V udržitelnosti Češi hledají hlavně zisk nebo úspory, což je správně, říká Karel Kotoun z Green0meter

Do byznysu dnes prorůstá téma udržitelnosti, děje se to rychleji, nebo pomaleji, než jste čekal?

Zájem byznysu o téma udržitelnosti, potažmo emisí skleníkových plynů, přicházel ve dvou vlnách. První byla spojena s Kjótským protokolem, kdy pod patronací OSN vznikl mechanismus, který umožnil rozvinutým zemím financovat projekty snižující emise v rozvojových zemích jako způsob, jak splnit své vlastní emisní limity podle logiky „my vypouštíme emise a vy jako kompenzaci vysázíte stromy nebo ochráníte přírodu“. Offsety se hodně rozšířily, například v leteckém průmyslu. Později se začalo ukazovat, že některé rádoby udržitelné projekty v rozvojových zemích buď neexistují, nebo se různě falšují, například vykácený prales je nahrazen výsadbou stromů, ale pro produkci palmového oleje.

Druhá vlna zájmu je tažena Evropskou unií, která stanovila jasné cíle pro transformaci evropské ekonomiky na uhlíkově neutrální do roku 2050. Green Deal představuje všechny s tím spojené cíle a opatření. Pro byznys je zcela zásadní například Taxonomie, což je v podstatě seznam všech aktivit, které EU považuje za udržitelné a které přispívají k výše uvedeným cílům. My od loňského roku zažíváme opravdu velký nárůst zájmu o informovanost, o výpočet uhlíkové stopy společností a také zájem o přípravu na nefinanční reporting, protože stále více firem bude mít povinnost vydávat tzv. ESG zprávy a v nich informovat zjednodušeně o své udržitelnosti.

Čechům je připisován spíše skepticismus. Jaká je domácí realita z vašeho pohledu?

V Česku je reálná udržitelnost poháněná především úsporami jakéhokoli charakteru. Typicky jakmile vystoupaly ceny elektřiny a plynu, všichni začali řešit, jak sehnat levné soláry. Stejně tak o elektroauta není žádný výrazný zájem, dokud nejsou na obzoru nějaké dotace. Takže ušetřit nebo na tom vydělat, tak by se dal shrnout český přístup k udržitelnosti, což je ale z mého pohledu správně. Nemusíme všechno barvit nazeleno, aby na papíře to vypadalo dobře. Jde o to, abychom z toho také opravdu něco měli.

Obecně se ale zdá, že ve společnosti pro toto téma žádné velké nadšení na rozdíl třeba od Německa nepanuje. Udržitelnost přitom nepůjde stavět jen na tom, že z toho budeme něco mít, určitě bude třeba i leccos obětovat…

V Česku se toho tématu na rozdíl od západních zemí nechopil nikdo z politiků, nikdo relevantní ho nevlastní. Zároveň vidím problém v tom, že jednotlivá ministerstva řeší pouze dílčí celky udržitelnosti, jako třeba ministerstvo životního prostředí řeší biodiverzitu, nebo ministerstvo průmyslu a obchodu surovinovou politiku. Vláda jako celek je k tématu neutrální, ale chybí tady politický aktér, který by pojímal udržitelnost skutečně celistvě.

V zahraničí se udržitelnosti chápou zejména levicově zaměřené strany a tlačí ji skrze nutnost společenské změny, k níž někdy přibalují elementy rovnostářského státu, třeba v otázkách rovného přístupu k novým technologiím. Řekl bych, že to velmi ovlivňuje regulaci vznikající v Bruselu, a to nám Čechům velice vadí. Nicméně západní Evropa je určitě aktivnější, je napřed a snaží se i více podporovat nově vznikající technologie jako například vodík, ale dodává k tomu politický rozměr, který to poněkud překrucuje a je tam z mého pohledu navíc.

Myslíte tedy, že by budování udržitelnější společnosti chtělo méně ideologického nadšení a více racionálního uvažování?

