V rozpočtu na příští rok je počítáno s 243,3 mld. Kč na platy státních zaměstnanců. Na rovinu si řekněme, že na ně musí vydělat soukromý sektor a každý daňový poplatník. A přesto, že tyto výdaje stále rostou, tak výkonnost veřejného sektoru v posledních letech klesá. Ve srovnání výkonnosti veřejného sektoru, sledovaného v rámci globálního indexu konkurenceschopnosti, se Česko umístilo na 99. místě z celkových 141 zemí, což oproti roku 2016 značí propad o 34 míst. To je v rámci EU největší pokles.
Ještě jedno důležité číslo – od roku 2013 došlo k nárůstu o 75 541 zaměstnanců. Opravdu nemám problém s růstem počtu učitelů a pedagogických asistentů, hasičů či zaměstnanců Armády, naopak! Ale i kdyby vzrostl zaměstnanců v regionálním školství o 50 000, tak nám zde zůstává 25 000 nových zaměstnanců. Přibylo snad 25 000 zaměstnanců bezpečnostních sborů a armády? Podle všeho ne.
Tudíž to potvrzuje mou tezi, že v místech úředníků je kde škrtat. Zaprvé proto, že jejich růst nepřinesl zlepšení služeb, zadruhé proto, že je třeba rušit zbytečné agendy a ty důležité digitalizovat a zatřetí proto, že existují zbytečné nástroje (EET, jejíž kontrolu má na starosti cirka 400 úředníků) a taky zbytečné úřady. Nebo někdo z Vás tuší, jaký význam pro člověka má třeba Výzkumný ústav zemědělské techniky nebo Výzkumný ústav práce a sociálních věcí? K tomu všemu tu jsou ještě tzv. neobsazená místa za zhruba 9 miliard korun, jejichž rušení musí být úplně prvním krokem.
Sama Alena Schillerová ještě na začátku roku 2019 mluvila o propuštění 10 % úředníků. Na svá slova ale zapomněla. Její slova a všechny výše zmíněné argumenty jsou pro mě jasným důkazem, že ve státní správě je prostor k rušení úřednických míst.
Vím, že je hromada dobrých a důležitých zaměstnanců. Ti se ale o svá místa opravdu bát nemusí! To je, věřím, všem naprosto jasné.
•
