Německá stavební společnost Hochtief letos slaví 150 let od svého založení. Šéf její české pobočky Tomáš Koranda se zamýšlí nad aktuální situací na stavebním trhu tváří v tvář předpokládaným vládním škrtům, proč by se měla veřejná sféra posunout od soutěží výhradně na cenu k vícekriteriálním modelům a nakolik dramatická může být pro stavebnictví surovinová krize, o níž se už delší dobu hovoří. A mimo jiné říká: „Období jednoduchých paneláků s umakartovými jádry je dávno minulostí, ale princip robotizované předvýroby, a tím pádem zrychlení a zefektivnění logistiky výstavby je věc, nad kterou přemýšlíme a ke které se budeme vracet. Součástí stavebnictví jsou dnes i drony. Moderním technologiím se v něm nevyhneme a čím víc je budeme aplikovat, tím víc zatraktivníme obor pro mladé lidi.“
Foto: Vojtěch Vlk
V jaké formě je české stavebnictví? Čeká ho v nejbližší době nějaký významný předěl nebo krize?
Potenciální krize je před námi v souvislosti s hospodařením státu a výhledem státního rozpočtu, který se dnes propadá na historicky nejnižší hodnoty. To je celospolečenské téma, nejen problém ministerstva financí, potažmo průmyslových odvětví. Byť velké stavebnictví je nejvíce ovlivněno vývojem veřejných investic. Úsporná opatření se odehrají nejen na celostátní ministerské rovině, ale musejí se odehrát i na nižších úrovních – krajích, městech a obcích. A tam mám velkou obavu, že nastane omezení plánovaných investic a zakázek. Částečně to vidíme už letos, ale s obavou sledujeme přípravu rozpočtů pro příští rok. Na trhu je to už dnes vidět, nervozita stavebních firem roste, protože kontinuita, byť je deklarovaná, není zajištěná z hlediska financí.
Jaké důsledky by měly zásadní škrty investic?
Nemáme dokončenou základní dálniční síť, která umožňuje ekonomický rozvoj země. Narůstá požadavek na vyřešení problematiky zadržování vody v krajině, což je klíčová otázka nejen pro zemědělce, ale týká se i zdrojů pitné vody. Aktuálně je obrovský nedostatek míst na základních školách, jsou připraveny významné investice do modernizace klíčových zdravotnických zařízení, měli bychom nastartovat odkládané investice do modernizace armádních základen a tak dále. To vše by škrty zásadně ovlivnily. V širším kontextu je riziko i ve znejistění perspektivy stavebního oboru pro mladé lidi. Bude-li se méně investovat, méně stavět, pak asi svoji budoucnost ve stavebnictví neuvidí a budou hledat jiné profesní příležitosti v jiných technických oborech. V neposlední řadě může vést omezení investic až k nezdravému konkurenčnímu boji na stavebním trhu.
Jak to myslíte?
Devadesát procent zakázek se v Česku pořád soutěží pouze na nejnižší cenu. Pokud se ještě propadne jejich předpokládaný objem, můžeme se dostat do situace, kdy se z obavy o nedostatek práce bude soutěžit za ceny na hranici přímých nákladů. Kladu si otázku, nakolik je schopen takto vybraný dodavatel ručit za rizika v průběhu stavby nebo držet až desetileté záruky na kvalitu díla. A jak může dlouhodobě fungovat rozvoj tohoto odvětví bez přiměřeného zisku.
K poklesu výstavby ale nejspíš tak jako tak dojde. Lze tento problém zmírnit změnou veřejných soutěží?
Částečně ano. Na Západě se dlouhodobě se snaží využívat osvědčené vícekriteriální hodnocení, které umožňuje ve veřejných soutěžích zohlednit kromě ceny také další kvalitativní parametry nabídky. Když si kupujete nové auto, také si neseřadíte nabídky jen podle ceny, ale srovnáváte provozní náklady, bezpečnostní výbavu a další výhody. Stejně to může, a dle mě by i mělo, fungovat ve stavebnictví. Proč má být nejdůležitějším kritériem cena, když ve skutečnosti jde hlavně o kvalitu a odbornost? V legislativě je tento přístup přitom už dávno zakotven, jen se mu zadavatelé zatím vyhýbají. Argument, že zahrnutí obtížněji měřitelných kritérií povede k eskalaci sporů a odvolání, neobstojí. V současnosti, kdy se soutěží hlavně na nejnižší cenu, v podstatě každá významnější stavba stejně čelí nějakým námitkám a administrativním průtahům.
