Po začátku ruské invaze na Ukrajinu prudce zdražila elektřina a plyn. Obzvlášť těžce to zasáhlo výrobní obory náročné na spotřebu energií, například hutnictví, sklářský průmysl, ale i produkci stavebních hmot včetně keramických obkladů. Přitom právě tyto obory jsou dlouhodobě výkladní skříní české ekonomiky. „Loni se naše náklady zvýšily několikanásobně. Navíc nejde jen o energie, bohužel i námi odebírané suroviny jsou produktem energeticky náročných výrob. Letos sice energie o něco zlevnily, ale stále nakupujeme energie na příští roky za 2,5násobek ceny oproti roku 2021,“ říká Roman Blažíček, jednatel české dceřiné společnosti rakouského koncernu Lasselsberger a prezident Evropské asociace výrobců keramických obkladů a dlažeb CET.
Vrátili jsme se do doby před ukrajinskou krizí?
To je zcela mylná představa. Výroba stavebních materiálů je energeticky náročná, platí to nejen pro keramiku, ale i cihly či ocel. Jejich ceny tedy rozhodně zásadně klesat nebudou. Naopak klesá produkce výrobců, což ukazuje stavebnictví. Zde se sice tržby snížily jen v jednotkách procent, ale při pohledu na množství dodaného materiálu jsme v létě viděli propad až o 45 procent. I proto musíme opakovaně zastavovat a zase spouštět výrobní linky. Zároveň čelíme trvale rostoucímu tlaku Evropské unie na dekarbonizaci projevující se poklesem volně disponibilních emisních povolenek, takže dochází k jejich zdražování, a tím zase dalšímu růstu našich nákladů.
Roman Blažíček, jednatel společnosti Lasselsberger
Navzdory tomu se zdá, že ceny energií klesají. Nebude tedy lépe i pro průmysl?
Velmi pravděpodobně ne. Energeticky náročná výroba své aktivity v uplynulém roce v Evropě značně utlumila. Takže její tlak na ceny a spotřebu energií není tak veliký, jako kdyby jela naplno. I proto ceny plynu a elektřiny klesají. Pokud se ale chod průmyslu obnoví, pak ceny vystřelí nahoru.
Dokázaly jiné evropské země lépe pomoci energeticky náročné výrobě než Česko?
Česko bohužel stále nedokáže využívat takzvaný kurzarbeit, který má v odůvodněných případech zabránit propouštění zaměstnanců během dočasného poklesu zakázek. Ve Španělsku i Itálii to funguje skvěle, kdy při přerušení výroby náklady na zaměstnance pokryje stát. A to není vše, naše vláda připravuje opětovné zavedení poplatku na podporu obnovitelných zdrojů energie v maximální výši 495 korun za megawatthodinu spotřebované energie. Jen pro nás to bude znamenat nárůst nákladů o 50 milionů korun. To budeme muset promítnout do cen výrobků a sníží to naši konkurenceschopnost. Pro srovnání, v Německu se zelené poplatky nevrátí už vůbec a na Slovensku budou firmy platit méně než domácnosti.
Pozorujete odchod firem z vaší branže z Evropy?
Již nyní vidíme závody z oblasti energeticky náročné výroby, které se zavřely natrvalo. Například ve Španělsku má výroba keramických obkladů v příštím roce klesnout o 30 procent. Zároveň rychle roste dovoz produktů energeticky náročné výroby ze zemí mimo EU, v případě keramiky zejména z Turecka a Indie. Výrobci z těchto zemí nejsou zatěžování náklady spojenými s Green Dealem a velmi pravděpodobně jim ani ceny energií nevzrostly stejně razantně jako v Evropě. Sice dovoz keramiky z Turecka a Indie od loňska podléhá clu, ale to je natolik nízké, že import nijak nebrzdí, a ten bude zřejmě dále stoupat.
Ještě počátkem roku podíl těchto zemí na prodeji keramických obkladů v EU nedosahoval jednoho procenta, ale na konci roku by to mohlo být šest procent. A pokud si zlikvidujeme domácí keramický průmysl, klimatické změně nepomůžeme. Naopak výroby v zemích mimo EU produkují mnohem vyšší emise a k tomu musíte přičíst uhlíkovou stopu dopravy. To by bylo naprosto kontraproduktivní. Proto chceme Evropskou komisi přesvědčit, aby respektovala současné technologické možnosti energeticky náročné výroby. Pokud bezemisní technologie pro tento průmysl neexistují, není možné nás pokutovat za to, že jsme je nezavedli. A víme, že přinejmenším do roku 2030 naše výroba na nic jiného než zemní plyn fungovat nebude.
Máte i nějaké pozitivní zprávy?
Těší nás, že navzdory těmto obtížím budujeme v závodě v Borovanech moderní a poměrně nákladnou výrobní linku na výrobu velkoformátových dlaždic o rozměrech 120 × 240 centimetrů. To je další zajímavé rozšíření nabídky RAKO, zároveň to znamená zefektivnění výroby a snížení emisí oxidu uhličitého. Tím ukazujeme, že chceme v Evropě a zejména v Česku nadále vyrábět, ale potřebujeme pro to mít alespoň trochu reálné podmínky ze strany EU i jednotlivých národních vlád.
•