My teď zažíváme boom standardizace reportingu udržitelnosti. Ten je pro mě krokem číslo ani ne nula, ale minus jedna, abychom se vůbec mohli reálně bavit o tom, co máme dělat, protože v současnosti nemáme data, a tudíž nevíme. Firmy a státy nechápou svůj dopad, takže je zde velká potřeba nasbírat data stejným, standardizovaným způsobem. Zabere to následujících pět až deset let, než je budeme mít.

Jakmile se to stane, přijde větší porozumění dopadů celé společnosti a začnou se krystalizovat konkrétní a velmi praktická řešení problémů spojených s uhlíkovou stopou. My to vidíme v naší vlastní praxi platformy Green0meter, kde mimo jiné pomáháme firmám se sběrem dat a pak máme skvělý přehled, kde firma je efektivní a kde není. Každý aspekt fungování firmy – od papíru v tiskárně až po dopravu a použité materiály – všechno nakonec má svou uhlíkovou stopu. Čili její pochopení bude vést skrze porozumění dopadům celého hodnotového řetězce vaší firmy. Jakmile tyto informace kompletně budete mít, začnete si více víc uvědomovat, kde jsou největší páky, za které můžete zatáhnout.

Sám jste zmínil, že teď je udržitelnost tažená hlavně regulací z EU – valí se jedna za druhou, a zároveň říkáte, že nemáme relevantní data. Kde je potom logika?

Logika tomu určitě nechybí. V případě dat jsem mluvil o konkrétních firmách, v Evropské unii jdou ale sektorově po těch největších znečišťovatelích, takže vznikl systém emisních povolenek, přitvrzují se emisní limity pro automobilky, budovy budou muset být energeticky mnohem účinnější, než bývaly. Jde o to, že když snížíte o procento emise z výroby oceli, tak to má mnohem větší dopad než snížit o procento emise u všech malých a středních podniků. Především tam zatím ta data schází. Díky novým regulacím v oblastí ESG reportingu zde však vzniká podhoubí pro systematizovaný sběr dat.

Když se podíváte na současné počínání firem, nakolik jejich kroky dávají opravdu smysl – ekologicky, společensky, ale i ekonomicky, a nakolik jsou jen hnány snahou ukázat, že my jsme ti správní?

Myslím, že se dějí tři věci. Firmy dělají za prvé to, co jim přinese nebo ušetří peníze. Takže když jejich zákazníci požadují, aby jejich produkty měly nižší uhlíkovou stopu nebo aby měly lepší certifikát, oni si ten certifikát zajistí. Máme klienty, kteří za námi chodí a chtějí vyhodnotit uhlíkovou stopu produktu neboli dopad produktu během celého jeho života, a chtějí to proto, že když od nich nakupuje například Škoda Auto, tak to musí započítat do uhlíkové stopy celého auta. Samozřejmě jde o to, aby byla uhlíková stopa co nejnižší a z toho se stává konkurenční výhoda. To je reálná cesta k udržitelnosti.

Pak jsou symbolické kroky, jako je výměna plastových kelímků v kancelářích za hrnečky. Dopad firmy na životní prostředí to moc nezmění, ale jde o symbol a o to, aby docházelo ke zvyšování povědomí o udržitelnosti v rámci celé firmy, byť pro některé lidi tyto kroky se nebudou zdát smysluplné.

A za třetí se odehrávají skutečné nesmysly, které zpravidla přicházejí od těch, kteří nechápou hodnotový řetězec dané společnosti. Můžeme to ukázat na příkladu podniku, který vyrábí dejme tomu čidla do dieselgenerátorů, solárních panelů a dalších zdrojů energie. Za zelené jsou považovány soláry, ale on se nemůže vzdát produkce pro dieselgenerátory, protože ty se stále používají a jeho čidla pomáhají šetřit palivo. A za druhé, kdyby se toho byznysu vzdal, tak zkrachuje, a to je v rozporu se sociální udržitelností. To samé v autoprůmyslu, kde dnes třeba chybí kvalitní recyklovatelné alternativy plastů na přístrojové desky. Nedává pak smysl do něčeho takového automobilky tlačit, protože by zkrátka musely přestat vyrábět auta.