Zejména u infrastrukturních staveb je aktuální i otázka základních surovin. Za uplynulých 30 let v Česku například nebyl otevřen žádný nový kamenolom. Je reálné v takové situaci to, o čem jste hovořil?
Nejenže se neotevřel nový lom, ale zhruba polovina současných lomů bude během šesti až osmi let vyčerpaná. To je v horizontu, kdy investiční příprava jedné zakázky na nový úsek dálnice trvá 12 let, opravdu vážný problém. A měl by to být zásadní impulz pro stát. Jak plánovat stavby, ve kterých lokalitách a jak aktivně přispět k tomu, aby se vybalancovaly materiálové zdroje – snahou podpořit otevírání nových lomů, komunikací s municipalitami.
Dnes, když chcete stavět jakoukoliv veřejně prospěšnou stavbu, aktivní odpor lidí je enormní. Všichni sice říkají „chceme mít zdroje pitné vody, chceme mít zelenou energii, chceme mít moderní dálnici, jezdit rychlovlaky…, ale hlavně to nestavte tady u nás“. Takže bojují nejen proti přípravě staveb, ale i proti otevření lomu. To ale znamená, že když se bude dálnice stavět, kamenivo se bude dovážet ze zdrojů o desítky kilometrů vzdálenějších. Což bude významněji zatěžovat životní prostředí a celou výstavbu razantně prodraží.
Foto: Vojtěch Vlk
Jak z toho ven?
Je potřeba lidem vysvětlovat, že je lepší hledat konsensus, jak stavbu v daném místě postavit, aby její okolí co nejméně zatížila výstavba i následný provoz. Ale to je úkol pro politiky, ne pro stavaře. Jsme připraveni stavět moderně, rychle a citlivě k životnímu prostředí, snažíme se zkoušet a uplatňovat alternativní materiálové zdroje, recyklované materiály. A legislativa by tomu měla jít aktivně naproti. Investor by to měl vyžadovat už v projektové přípravě, aby se tyto materiály v nějaké míře uplatňovaly. A to bychom se dostali k jinému velkému tématu, posuzování dopadů výstavby na životní prostředí. Jak eliminovat zbytečné čerpání přírodních zdrojů, když je možné využívat náhradní alternativní zdroje. Možná jsou dražší, ale chceme šetřit přírodu pro další generace, nebo hledat nejlevnější řešení? Zde bych se opět vrátil k veřejným soutěžím a vícekriteriálnímu modelu. Dovedu si představit, že hodnoceny budou i environmentální přístupy a prvky, například vzdálenost, ze které se suroviny dopravují, množství využitých recyklátů, snižování emisí, hospodaření s vodou a další. Ale to se zatím neděje a ani legislativa k tomu není upravena.
Nebude k tomu časem stát dotlačen, protože jedinou cestou, jak nahradit přírodní kamenivo, budou alternativní materiály?
Nikdy to nebude takto absolutní. Podíl přírodního kameniva vždy bude spíš většinový než menšinový. Zatím nejde stavět bez využití přírodního kameniva, ale ten poměr se dá měnit. Postupně vznikají nové receptury s využitím různých alternativních materiálů. My například používáme stříkané betony s příměsí popílků, čímž šetříme cement. Testují se betony s příměsí recyklátů sutí. Na druhé straně tyto recyklované nebo alternativní materiály snižují některé fyzikální vlastnosti, které u náročných typů konstrukcí potřebujete, například aby beton splňoval určitá kritéria pevnosti, mrazuvzdornosti a tak dále. Měla by to být kombinace aktivní snahy využít alternativní materiály a současně pořád jít cestou otvírání nových lokálních zdrojů, abychom nepřeváželi kamenivo stovky kilometrů přes celou republiku. To je do budoucna neudržitelné.
