Tento článek píši jako silný zastánce nutnosti zachránit naši planetu před klimatickou pohromou. V tomto smyslu jsem byl velkým podporovatelem Ala Gora (bývalého viceprezidenta USA a kandidáta na prezidenta), který prosazoval udržitelnost již v polovině 90. let minulého století. Přesvědčil mě, že je důležité začít jednat nejen globálně, ale také na úrovni kontinentů a jednotlivých regionů, jako je například střední Evropa. S touto hodnotou a vírou v nutnost jednat jsem prožil posledních 30 let.
V posledních pěti letech se mnohé změnilo. Kolem roku 2019 začal silný tlak investorů na parametry ESG a zelené udržitelnosti. Tento tlak vedl k nutnosti získávat hodnocení od různých globálních agentur ve vztahu k ESG. Měření uhlíkové stopy se tak stalo nedílnou součástí odpovědnosti veřejně kótovaných společností a prostřednictvím ESG ratingů ovlivňuje investory i portfolio manažery, kteří do těchto společností investují. MONETA je dobrým příkladem: hodnotí nás indexy MSCI, Sustainalytics, CDP, ale také média jako Financial Times a ve srovnání s evropskými či globálními bankami jsou tato hodnocení veskrze pozitivní.
Další změnou je strukturální přístup Evropské unie, kde se dekarbonizace stala obecně uznávaným cílem a je považována za jednu z absolutních priorit. Dnes již převládá názor, že dekarbonizační transformaci musíme uskutečnit za každou cenu. Dekarbonizace se tak stává jakýmsi novým „svatým grálem“ – zdůrazňujeme její benefity, ale přestáváme vnímat, nebo spíše nechceme vnímat, její společenský dopad. A naši politici mlčí. Tento fenomén následně přispívá k radikalizaci a rozdělení společnosti, nejen u nás, ale i v dalších členských zemích Evropské unie. Je škoda, že nám nikdo nevysvětlil, co od tohoto procesu můžeme očekávat, proč k němu dochází a jak se na něj připravit.
Udržitelnost planety mají zachránit kvanta nesmyslů
Cesta k dekarbonizaci se v mnohém odchýlila. Místo nezbytnosti jednat a investovat se změnila na povinnost reportovat mnohdy neexistující či nesmyslné indikátory. Tato povinnost se začíná rozšiřovat i mimo veřejně obchodované společnosti na zbytek ekonomiky. Současně s tímto fenoménem vzniká nová „disciplína“ indexů, poradců a samozvaných mesiášů, kteří by nás měli přivést k onomu „svatému grálu“. Namísto toho, abychom vytvořili a zavedli relevantní program podpory pro dekarbonizační investice, jsme nyní konfrontováni s regulatorními požadavky, které nepřinášejí žádnou skutečnou hodnotu pro dekarbonizaci. Podle mého názoru ani nepřispívají ke změně chování ve vztahu ke středně a dlouhodobé dekarbonizaci.
Vzali jsme kočár a postavili ho před koně, protože nám byla vybrána cesta do byrokratického pekla, nikoliv do zelené zahrady. Je důležité zdůraznit, že evropská politika, prostřednictvím své absurdní byrokracie, si vzala banky jako rukojmí pro vymáhání cesty ke svatému grálu dekarbonizace. Situace se zhoršuje, konkrétně zelený reporting dle evropské směrnice CSRD (Corporate Sustainability Reporting Directive, řešící nefinanční reporting velkých korporací a malých a středních firem), který se letos vztahuje na přibližně tisíc českých společností. CSRD vyžaduje velmi podrobná a specifická data nejprve od největších firem, u kterých Evropská unie předpokládá, že mají potřebný administrativní aparát pro jejich sběr a zpracování. Realita je však zcela jiná. Na scénu proto přicházejí poradci pro dekarbonizaci a s nimi spojené náklady. A to je pouze začátek, hlavní chod bude servírován v roce 2027.
Dovolím si situaci popsat názorným příkladem: Je to, jako kdyby Evropská unie požadovala, abychom uvařili pokrm michelinské kategorie, skládající se ze stovek různých ingrediencí. Aby to nebylo jednoduché, mnoho z těchto ingrediencí není definováno receptem a v realitě našeho světa ani neexistují. Ve spíži máme jen pět základních surovin, zbytek musíme vymyslet, vypěstovat a dodat, včetně receptu.
