Kromě toho se ale zakladatel společnosti Unstoppable Conversations podílel na přípravě manuálu Královské kanadské jízdní policie pro vyjednávání s únosci či podobné scénáře, kdy se hraje o životy rukojmích. Zároveň je hlavním koučem a instruktorem organizace Aboriginal Governance and Leadership Development Program, tedy politické reprezentace původních obyvatel Austrálie. Tento pátek uvede coby exkluzivní host svůj vlastní workshop v rámci projektu Leaders On Mars Milana Šemeláka z Unicorn Attacks.
Jste prezidentem společnosti Unstoppable Conversations, jaký význam podle vás má konverzace?
Podle mě je komunikace podmínka toho, abychom vůbec dokázali něco dotáhnout do konce. Neznám nikoho, kdo by dokázal vytvářet hodnoty a zároveň s nikým nekomunikovat. A konverzace můžou vypadat různě, od smsky přes emaily nebo zoom meetingy.
Jak by tedy konverzace, která má někam vést, měla vypadat?
Promluvy jsou jakási lidská měna, kterou platíme za to, že se jako lidstvo posouváme. Lidstvo jako takové se vyvíjí právě skrze promluvy, což je nejlépe vidět na těch nejznámějších od M.L. Kinga po Nelsona Mandelu. Problém ale je, že většina lidí vede s prominutím stupidní rozhovory, které je nikam neposouvají. Většina politiků a takzvaných lídrů jen plýtvá dechem a většinou neříkají nic, co by bylo jakkoli k užitku. Svět se pohybuje dopředu a oni se snaží vylepšovat minulost. Já se při své práci věnuji tomu, aby právě lídři ztratili tyto návyky. Naučili se v první řadě naslouchat a posléze promlouvali tak, že to mění jednání těch, se kterými mluví.
Covidová situace posunula komunikaci ještě více do virtuálního prostoru. Má tato situace nějaká specifika?
Určitě, kdybychom spolu mluvili osobně, mohli bychom si toho odnést z našeho rozhovoru daleko více. V osobní komunikaci jsou si totiž lidé schopni daleko více odpustit. A naopak, virtuální svět tuhle stránku komunikace minimalizuje. To vytváří obrovský tlak na obě strany, protože stačí jedno přešlápnutí či malé nedorozumění a toho druhého ztratíte. Je to dobře vidět na online schůzkách, většina z nich je k smrti nudná a polovina lidí vypíná kamery a mentálně odchází dát si něco k jídlu nebo sleduje druhý komunikační kanál, telefon, čte si.
Čili je třeba volit jiný způsob komunikace v osobní rovině a ve virtuálním prostoru?
Manažeři, politici, všichni mluví ve virtuálním prostředí, jako by automaticky měli pozornost lidí, protože jsou na to zvyklí z osobních setkání. Nic takového ale při virtuální konferenci nemají a pokud neříkají podstatné věci, lidé je můžou vypnout a taky to dělají.
Zmínil jste špatné komunikační návyky, které máme zažité. V souvislosti s dopady pandemie covidu-19 se nabízí otázka, jaký dopad bude mít na děti a jejich schopnosti komunikovat?
Ano, covid neschopnost správně komunikovat jen zintenzivnil a ovlivnil v tomto směru zejména malé děti. Ty dva roky, kdy se mohly vidět jen virtuálně a když osobně, tak v rouškách, které zakrývají polovinu obličeje a nedá se odečítat z tváře, budou mít na tuhle generaci devastující účinek, co se sociálních vztahů týče. Myslím, že jsme u dětí tímto přeskočili velmi základní a důležitou vývojovou fázi komunikace.
Vaší prací je vystupovat před stovkami lidí, vést workshopy se špičkovými manažery nebo být součástí týmů vyjednávajících miliardové dohody. Přesto působíte velmi civilně a přirozeně. Jak velké by muselo být publikum, abyste byl nervózní nebo pocítil strach?
Já mám strach pořád! Velká část toho, co dělám, je práce s lidmi, kteří jsou moc zaneprázdnění, než aby překonávali svůj strach. To, co je učím a co taky sám dělám je, že strach nemusí stát v cestě tomu, co děláte. A v podstatě nikoho, koho jsem kdy potkal, není úplně prostý strachu, nic takového neexistuje. Ale spousta lidí, které znám a vážím si jich, jsou velmi autentičtí ohledně svých obav, dobře je znají a překonávají je. Já sám také patřím do této kategorie lidí.
Často mluvíte o tom, že je potřeba hledat budoucnost mimo rámec našich aktuálních znalostí a vydat se na cestu do neznáma. Máte nějaké tipy, jak překonat strach z neznáma?
Přál bych si, aby se lidé přestali strachu z neznámého bát a pochopili, že jde o úplně přirozenou věc. Jde jen o to se mu nepoddávat. Koneckonců strach je jenom myšlenka a myšlenka sama o sobě nemůže ublížit. Osvobodit se od strachu znamená začít jednat svobodně, nikoli ve vleku svých myšlenek či pocitů. Když lidé říkají, že se bojí neznáma, vlastně tím jen konstatují podstatu života. Strach vychází z toho, že se lidé domnívají a nalhávají si, že ví, co se stane v budoucnosti. Ale nikdo neví, co bude příští minutu a když toto východisko přijmeme, zjistíme, že strach je pryč.
O víkendu povedete v Praze workshop s netradičním názvem Leaders on Mars. Co mají všichni s tím Marsem?
Upřímně, o Marsu toho moc nevím, ale je to pro nás synonymum prostoru, který je oproštěn od předsudků a zvyklostí. A přesně tam chceme mít náš workshop, mimo hranice tradičního korporátního tréninku.
Jaké jsou ty hranice?
Tradiční firemní trénink z mé zkušenosti vypadá tak, že na základě různých technik lidi zařadíte, kategorizujete a dáte jim návody, jak spolu navzájem lépe komunikovat. Ale to v reálném světě moc nefunguje. Náš workshop bude odkrývat to, co lidem připadá přirozené, ale v pravdě přirozené vůbec není a jde jen o sérii jakéhosi přizpůsobení se, což se postupně stalo jejich stylem. Někteří lídři jsou ukřičení, jiní mají obrovský odstup a jsou odtažití, někteří jsou falešně přátelští, někteří ušlápnutí. Všechny tyto stavy jsou sérií adaptací, které začaly dávno v našem dětství.
Kdybyste si mohl vybrat jednu myšlenku, kterou byste zasel do myslí lidí, co byste chtěl, aby si uvědomili?
Tou myšlenkou by bylo “nevím“. Kdybych mohl něco změnit v mysli lidí, bylo by to, aby si neustále permanentně uvědomovali, že nic neví. Všechen úžas a nadšení dětí plyne právě z této pozice: nic nevím. A naopak, svět dospělých je proklet tím, že si myslí, že všechno vědí.
•