Podle Svazu podnikatelů ve stavebnictví chybí až několik desítek tisíc lidí. Má české školství kapacitu je vygenerovat a průběžně doplňovat, nebo budeme závislí na zahraničních zaměstnancích?
Trochu jsme se naučili, že pracovníky, kteří dělají „manuální“ práci, jsme z velké části nahradili lidmi ze zahraničí. Ale stavebnictví na tom do budoucna nemůže stavět. Dlouhodobě zde je nedostatek odborně vyučených lidí. Byl by potřeba asi trojnásobně vyšší počet studentů, aby to pokrylo potřeby oboru. Očekávám, že aktivní roli budou muset opět převzít i stavební společnosti a třeba se i vrátit k firemním odborným školám nebo podobným formám učňovského školství. My například spolupracujeme nejen s odbornými učilišti a středními průmyslovými školami, ale i s ČVUT, kdy se prostřednictvím různých programů a řízených odborných praxí snažíme ukázat, že studenti nemusejí mít strach do stavební společnosti nastupovat ještě v době studia, a vlastně si je tak můžeme vychovávat.
Alespoň podle čísel se nicméně klesající propad podařilo zastavit. Vnímáte to i v praxi?
Úplně asi ne, protože nám lidi chybějí zejména mezi středoškolsky vzdělanými odborníky, například mezi přípraváři, stavebními techniky, geodety. Těchto profesí máme pořád velký nedostatek. Statisticky zlepšení vidět je, ale nevím, čemu to přisuzovat. Jestli lepší školské politice, nebo tomu, že lidé sami pochopili, že když jejich děti budou studovat technické obory, jejich uplatnění na trhu práce bude daleko lepší. A možná, že i stavebnictví začíná být atraktivní tím, že se digitalizuje a modernizuje.
Právě větší automatizace a digitalizace jsou cíli platformy Stavitelství 4.0, jejímž je Hochtief CZ členem. Jak se tyto trendy promítají do oboru, který má většina lidí spojený spíše s manuální prací?
Ve stavebnictví už zdaleka nejde jen o zedníka nebo o chlapa, který s lopatou kope výkop. Byť bez lidí, kteří dělají rukama, se stavebnictví jako odborné řemeslo nikdy neobejde. Jsem ale přesvědčený, že proces digitalizace se i ve stavebnictví zrychluje. Vezměte si například BIM (Building Information Management – proces vytváření a správy dat o budově, pozn. red.). Ještě před pár lety se o něm vedla akademická debata a dnes se objevuje na velkých stavbách téměř standardně. To znamená, že se digitálně nejen projektuje, ale digitalizace se dostává i do provádění staveb – od digitální evidence osob a elektronické dokumentace staveb přes 3D vizualizace a modelování logistiky výstavby až po řízení následného procesu nákladů životního cyklu, při údržbě a kontrole. Nic takového stavebnictví donedávna neznalo.
Robotizace je teprve před námi. Asi všichni jsme schopní si ji představit například v automobilovém průmyslu, kde na začátku vložíte nějaký plech a na konci z toho máme svařenou karoserii. A zároveň můžeme vidět, jak na výrobní lince robotické stroje pracují. To se ve stavebnictví asi nikdy nestane, neboť každá stavba je originálním výrobkem. Paradoxně spíš vidím potenciál v něčem, co už tady bylo. A to je prefabrikace stavební výroby. Období jednoduchých paneláků s umakartovými jádry je dávno minulostí, ale princip robotizované předvýroby, a tím pádem zrychlení a zefektivnění logistiky výstavby je věc, nad kterou přemýšlíme a ke které se budeme vracet. Součástí stavebnictví jsou dnes i drony, kdy je využíváme k monitorování staveb, zaměřování nebo geologickému průzkumu. Moderním technologiím se ve stavebnictví nevyhneme a čím víc je budeme aplikovat, tím víc zatraktivníme obor pro mladé lidi.
•
