu z arabského světa.“ Mikulecký by doporučoval s dekarbonizací brzdit. „Společnost se chce mít dobře, chce levné energie, dekarbonizaci neřeší,“ míní. Civilizační slupka je po celém světě velmi tenká a každý hazard s jistotami, jež udržují společnost v klidném chodu, ohrožuje bezpečnost země.
•
