Je pozoruhodné, že přitom máme rekordně nízkou míru nezaměstnanosti (2,6 procenta). Jak toto vše vysvětlit? Na prvním místě se nabízí nízká produktivita. Neefektivita na všech úrovních, počínaje veřejnou sférou. Stát vydává makroekonomicky významné částky, šetřit příliš nehodlá, ale tyto peníze nemají žádoucí makroekonomický efekt. Platí to pro všechny úrovně veřejné správy. A je to chronické.
Ilustrace: Vojtěch Velický
Vzpomínka na období první Národní ekonomické rady vlády (NERV), rok 2009 nebo 2010. S několika asistenty jsme navštívili Ředitelství silnic a dálnic, neboť zde jsme tušili velký zdroj plýtvání. Pan ředitel nás srdečně přijal, zdůraznil, jak nás rád vidí, a dokonce povolal několik náměstků. Ti se zdvořile usmívali a svorně odkývali, že nám vyjdou ve všem vstříc. Úvodní schůzka vypadala jako obrovský úspěch. Spolupráce začala skřípat, jakmile jsme se dožadovali číselných podkladů. „Pan náměstek tu dnes není.“ „Poskytnutí této informace vyžaduje souhlas pana ředitele, který je nyní zaneprázdněn.“ „Zavolejte příští měsíc, teď to nemáme hotové.“ A tak dále, a tak dále.
Dlouhý příběh ve zkratce: nikdy jsme nedostali ani jediný podklad. Taktika konstruktivní obstrukce fungovala dokonale. Dominantní závěr celé práce pro NERV lze shrnout do jedné věty: pokud hodláte zamezit plýtvání penězi daňových poplatníků, nekrmte tu bestii. Tedy stát.
Jenomže toto řešení má rovněž svá úskalí. Úplná eliminace státu je sice krásný libertariánský sen, ale ten se nikde na světě nepodařilo úspěšně uskutečnit. Veřejné sféry se nikdy úplně nezbavíme, podobně jako se společenství vlastníků bytů neobejde bez nějakého voleného orgánu, který spravuje společné prostory, objednává služby a opravy, však to jistě znáte.
Když už jsme u volených orgánů, politické síly by se teoreticky měly navzájem kontrolovat a míru neefektivity snižovat. Koneckonců v řadě zemí, které považujeme za vyspělé, tomu skutečně tak je. Také u nás býval velkým tématem boj proti korupci. Jenomže ten vyšuměl do ztracena. Jako by to najednou začalo být všem tak nějak jedno. Nebo jako kdyby zavládla jakási tichá dohoda: „My vám dáme pokoj a vy nám taky dáte pokoj.“
Korupce je slovo, které častým užíváním ztratilo sílu. Navíc ne každé plýtvání musí být způsobeno korupčním jednáním. Často může jít o pouhou neschopnost nebo pohodlnost. Utrácíte-li peníze, které nejsou vaše, za věci, které se vás osobně netýkají, budete se mnohem méně kontrolovat, než když utrácíte vlastní prostředky sami za sebe. To ostatně věděl už ekonom rakouské školy Friedrich von Hayek (1899–1992). Ale jak teorii přenést do praxe? Tedy jak zamezit dalšímu veřejnému plýtvání?
Především přestat tvrdit, že to nejde. Ve skutečnosti to jde v řadě zemí, včetně například nám v mnoha ohledech podobného Polska. Polská ekonomika má srovnatelnou inflaci, lepší růst, podobnou míru nezaměstnanosti, stále o něco vyšší veřejný dluh, ale mnohem lepší dynamiku vývoje během uplynulých let. Polský veřejný dluh vzrostl během let 2019 až 2022 o 3,4 procentního bodu (ze 45,7 na 49,1 procenta HDP), český dluh ovšem nakynul o masivních 14,1 procentního bodu (z 30 na 44,1 procenta HDP).
Je zřejmé, že Poláci dělají něco správně. Asi by stálo za hlubší analýzu, co to je a proč tomu tak je. A je konečně na čase zbavit se tradiční české povýšenosti.
Pavel Kohout, Algorithmic SICAV
•