Často se také ozývá argument, že Evropa se může snažit, jak chce, ale tvoří a tím pádem i sníží jen menšinovou část emisí na světě.

To je velmi fér argument, proto se třeba my v Green0meteru zaměřujeme i na Asii. To není tak, že je jim to jedno a prostě dál spalují uhlí, jak si zde mnozí myslí. Oni ale musí svou populaci naučit to pochopit, pak se ono pochopení musí začít transformovat do firem a ty firmy musí začít dělat udržitelné produkty. My v Asii vidíme obrovskou poptávku společností po tomto uvědomění. Takže když to shrnu, cesta je efektivně sbírat data, na základě nich dělat efektivní rozhodnutí a tohle provádět globálně. Díky datům lze podporovat technologie, které mají opravdu reálný dopad i mimo ty nejvíce znečišťující sektory, jako je ocel, plasty, chemikálie, cement nebo doprava. Výsledkem bude, že každá firma může malou troškou přispět k pozitivnímu vývoji. Ale to je běh na následujících 30 až 35 let.

Stále se vracíme k datům. Evropská směrnice CSRD zavádí postupně již zmíněný povinný nefinanční reporting, a to v první vlně od roku 2025 za rok 2024 nejen pro všechny kotované společnosti, ale také pro podniky nad 500 zaměstnanců. O rok později se povinnost rozšíří na všechny velké společnosti, které splní alespoň dvě z následujících kritérií: více než 250 zaměstnanců, obrat minimálně 40 milionů eur, celková aktiva minimálně 20 milionů eur. Jak jsou na to firmy připraveny?

Firmy se připravují, a některé více dopředu hledící již na tom začaly pracovat letos, aby měly dva roky na vyzkoušení postupů. Až vzniknou reporty a jejich počet naroste, ukáže se, jaké panuje v celé záležitosti porozumění. Vidím zde dva hlavní problémy. Často rezonuje názor, že nemá smysl se tímto tématem zabývat, jelikož se vše stejně zruší. Ze strany politiků musí zaznít jasné stanovisko, že udržitelnost a ESG reporting tady zůstanou a jiná cesta není. Druhým problémem je komplexnost. Evropská regulace je velmi široká, obecná a hodně toho nechává na rozhodnutí jednotlivých firem, což vytváří více nejasností než jistot. Pro první pokus se zdá být příliš složitá; měli bychom začít základními a klíčovými údaji, a postupně je doplňovat.

Kolika firem v Česku se bude ESG reporting od roku 2025 týkat?

Ty odhady se pohybují kolem 1 300 společností.

Několikrát už jste zmínil uhlíkovou stopu produktu. Dá se něco takového objektivně spočítat? Osobně mi to trochu připomíná pře o ekologičnosti spalovacích a elektrických aut, kdy jde vždycky hlavně o to, co se ve výpočtu vynechá.

Uhlíkovou stopu lze poměrně přesně vypočítat. V zásadě existují dva základní přístupy. První, nazývaný „cradle to gate“, se zaměřuje na životní cyklus výrobku od jeho vzniku až po doručení zákazníkovi. Tento přístup často vychází lépe pro spalovací motory, protože výroba elektroautomobilů, zejména kvůli složení baterií, má vyšší uhlíkovou stopu. Druhý přístup, „cradle to grave“, se zaměřuje na celý životní cyklus výrobku, od vzniku až po jeho konečné zpracování či recyklaci. Elektromobily zde nasbírají body díky nižším emisím z provozu, ovšem v závislosti na energetickém mixu země, kde jezdí. Avšak mohou ztrácet body na konci životního cyklu kvůli náročné recyklaci baterií. Pokud to shrnu, elektroauta mohou pomoci vyčistit města od emisí, ale v celkovém dopadu na životní prostředí to není ta hlavní páka, za kterou musíme tahat. Tou jsou ocelárny, slévárny, hliníkárny.

