Zásadní posun přinesla bankovní identita, díky níž mohou lidé přistupovat ke službám státu po internetu, přičemž jejich identitu potvrdí jejich banky. Ne všechny projekty ale uspěly. „Nejslabším místem digitalizace české veřejné správy je absence proaktivního přístupu. Digitálních služby státu by se měly stát proaktivními v tom smyslu, že budou komunikaci s občany samy iniciovat,“ říká Marcela Káňová, expertka na digitalizaci veřejné správy z kanceláře Rowan Legal.
Asi už si ani nevzpomeneme, který politik poprvé sliboval, že obíhat budou dokumenty, a nikoli občané. Nakolik se zatím podařilo toto heslo v Česku naplnit?
Ačkoliv je pravdou, že v posledních letech se usílí v oblasti digitalizace a eGovernentu značně zintenzivnilo, tak do cílové rovinky se určitě neblížíme. To plyne i ze srovnání s jinými evropskými státy, a to jak z hlediska počtu obyvatel, které služby eGovernmentu používají, tak z hlediska počtu a kvality těchto služeb. Ještě v 2018 jsme v oblasti digitalizace veřejné správy byli na 22. místě z celkového počtu 28 členských zemí EU. Ve využívání e-služeb nabízených veřejnou správou jsme dokonce byli až na předposledním místě. Je však třeba uznat, že právě poslední roky byly průlomové. Bezpochyby velmi významně posunul digitalizaci projekt bankovní identity (BankID), který byl zpuštěn počátkem roku 2021, a u kterého jsme jako ROWAN LEGAL měli možnost poskytnout komplexní právní podporu. Právě díky bankovní identitě nyní lidé mohou přistupovat poměrně jednoduše z domova ke službám státu, jako je například Portál občana, Moje VZP, Moje daně a další, ale i jednodušeji komunikovat se soukromými subjekty, ať už dodavateli energií, či mobilními operátory. Právě BankID dle mého názoru velmi výrazně rozšířilo i využívání Portálu občana, který byl spuštěn už v roce 2018.
Které další projekty digitalizace z posledních let řadíte mezi ony průlomové?
Významná je také novela zákona o právu na digitální služby, která zavedla právo na prokazování totožnosti a jiné skutečnosti digitálním stejnopisem průkazu, a související aplikace eDoklady, jež byla spuštěna v lednu tohoto roku. To se ovšem neobešlo bez problémů a výpadků způsobených zřejmě přetížením infrastruktury. Zhruba v roce 2026 bychom navíc měli mít takzvanou Evropskou peněženku digitální identity podle revidovaného nařízení eIDAS. Tou se bude možné prokazovat se vůči orgánům státní správy i soukromému sektoru.
Vedle toho v říjnu minulého roku vláda schválila projekt Registr zastupování, který by měl sloužit jako nová centrální evidence digitálních plných mocí pro jednání se státní správou. Existují však i relativně nepovedené projekty, které se nepodařilo mezi občany dostatečným způsobem rozšířit, a nenaplnily tak svůj účel. Takovým příkladem je eObčanka, tedy fyzický doklad s čipem umožňujícím elektornickou identifikaci.
Když se ohlédneme více do minulosti, jedním z prvních velkých kroků bylo začátkem roku 2008 spuštění Czech POINTů, kde lidé mohli získat veškeré údaje, opisy a výpisy, které jsou vedeny v centrálních veřejných evidencích a registrech o jejich osobě, majetku a právech. Má tento systém pořád ještě perspektivu?
Určitě ano. CzechPOINT je již mezi občany velmi dobře etablovaný jako kontaktní místa veřejné správy
a troufám si tvrdit, že pro určité skupiny občanů je přístupnější než například Portál občana. Czech POINT přitom zajišťuje i služby pro Portál občana. V loňském roce počet on-line výpisů na Portálu občana, které však na back-endu zajišťuje právě systém Czech POINT, přesáhl hranici 100 tisíc. Stále velmi žádanou službou je například bodové hodnocení řidiče. Katalog služeb poskytovaných skrze Czech POINT se navíc stále rozšiřuje. Od začátku tohoto roku je například technicky možné (legislativně už od 1. 7. 2022 novelou zákona o právu na digitální služby) zajistit si úřední ověření elektronického podpisu prostřednictvím obecních úřadů, které jsou napojené na Czech POINT.
Další významnou etapou bylo zavedení datových schránek v půli roku 2009. Dlouho byly povinné jen pro právnické osoby a orgány státní správy, loni přišlo jejich automatické zřízení živnostníkům. Nikdy se je ale nepodařilo masově „prodat“ fyzickým osobám. Co je důvodem?
