Setkáváme se na terase nového pražského obchodního centra Bořislavka, s nádherným výhledem směrem k Petřinám. Jeden z nejlepších českých houslistů Josef Špaček v kraťasech a s cyklistickou přilbou na hlavě právě přijel na kole ze školy a školky, kam rozváží své tři malé děti. Řeč bude o novém Troja festivalu, který založil s přáteli, s nimiž ve stejnojmenné pražské čtvrti rodina Špačkových bydlí. Nešlo se ovšem vyhnout ani jeho přestupu na sólovou dráhu.
Před pár lety jste odešel z postu koncertního mistra České filharmonie a vydal se na dráhu houslového sólisty. Splnila se vaše očekávání?
Ano, spíše bych řekl, že ano. Odcházel jsem v čase covidu, což nebyla úplně dobrá doba. Nikde se nehrálo… Byl jsem ale už přesvědčený a rozhodnutý, že po devíti a půl letech ve filharmonii musím zkusit něco nového, a tak jsem do toho šel.
Cítil jste se v České filharmonii unavený?
Hlavně se nám narodila dvojčata, měli jsme tedy najednou tři děti a násobně více starostí. Ale už tehdy jsem měl hodně sólového hraní a najednou toho bylo tolik, že jsem si řekl, že by mě to vlastně uživilo…
Asi v tom nebyla jen očekávání finanční, ale i umělecká, nebo ne?
Česká filharmonie mi na jedné straně pomáhala i v sólovém hraní, bylo to jednodušší, ale mělo to i své nevýhody. Pořád jsem měl nálepku „koncertní mistr“ a na to se samozřejmě některé orchestry i někteří pořadatelé dívali shora. Přece nebudou zvát dalšího koncertního mistra, když mají svého. Bylo trochu těžké tuto bariéru prorážet. Jakmile jsem odešel, je vše najednou mnohem jednodušší.
Skoro jako byste litoval, že vás filharmonie brzdila.
To ne, to vůbec ne. Byl jsem v ČF skoro deset let, hodně mi to dalo a ten odchod proběhl přátelsky. Byl to vždy takový můj sen, že když opustím Českou filharmonii, zůstanou mi dál silné vazby na orchestr, takže se kdykoli můžu vrátit a hrát v něm, což vlastně dnes takto funguje a je to nejlepší scénář, jaký mohl vzniknout.
Housle a klavír, dva nástroje, v nichž je největší světová konkurence. Je to tvrdší, než jste si představoval?
Konkurence vlastně neustále dorůstá, právě teď například probíhá další finále prestižní soutěže královny Alžběty v Bruselu a člověk hned ví, že odtud přijdou další dva tři lidé, kteří se budou chtít protlačit do okruhu světových sólistů. A ti starší skvělí samozřejmě zůstávají. Myslím, že jsem teď v nejlepším věku, kdy je člověk ještě v plné síle, ale už má nějakou zralost.
Do jaké míry je důležitý marketing?
Vždy jsem si myslel, že cesta k úspěchu vede přes to být konzistentní, a to na všech frontách. Primární je kvalita hraní, kterou nabízíte pořadatelům. Nemůžete zahrát jeden koncert fantasticky a druhý odfláknout, ten výkon musí být stabilní. Pak je tu komunikace, odpovídat na e-maily, být vstřícný a samozřejmě, což nemám moc rád, dnes i přítomnost na sociálních sítích. A nakonec – nabídnout širší repertoár, tedy i to, čemu se říká mainstream klasické hudby.
Sólista by měl být bavič?
Začíná se cenit, když si sólista napíše třeba svou kadenci nebo umí sáhnout i do jiného žánru, co já vím, třeba k bluegrassu; nebo udělá nějaký jiný crossover…
Jinak řečeno, když umí pobavit publikum.
Mně to slovo „bavit“, „dělat zábavu“ nevadí, v angličtině se to řekne „entertainer“, bavič je asi špatný překlad, ale i to je moje práce.
Jiří Suchý říkával: nejsem komik ani bavič, nýbrž „entertainer“. To si žádá určitou vážnost, zábava je vážná věc.
Ano, ale i klasika si žádá nějaké odlehčení, což je podle mě velmi důležité, aby se tahle hudba otevírala i jinému publiku, aby se jí lidé nebáli. Klasika bude vždy víc pro zrajícího člověka, mladí lidé si k ní musí cestu teprve najít. Publikum si musíme vychovat.
Možná k tomu přispěje i nový festival v Troji, který chystáte v červnu. Máte dost práce po celém světě, učíte… Co vás vedlo k tomu udělat si za domem ještě svůj festiválek?
