Zelená neúsporám

Zatímco progresivisté jásají, jak emisní povolenky v boji proti změnám klimatu „skvěle fungují“, schyluje se u nás i v celé Evropě ke gigantickému průšvihu nejen na energetickém trhu.

Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky. Asi tak by se dala stručně shrnout současná situace kolem nástroje zvaného „emisní povolenky“. Jejich principem je kupovat oprávnění k vypouštění CO2 a zprostředkovaně tak investovat do ekologičtějších technologií. Původně to měl být čistě tržní a spravedlivý nástroj, jak o něm dodnes referují „zelení“. Jenže to už dávno není pravda, o čemž svědčí jak jejich raketově stoupající ceny díky činnosti spekulantů, tak i sama jejich nová proměněná podstata. „Je to vlastně jen nástroj centrálního plánování EU,“ říká Josef Zbořil, který byl v letech 2004 až 2015 členem Evropského hospodářského a sociálního výboru pro oblast energetiky, průmyslu a životního prostředí.

Ilustrace: Richard Cortés

„Především už vůbec nejsou nástrojem na snižování emisí. Možná by mohly být nástrojem k optimalizaci nákladů na snižování emisí, ale i k tomu mají daleko, protože nesplňují základní podmínku – mít celosvětovou působnost v ekonomicky homogenním prostředí. Navíc náklady na úsporu jedné tuny CO2 by měly být u všech účastníků trhu alespoň řádově stejné, jenže rozdíly jsou dnes až o tři řády! A pokud by měl tento systém fungovat na skutečném tržním principu, musela by cena povolenek překračovat 200 eur za tunu, což si samozřejmě žádný odpovědný politik nemůže dovolit. Ale přitom už dnes IEA (Mezinárodní agentura pro energii) odhaduje, že do poloviny století by mohla jejich cena vzrůst dvoj- a až trojnásobně,“ dodává Zbořil.

Z původní ceny 5,5 eura se emisní povolenka vyšplhala na současných 55 eur a důsledkem je mimo jiné, že mnozí provozovatelé „starých“ zdrojů energie i tepla skončí kvůli nerentabilnosti svou činnost ještě dříve, než jak jim nařizují evropské „zelené“ závazky. Aniž by ovšem za ně existovala plnohodnotná náhrada. A i pokud Evropská unie nakonec uzná jádro jako ekologicky čistý zdroj energie a s výstavbou nových bloků u nás půjde vše hladce, nedočkáme se jich před rokem 2038.

Jak skladovat energii

Existuje proto další „nástroj“, kteří progresivisté často zmiňují, když odmítají budoucí rizika nedostatku výkonu v síti, nutnosti zavádět regulační stupně pro průmysl i domácnosti nebo hrozící blackouty. Takzvané kapacitní mechanismy. „Jde o placení fixních nákladů provozovatelům zdrojů, které sice už nejsou v současné situaci schopny samostatně fungovat na trhu a energii do sítě dodávají jen občas, ale dovedou ,naskakovat‘ a suplovat chybějící výkon téměř okamžitě, když je třeba noc a nesvítí slunce nebo když třeba zrovna nad větrnými farmami přestane foukat vítr,“ říká energetik Jan Vondráš.

„Nejvíce jde dnes o nové (paro)plynové elektrárny, z menší části i o záložní uhelné zdroje, jenže ty už brzy skončí. Žádný soudný investor sice nepostaví zdroj, který bude ve svém provozu ztrátový, ale právě díky těmto garantovaným kapacitním platbám dnes třeba v Německu budují podobné záložní zdroje sami provozovatelé tamní přenosové soustavy.

A s nárůstem intermitentních OZE (zdrojů obnovitelné energie s nespolehlivými dodávkami energie) a s plánovaným odstavením jaderných a uhelných elektráren bude problém s nedostatkem výkonu nadále eskalovat,“ vysvětluje Vondráš. Kdo tyhle kapacitní mechanismy bude platit? Inu, ve finále my všichni.

Situace by jistě vypadala daleko růžověji (zeleněji), kdyby se energie ze solárních a větrných elektráren dala levně a spolehlivě skladovat. Jenže tak tomu dodnes není. Podle nedávného slavného výroku amerického zeleného ambasadora Johna Kerryho bude „50 procent technologií nutných ke snížení naší uhlíkové stopy na nulu vynalezeno teprve v příštích 50 letech“. Zní to líbivě, ale zároveň znepokojivě. Protože co když i přes veškerou snahu a investice (mimo jiné právě z emisních povolenek) se tyhle nadějně očekávané revoluční vyhlídky nepodaří uskutečnit ani teoreticky, ani prakticky?