Dle mého názoru je na vině hned několik faktorů. Nepodnikající fyzické osoby na straně jedné neocení benefity, které datové schránky přináší, jako je například fikce podpisu doručení prostřednictvím datové schránky, na straně druhé se obávají přehlédnutí doručení důležitých písemností a s tím souvisejících konsekvencí. U datové schránky si přitom lze pochopitelně nastavit upozornění na novou doručenou zprávu přes e-mail i SMS, tedy v konečném důsledku je ohlídání obsahu jednodušší než hlídaní fyzických schránek. Podpořit rozšíření by tedy mohla pomoci i jednoduchá osvěta.
Odhlédnout však nelze ani od celkově poměrně složitého technického řešení a historicky složitého procesu zřizování datových schránek. Právě to se však částečně odbourává možností zřídit datovou schránku na dálku, například prostřednictvím zmiňované bankovní identity.
Digitalizace veřejné správy se postupně rozvíjela, takže dnes máme portál občana pro individuální občanské agendy nebo portál mojedaně pro správu daňových záležitostí. Jsou to řešení odpovídající době? Nejsou výsledky digitalizace stále příliš roztříštěné a pro člověka nepřehledné?
Ano i ne! Samostatně jsou oba zmíněné portály poměrně povedenými projekty. Jsou přehledné, uživatelsky přívětivé a do velké míry intuitivní. Osobně si už nedovedu představit řešit daně jinak než skrze MojeDaně. Tedy i z pohledu uživatele je dle mého názoru skvělé, že se mohu k různým službám státu přihlásit pomocí jednotného identifikátoru – bankovní identity, a ušetřit tak spoustu času. Právě Portál občana má sloužit jako takový rozcestník pro veškeré veřejné služby státu a přispět k přehlednosti. Sám o sobě je však samozřejmě nedostatečný. Je potřeba, aby se intenzivně pracovalo jednak na rozšíření katalogu digitálních služeb, jednak právě na nalezení správné míry a následné realizaci propojení, sdílení a kooridnaci mezi jednotlivými orgány a úřady. Zřízení jednotného informačního systému napříč ministerstvy dle mého názoru není aktuálně technicky ani legislativně možné.
Zásadním přelomem v digitalizaci veřejné správy měl být již zmíněný zákon o právu na digitální služby. Plní svůj účel?
Tento zákon byl již během své přípravy označován jako digitální ústava, jelikož upravuje právo fyzických a právnických osob na poskytnutí digitálních služeb orgány veřejné moci při výkonu jejich působnosti, právo fyzických a právnických osob činit digitální úkony, povinnost orgánů veřejné moci poskytovat digitální služby a přijímat digitální úkony a některá další práva a povinnosti související s poskytováním digitálních služeb. Jedná se přitom o práva klientů, která musí orgány veřejné moci respektovat a učinit veškeré kroky, aby umožnily tato práva klientům využívat. Jako na digitální ústavu jsou na něj navázány další související právní předpisy, jako je zákon o elektronické identifikaci, zákon o službách vytvářejících důvěru, zákon o autorizované konverzi a spousta dalších. Takto by podle mě měl být vnímám a v tomhle ohledu dle mého názoru svůj účel plní.
Proč se pořád nedaří dosáhnout opravdu proklientského přístupu vůči občanovi? Jeden příklad ze života – když změním trvalé bydliště, u zdravotní pojišťovny jen ověřím, že o tom ví, zatímco na registru vozidel musím jít žádat o zápis do deseti dnů, místo aby mě stát vyzval k vyzvednutí nového malého technického průkazu, přičemž by provedl i změnu ve velkém technickém průkazu.
Teď jste velmi přesně identifikoval z mého pohledu nejslabší místo digitalizace české veřejné správy, a tím je prakticky absence proaktivního přístupu. Rozhodně souhlasím, že v rámci digitalizace české veřejné správy by již měl začít být kladen důraz na rozvoj systémů a digitálních služeb systému veřejné správy, které budou proaktivní, a nikoliv pouze reaktivní. To znamená, že budou komunikaci s občany samy iniciovat. Růst poptávky po těchto službách lze již nyní sledovat zejména v oblasti e-Health.
Základním předpokladem pro to však je sdílení dat mezi jednotlivými resorty, kde dosud vnímám legislativní překážky. Vedle toho přitom existují i překážky technické, kdy spolu jednotlivé systému nejsou schopny komunikovat.
Loni sněmovna schválila zavedení eDokladů. Od ledna je možné stáhnout si občanský průkaz do mobilu. Má to nějaká úskalí?
Jako největší úskalí se ukázalo být technické propojení na Národní bod pro identifikaci a autentizaci, kdy tento systém nezvládl nápor nových registrací. Jednou z legislativních překážek je to, že aktuálně má povinnost přijímat eDoklady pouze úzce vymezený okruh subjektů. Jde zatím jen o ústřední správní orgány. Postupně by měly orgány státní správy přibývat, od 1. 1. 2025 budou mít povinnost akceptovat eDoklady i některé soukromé subjekty, například banky. Obecně ale soukromí poskytovatelé nebudou mít povinnost digitální občanku akceptovat, to jest budou mít možnost trvat na prokázání fyzickým průkazem totožnosti.