Má to několik výhod. Hodně jsem jezdil po různých festivalech po světě a mám odtud hodně inspirace, a když jsme se asi před pěti lety nastěhovali do Troji, říkal jsem si: sakra, vždyť tu máme vinice, zoologickou a botanickou zahradu, centrální bod celé čtvrti je nádherný barokní zámek, přes řeku je Stromovka, opravdu krásná čtvrť, stále ještě velmi blízko centru Prahy. Ideální místo na festival. A co dělá dobrý festival? Dobré víno, dobří lidé, dobrá muzika a genius loci, duch místa. Těch velkých festivalů máme dost, bylo na čase zkusit to s něčím menším právě tady.
Festival se zaměří na komorní hudbu?
Ano, takových také v Praze moc není. A když jsem loni potkal Petra Dvořáka, bývalého ředitele České televize, který v Troji také bydlí, šli jsme na pivo a já mu řekl o svém festivalovém snu. Jemu se to líbilo, s nadšením se přidala jeho žena Míla Dubská a hudební manažerka Martina Výrková, spojili jsme místní komunitu a pro nápad nadchli pár firem, které jsou ochotné dát na akci nějaké peníze a sponzorovat ji, a letos o předposledním víkendu v červnu se už těšíme na nultý ročník, kde budeme klasiku otevírat všem.
I v dramaturgii využíváte ducha místa. Co se bude například hrát v zoo?
Skladeb na téma zvířat je řada, máte ale určité limity, třeba jak nastěhujete do zoo klavír. My jsme v zoo naštěstí našli altán Archa, kde je asi 120 míst k sezení, někde u gepardů a pelikánů. Děláme tam noční program, nokturno, které začíná v deset hodin, kdy už pelikáni spí. Hrajeme tam Schönbergovu Zjasněnou noc (Verklärte Nacht), v původní verzi pro smyčcový sextet. Bude den po úplňku, a tak doufáme, že do hudby zasvítí i měsíc. Báseň, která je součástí té skladby, přednese dobrý kamarád, také obyvatel Troji, herec Martin Myšička. Letos slavíme Rok české hudby a také 150 let od narození Josefa Suka, zahrajeme proto jeho Meditaci na svatováclavský chorál. Nádherný kus! A protože mám rád zpěv v kombinaci s komorní hudbou, nakonec Bella Adamova zpívá Morgen od Richarda Strausse, taky krásná věc.
Bude se hrát i na zámku?
Samozřejmě, je to pro nás nejtradičnější koncertní prostor, i když k tomu není úplně uzpůsobený. My se ho ale teď snažíme trochu akusticky upravit, protože je tam taková pastelová nebo koupelnová akustika.
Co botanická zahrada?
Ta leží uprostřed vinic, čehož chceme v programu využít. Bude trochu odlehčený a spojený s vínem. Inspiroval jsem se na festivalu v Maďarsku, kde měli každý večer cikánskou cimbálovku, která hrála k večeři a vínu. Bude tam tedy hrát cimbálová kapela Ivana Heráka. Navíc je tam nádherný výhled na celou Prahu. Ideální místo – a díky nově zrekonstruovanému viničnímu domu také skvělý prostor k hraní a večernímu posezení u vína a hudby.
Troja festival budete vlastně letos zkoušet, půjde o takový nultý ročník.
Budeme sledovat, co funguje, co ne, čím který prostor naplnit. Vedle již zmíněných míst budeme hrát i ve dvoře bývalého trojského pivovaru, dnes známém jako Kolovna ZOOna. Ten má také své kouzlo, výbornou akustiku a nabízí neformální atmosféru, úplně vyzývá k návštěvě celé rodiny a vychutnání si hezkého letního odpoledne. Letos tam zahrajeme s větším smyčcovým orchestrem a v neděli to tam rozjede Epoque Quartet. Máme samozřejmě i další nápady. Zatím si ale větší záběr ještě nemůžeme úplně dovolit…
Nabízí se samozřejmě i voda.
Ano, je skvělé, že v Troji také teče Vltava, což jistě časem využijeme. Na příští rok už mám jiný plán, něco, kolem čeho by se točil program a celá dramaturgie, a to je samotný název Troja. Je v něm řecká mytologie, proto jsem si říkal, že příští myšlenka festivalu by mohla být „mýty a legendy“.
Takové hudby je v dějinách spousta.
Přesně, mohli bychom ji hrát klidně celý rok, ale pro třídenní festival budeme muset pečlivě vybírat i podle místa, kde se bude hrát. Teď nás ale čeká nultý ročník, doufám, že lidé do Troji přijdou, je tu krásně!
•