Pojďme být konkrétní. V našem portfoliu jsou tisíce drobných klientů, jejichž uhlíkovou stopu bychom měli znát, abychom mohli správně vypočítat naše nepřímé emise v tzv. Scope 3. Je zřejmé, že pekař z Valašského Meziříčí o uhlíkové stopě možná slyšel z médií, ale tu svou nikdy neměřil a ani netuší, proč a jak by to měl dělat. V sektoru živnostníků a malých a středních firem jsou údaje o emisích téměř nulové a ani střední či velké firmy na tom často nejsou o mnoho lépe. Příslušná data se proto získávají pomocí evropských emisních průměrů pro celá odvětví a dalších aproximací. V konečném důsledku tento postup připomíná „garbage in, garbage out“ modelování, kde jsou všechny proměnné nepřesné a prakticky o ničem nevypovídají, takže výsledek je jakýmsi kvantem nesmyslů. A co je nejhorší, tato kvanta nesmyslů mají zachránit udržitelnost naší planety.
Paradox otázky, co je zelené
A nyní se podívejme na nesmyslné a zároveň absurdní požadavky na konkrétní data týkající se bankovních úvěrů. V rámci výpočtu „zelených aktiv“ (GAR) u financovaných elektromobilů musíme pro potřeby EU taxonomie reportovat recyklovatelnost a valivý odpor pneumatik, kterými jsou tyto vozy vybaveny od dodavatele. U fotovoltaických elektráren musíme znát a vykázat snadnost „odmontovatelnosti“ solárních panelů. Tyto údaje, stejně jako mnohé další, nejsou nikde veřejně k dispozici a je třeba je složitě a zdlouhavě získávat od výrobců a distributorů. Tento přístup je cestou do horoucích pekel, protože zatímco budeme schraňovat tyto data, naše planeta bude nadále trpět.
Nejlepším příkladem je paradox otázky, co je vlastně „zelené“. Ideální ilustrací je rozdílný přístup evropských institucí. Na jedné straně máme EU taxonomii a na druhé takzvaný „green checker“, tedy souhrn kritérií Evropské investiční banky. Podle těchto parametrů se posuzuje „zelenost“ dané investice a s ní spojeného úvěru. Tento kontrolní seznam má zhruba několik desítek stran, které musí finanční instituce vyplnit na základě dat, analyzovat a následně zdokumentovat. To je velmi pracné a nesetkává se to s popularitou u investorů ani klientů bank. Pokud tímto procesem projdeme a danou investici označíme jako „superzelenou“, stále to neznamená, že takové aktivum bude zelené i podle EU taxonomie.
Další absurditou jsou kontroly „zelenosti“ v rámci odběratelsko-dodavatelských vztahů. Dospěli jsme do stádia, kdy většina velkých odběratelů kontroluje „zelenost“ svých dodavatelů. Výsledkem však není to, že by zelenost hrála roli při rozhodování, kterého dodavatele zvolit. Rozhodujícím faktorem je spíše povinnost takovou kontrolu provést. Proto napříč různými odvětvími probíhají kontroly jen proto, aby byly splněny formální požadavky. Tento příklad ilustruje další zákoutí byrokratického pekla, které nás pravděpodobně nezachrání.
Emise jsme snížili o 90 procent
Na závěr si dovolím zmínit, že MONETA byla jednou z prvních firem v České republice, která dobrovolně zahájila elektrifikaci své flotily a podnikla mnoho kroků ke snížení své uhlíkové stopy. Od roku 2016 měříme, kolik CO₂ banka a její dceřiné společnosti generují. Během posledních osmi let jsme vlastní emise CO₂ snížili o téměř 90 procent. Tato data jsou auditována nezávislým auditorem a na tento výsledek jsme hrdí. Dosáhli jsme ho především díky tomu, že nesledujeme valivý odpor pneumatik, ale protože jsme slušní a odpovědní lidé a MONETA cítí zodpovědnost za tuto planetu a skutečně pro ni něco dělá.
Jak tedy dál? Podle mého názoru bychom si měli všichni nalít čistého vína a podrobně se podívat na to, co po nás v Bruselu vlastně chtějí. Měli bychom vzdorovat absurditám, ale na to už je příliš pozdě. Proto je třeba vytvořit co nejlepší návod, jak toto byrokratické monstrum zvládneme, a zároveň nezapomínat na to, že všichni chceme zachránit naši planetu. A tedy přispět ke skutečným a hmatatelným výsledkům, na které budeme hrdí.
Tomáš Spurný, předseda představenstva a generální ředitel MONETA Money Bank
•