Co jsou z vašeho pohledu obecně hlavní překážky rychlejšího rozvoje digitalizace veřejné správy?
Za obecné překážky digitalizace lze označit nedostatečné zacílení na občana jakožto koncového uživatele
a jeho prioritizace. Často jsou digitalizované procesy vytvářeny tak, aby odpovídaly a vyhovovaly primárně veřejné správě. Překážkou bývá i rezignace na komplexní nahrazení stávajících úředních postupů novými a efektivnějšími procesy, v důsledku čehož se vlastně ani nejedná o digitalizaci v právém slova smyslu, ale spíše o automatizaci.
Rychlejšímu rozvoji by nepochybně prospěl i fokus na kvalitu nabízených služeb, nikoliv na jejich kvantitu. Je to jednoduché, pokud občané budou spokojeni, povede to k rozšíření jejího využívání, poroste poptávka po dalších službách a s tím akceptace nutnosti vynakládání nemalých prostředků. A bez těch, řekněme si upřímně, to nepůjde. Nezbytností je přitom jednotná strategie digitalizace, která bude mít celospolečenskou podporu.
V neposlední řadě je nutno přiznat, že jistou roli z pohledu překážek může hrát i úroveň digitální gramotnosti napříč občany. Například užívání elektronických podpisů nebo datových schránek je silně pod potenciálem, byť legislativa k tomuto dává silný základ. Aby mohla jít digitalizace vpřed, musí jít ruku v ruce s digitální gramotností občanů a jejich ochranou – viz například vzrůstající trend bankovních podvodů. I tomu však může stát napomoci v podobě osvětových a vzdělávacích kampaní.
Dosud jsme hovořili především o výstupech vůči občanovi, ale jak je to s reálnou digitální propojeností různých ramen státní správy? Moje zkušenost je, že správní orgány například změnu doručovací adresy oproti adrese trvalého bydliště zhusta ignorují.
Byť jednotlivé resorty zpravidla využívají oddělené informační systémy, státní správa je propojena na úrovni základních registrů, eventuálně na úrovni NIA, odkud čerpá data. Vámi zmíněná doručovací adresa se, domnívám se, propisuje do Registru obyvatel, takže by měla být v jednotlivých informačních systémech napojených na základní registry aktualizována.
Častým vzorem bývá v digitalizaci Estonsko. Setkal jsem se s názorem, že přístupy v této oblasti jsou do značné míry nepřenositelné kvůli odlišné tradici a právní úpravě v různých zemích. Sdílíte tento názor?
Do velké míry ano. Estonsko bylo jedním z kybernetických center bývalého Sovětského svazu. Po vzniku nezávislého státu tak bylo schopno se poměrně rychle transformovat do moderní digitální společnosti a současně k tomu bylo motivováno i nedostatkem peněz na vybudování infrastruktury a občanských služeb, přičemž digitální strategie měla být cestou, jak tento deficit překlenout.
Naproti tomu Česká republika je založena spíše na rakousko-uherských byrokratických základech. Myslím si, že řada občanů stále ještě vnímá papírovou formu jako „jistější“ variantu a naopak elektronické formě v určitých případech nedůvěřují, a proto se jí také vyhýbají.
I přesto se však některé osvědčené služby podařilo po vzoru Estonska realizovat již i u nás – příkladem je opakovaně zmiňovaný projekt bankovní identity, který opravdu byl částečně inspirován z Estonska
a severských států.
Jakou zemi byste v digitalizaci vybrala Česku za vzor vy?
Já se obecně bráním přebírání vzorů ze zahračničí, neboť svádí ke zkratkovitému přístupu právě bez zohlednění tradic, či dokonce kontextu dané právní úpravy. Je naopak třeba vždy vážit specifika daného státu a přijmout, že co funguje jinde, u nás zkrátka fungovat nemusí, byť se bude jednat o zcela totožné řešení.
Pokud bych ale nějakou zemi označit měla, tak bych klidně zůstala u Estonska nebo Finska, které se podle indexu digitální ekonomiky a společnosti (DESI), jakožto ukazatele digitální výkonnosti Evropy a sledování pokroku v zemích EU, umístilo na první příčce. Česká republika se přitom dle tohoto indexu, který hodnotí údaje z roku 2021, umístila na místě dvacátém.
JUDr. Marcela Káňová, Ph. D., advokátka a partnerka ROWAN LEGAL
Marcela Káňová patří mezi přední experty v oblasti veřejných zakázek a hospodářské soutěže. Její hlavní doménou je zastupování v rámci správních řízení před ÚOHS, správními soudy či Evropskou komisí a také v rámci námitek v zadávacích řízeních. Specializuje se rovněž na IT právo, kde těží i z praktických zkušeností z IT sektoru, které získala v rámci působení na partnerské pozici v IBM.<
•