Co se týče samotného výpočtu uhlíkové stopy, je to v mnohém podobné účetnictví. Může se zfalšovat, ale zkušený auditor rychle odhalí nesrovnalosti. Je třeba zmínit, že pro tento výpočet existuje i standard, konkrétně ISO 14067.

Uhlíková stopa je zjednodušeně hlavním parametrem pilíře E (Environmental – životní prostředí), je stejně jasně metodicky ošetřeno i vyhodnocování pilíře S (Social – sociální odpovědnost) a G (Governance – řízení firmy)? 

Směrnice CSRD definuje, jaké atributy musíte reportovat a jaké informace sbírat. Mezi firmami lze porovnávat procentuální hodnoty jako diverzitu, ale třeba průměrný plat už záleží na regionu, takže taková hodnota je hůře porovnatelná a zatím není žádná tabulka, která by převáděla veškeré S faktory na jednu hodnotu, jako je tomu v případě uhlíkové stopa firmy.

V jednom komentáři jste napsal, že dnes nejde o to, jak moc je firma udržitelná, ale jak velké kroky udělá, aby byla udržitelnější. Podle čeho se posuzuje, jestli jsou dostatečně velké? Mimochodem podle toho dnes i banky vyhodnocují například nárok na zelený úvěr.

Banka bude postupovat podle zmíněné taxonomie, která je seznamem udržitelných ekonomických aktivit. Když se v něm najdete, jde se o úroveň níže, kde se řeší, jak významně přispíváte buď ke zmírňování klimatické změny, nebo přizpůsobování se jí. Takže například máte chytrý měřák spotřeby energie, který může spadat do nějaké oblasti snižování emisí v sektoru nemovitostí. Taxonomie má požadavky, co takový měřák musí dělat – například snižovat emise o 30 procent v porovnání s běžným standardem. Pokud to splňujete, jste v souladu s taxonomií. Pokud tam svůj produkt nenajdete, můžete se opřít o jiný svou podstatou blízký nebo do něj přímo investovat a získat na to úvěr od banky za lepších podmínek.

Firmy svůj dopad na životní prostředí vyhodnocují v rámci tří okruhů, kdy ten první je jejich vlastní činnost, druhý je energie, kterou spotřebovávají a třetí jsou jejich obchodní partneři. Jak intenzivní je dnes ten tlak partnerských řetězců na udržitelnost ve smyslu příkladu Škodovky a jejího dodavatele, který jste zmiňoval v úvodu?

Začíná být poměrně silný. Odběratelé jako Škoda Auto, Hyundai, Volvo, Albert, Kaufland, Lidl a další to začali požadovat a budou podle toho vybírat své dodavatele.

Když odhlédneme od boje se změnou klimatu, vyplatí se udržitelnost i ekonomicky, jak jste v úvodu definoval hlavní motivaci Čechů, nebo zchudneme?

V dnešní době je náš blahobyt neoddělitelně spjat s využíváním fosilních paliv. Ta neuvěřitelná koncentrace megaměst je možná jen díky tomu, že je tady dostatečně levná ropa, díky níž lze dovézt potřebné množství surovin a jídla z celého světa a zároveň se dá vyrobit dostatek energie, aby města vůbec mohla fungovat.  Teď však máme možnost využít ještě pořád dostupnou fosilní energii k tomu, abychom vytvořili a zavedli novou generaci udržitelnějších technologií.

Vezměme si například firmu Total, která sponzoruje mistrovství světa v ragby. Toto sponzorství je všemi kritizováno, protože šampionát si klade za cíl být co nejvíce udržitelný. Ale já nemám problém s tím, aby ropné firmy byly investoři číslo jedna do udržitelnosti, protože ony prostě mají přístup k relativně levným penězům.

Postupně tak bude vznikat nová ekonomika, která znamená nové zdroje, investice, a obchodní příležitosti. Je důležité, aby k ní byl jasně daný kurz, který zajistí jistotu a stabilitu. Transformace totiž nebude okamžitá; je to dlouhodobý proces. A aby dával smysl, nelze jít chvíli tam, a chvíli zase zpátky.

 

•