Po této stránce má necelý rok před parlamentními volbami hotovo, a lze tedy s odstupem zhodnotit, jak v oblasti veřejných financí kabinet plnil, co sobě a občanům slíbil. „Chceme stát, který nežije na dluh,“ píše se hned v preambuli programového prohlášení české vlády a asi není třeba dodávat, že opakované deficity ve výši několika set miliard korun toto chtění nenaplňují, ba ani k jeho naplnění téměř nesměřují. Nelze to vysvětlit tím, že byla špatná geopolitická situace a nedalo se nic dělat. Dalo, ale větší šetření nebylo zkrátka politicky prozíravé a vláda se k němu nerozhoupala, jakkoli o odpovědném rozpočtování a potřebném šetření se toho namluvilo dost před volbami i po nich.
Podle ekonomické mantry, jež praví, že rozhodují trendy, nikoli okamžitá absolutní čísla, lze samozřejmě tvrdit, že vláda snížila podíl rozpočtového dluhu na HDP, a tudíž otočila prudký růst zadlužení během covidu-19. Politika spořivá to ovšem nebyla. Argumentovat navíc tím, že po letech díky rozpočtové politice této vlády plníme zase všechna maastrichtská kritéria potřebná pro přijetí eura, je už vyloženě zavádějící alibi. Sama tato vláda se eurem zabývat vůbec nechtěla. Pochopitelně – jen sebevrah či velmi odvážný politik by dnes prosazoval euro v zemi, kde je 70 procent občanů z ideologických či sentimentálních důvodů proti společné měně. Tak odvážní politici v této vládě nejsou.
Přesto platí, že v oblasti veřejných financí šel kabinet nakonec pomalu, ale přece správným směrem. Byly to však šnečí posuny. I proto opoziční ANO tvrdí, že šetření na výdajové stránce a růst daňové zátěže byly příliš velké a rychlé. Hnutí ANO by snižovalo schodky pomaleji, o 40 miliard ročně, nechal se slyšet jeho stínový premiér Karel Havlíček, přičemž si nevšiml, že v rozpočtu na příští roky se snižuje schodek… ano, o 40 miliard.
Vláda se přizpůsobila opoziční rétorice a ve svém posledním rozpočtu udělala přesně to, co by udělali její kritici. Ti si pro změnu nevšimli, že se najednou vlastně dělá jejich politika.
Týká se to i rozpočtových střev. Ze čtyř pětin povinné výdaje ze zákona, k tomu investice do dopravní infrastruktury, prakticky všude vyšší platy, žádné překvapení, novinka, nic. Ani ANO nedělalo a nebude dělat jiné než takové nepřekvapivé rozpočty. Česká politika už osm let jede čistě udržovací rozpočtovou strategii, protože existenční strach z negativní reakce voličů jí neumožňuje nic jiného. I dobrá údržba patří k politice, ale růstu ekonomiky a lepšímu životu společnosti moc nepomůže. Což bohužel platí i pro poslední rozpočet vlády premiéra Petra Fialy.
•