„Spolehlivé ukládání energie je hudbou hodně vzdálené budoucnosti a patrně to nebudou ve velké míře bateriová úložiště, jak je známe dnes,“ popisuje Zbořil. „Pokud má u nás dnes využití fotovoltaiky faktor cca 10,5 procenta a vítr 30 procent, pak v době, kdy nesvítí ani nefouká, budou stejně muset nastartovat točivé stabilní zdroje, kryté kapacitními platbami. Můžeme už dnes přijímat sázky, od kdy a jak moc to zatíží naše účty.“

Všechno zdraží

Vsadit si bez rizika můžeme na to, že plánovaná transformace na zelenou energetiku proběhne tak jako tak a že si následkem toho všichni připlatíme nejenom na účtech za energie. Od jejích cen se totiž odvíjí i všechno ostatní. „Záleží hlavně na tom, která opatření nového ,klimatického balíku‘ budou nakonec schválena,“ říká český ekonom Lukáš Kovanda. „Pokud to bude v rozsahu, jaký letos v červenci navrhla Evropská komise, pak zdraží prakticky všechno. V některých případech zcela fatálně, až o stovky procent, v jiných ‚jen‘ o desítky procent. Protože cílem tohoto balíku je dodatečně zpoplatnit cokoli, co se produkuje za využití energie z fosilních paliv.“

Emisními povolenkami se podle Kovandy zatíží nejen velké podniky či elektrárny, ale také vytápění budov, lodní nebo letecká přeprava, čili ve finále zdraží nejen třeba bydlení, ale i potraviny, oděvy, auta, elektronika. „Ovšem rozsah výsledného zdražení je nyní těžké prognózovat. Tyhle návrhy by musely všechny projít jak Evropským parlamentem – což by nemusel být takový problém –, tak také národními parlamenty členských zemí EU, což už bude těžší, a musí je ale nakonec také přijmout obyvatelstvo zemí EU. A vzpomeňme, co vyvolalo před pár lety relativně mírné zdražení pohonných hmot ve Francii: masivní bouře takzvaných žlutých vest. Výsledný růst cen tak může být nakonec výrazně mírnější, neboť pokud se politici něčeho skutečně bojí, je to hněv ulice. Značně tedy záleží na tom, co vše si lidé v členských zemích EU nechají líbit, respektive k jak velkým obětem budou ochotni v ,pochodu‘ za zelenější svět. Na konferencích a v klimatizovaných kuloárech politických salonků se o nutnosti přinášet oběti hovoří snadno, v realitě běžného všedního dne to bude mnohonásobně těžší,“ míní ekonom Kovanda.

Bez udělených výjimek to odstaví

Ne všechno ovšem záleží jen na nás. Mnohdy stačí, aby zaúřadoval nikým nepovšimnutý úřední šiml. Zanedlouho má například začít platit nová vyhláška Ministerstva životního prostředí ČR, jež zpřísňuje již platné a velmi přísné evropské limity pro LCP neboli velká spalovací zařízení. Vyhláška ještě více omezuje již výrazně limitované emise oxidů dusíku, síry, tuhých znečišťujících látek a rtuti, v jejímž případě se jedná navíc o limity hluboko pod emisemi z jiných antropogenních i přírodních zdrojů. A pokud by měla opravdu začít platit s účinností od 17. srpna 2021, musela by nejméně polovina výrobců současné energetické kapacity v České republice ze dne na den vypnout svoje provozy.

Drahé povolenky, nové emisní limity a program Fit for 55 hrozí zdražit nejen ceny elektrické energie, ale i to, co je na ní přímo závislé. Tedy v podstatě všechno.

Je proto logické, že dnes žádají o výjimky. Stejně jako o ně žádají (a dostávají je) elektrárny po celé Evropě. Což sice vadí ekologistickým aktivistům, jejichž nářky plní stránky médií, ale neoddiskutovatelným faktem je, že díky modernizaci uhelných elektráren se životní prostředí v jejich okolí za poslední desítky let výrazně zlepšilo. Provozovatelé již investovali – zejména v 90. letech, kdy proběhla vůbec nejvýraznější ekologizace – stovky miliard korun, čímž dosáhli snížení emisí o mnoho (významných) desítek procent. To však dnes vzrušuje jen málokoho, stejně jako skutečnost, že pokud v současnosti nebude udělena výjimka (která stanovuje snížení emisí o další „významné“ desetiny či spíše jen setiny procent), může již brzy jednoho krásného dne dojít k odstavení minimálně pětiny a možná až třetiny současného energetického výkonu České republiky. Budeme to sledovat potmě při svíčkách v přímém přenosu na snad nabitém počítači (protože televize také nepůjde)?

Přečtěte si také