Cirkulární ekonomika ve stavebnictví má v diskusích o udržitelném rozvoji oproti obnovitelným zdrojům energie, recyklaci plastů či elektromobilitě dvě nevýhody: není tak sexy a skoro nikdo ji neviděl. Přitom jde o mimořádně důležitý proces, protože dostupné zdroje stavebního kamene a štěrkopísků stejně jako ropa či uhlí jednou dojdou. Jak daleko jsme v recyklaci kameniva? A má ve stavebnictví skutečně potenciál nahradit přírodní surovinu?
Má různé podoby. Některé připomínají dinosaury, jiné kombajny či razicí štíty. Co do hluku si s nimi rozhodně nezadají. Jejich poslání je skoro vždy stejné – polykat stavební suť a produkovat očištěné a nadrcené kamenivo roztříděné podle velikosti. Zařízení na jeho recyklaci viděl málokdo mimo obor – leda třeba na opravované dálnici D1.
Tyto mobilní recyklační linky, které se vyplatí používat především na velkých dopravních stavbách, však většině vizuálně splynou s ostatními stavbařskými stroji. Běžnější jsou takzvaná recyklační centra na okrajích měst, která umožňují stále dokonalejší třídění a úpravu široké palety stavebních odpadů. Na začátku tohoto procesu je tento odpad ze zdemolovaného domu, na konci sklo do skláren, kovy do sléváren či dřevo na výrobu OSB desek vytvořené lisováním velkých dřevních štěpků nebo hoblin.
Technologie se neuvěřitelně rychle vyvíjí a ke slovu se podobně jako v ostatních průmyslových odvětvích hlásí i pokročilá automatizace: „Zvažují se i robotická řešení, která jsou vhodnější pro recyklační centra, mohla by však v mobilním provedení fungovat i na stavbách. Jedno z nich rozvíjí finská společnost ZENRobotics. Dále bych zmínil strojní recyklaci přímo na místě. Speciální recyklér rozpojuje staré vrstvy vozovek, ty se promíchají s pojivy, znovu se pak urovnají a hutní do nových vrstev,“ vysvětluje Jan Valentin, specialista stavební společnosti Hochtief CZ.
Zní to jednoduše, nenáročně a zejména velmi ekologicky. Vždyť jde de facto o výstavbu z odpadu. V tuto chvíli by bylo možné, stejně jako se to stalo řadě politiků, nabýt dojmu, že už není co řešit a že recyklace může odvrátit hrozící stavební surovinovou krizi. Jak však potvrzují stavební odborníci, kteří se touto oblastí cirkulární ekonomiky zabývají, překážek bje tolik, že se bez přírodního kameniva z lomů a pískoven ještě dlouho neobejdeme. Cesta k udržitelnému rozvoji bude dlouhá a v Česku jsme teprve na začátku.
Nedostatek odpadu
Hitem ekologického stavebnictví byl v uplynulých letech jednoznačně beton s recyklovaným kamenivem. Variant je několik, zjednodušeně řečeno, jde o to, co se místo přírodního kamene smísí s vodou, cementem a dalšími přísadami – zda nadrcený beton, cihly, či jiný druh stavebního odpadu. Cílem je přiblížit se co nejvíce kvalitě konvenčního betonu za použití stavebního odpadu, který má řadu problematických vlastností.
Foto: Metrostav
„V posledních letech se nám daří uplatňovat beton s cihelným recyklátem, který jsme sami vyvinuli. Takzvaný Ecocrete se hodí pro všechny méně náročné konstrukce, jako jsou podkladní betony, výplně či monolitické stěny. Použili jsme ho už při výstavbě několika bytových domů a počítáme s ním mimo jiné i v rámci aktuální mohutné výstavby na Rohanském ostrově, kde máme betonárnu s ekologickou dopravou materiálu po řece,“ říká Jakub Šimáček, šéf TBG Metrostav.
„Technicky umíme nahradit v betonu třeba 60 procent kameniva recyklátem. Normy se ale vždy řídí principem opatrnosti, který je v případě konstrukčních betonů namístě dvojnásob. Musíme pamatovat na to, že tyto betony plní svoji funkci 50, 100 a více let. A po tuto dobu musí mít odpovídající trvanlivost, životnost a samozřejmě i bezpečnost. Nikdo z nás si nepřeje další Trojské lávky nebo mosty v Janově – tedy použití technických řešení, která z nějakého důvodu nenaplní očekávanou životnost,“ říká Jan Valentin.
Dále vysvětluje, co znamená rozvoj recyklace. Z velké části jde o experimentální výzkum a simulace scénářů, jak se konstrukce s podílem recyklátu bude chovat v čase. „Zjednodušeně řečeno, hledáme cestu, jak používat více recyklátů a zároveň získat jistotu, že stavební konstrukce budou bezpečné a spolehlivé,“ doplňuje Valentin.
Recyklace kameniva naráží i na legislativní a logistické překážky – chybí zejména plochy na dočasné skladování. „V současnosti se podílíme na revitalizaci většího brownfieldu v Praze. V rámci tříměsíční demolice starých objektů a recyklace surovin na požadované frakce vznikne odhadem 40 tisíc tun materiálu použitelného do betonu. V souladu s platnou legislativou však můžeme zpětně využít přímo na místě jen asi deset procent. Nezbývá nám tedy než zkoušet uplatnit recyklované kamenivo na jiných stavbách,“ říká Jakub Šimáček.
Problémem je však skladování takového obrovského množství materiálů. Pro představu, zmíněných 40 tisíc tun odpovídá více než tisícovce plně naložených náklaďáků a násobně převyšuje skladové kapacitní možnosti běžné betonárny. Nezbývá než využít nějaký dočasný mezisklad, stavební či recyklační dvůr. Ty však například v Praze téměř nejsou a kupodivu je na svém území nikdo nechce. A kdyby se přece jen našla nějaká osvícená radnice, v místě by narostla nákladní doprava, což trochu degraduje ekologický důvod, kvůli kterému se to všechno dělá.
Kvalitativní i kvantitativní problémy
Uvedené problémy jsou sice nepříjemné, ale při vhodné změně legislativy a dostatečné součinnosti a podpoře státu řešitelné. Obtížněji představitelná je výstavba potřebné infrastruktury. Vždyť jde o vybudování desítek obřích recyklačních center po celém Česku, které má jeden z nejsložitějších povolovacích procesů na světě a v němž naráží na odpor veřejnosti prakticky jakýkoliv provoz generující zátěž a dopravu. Zázraky se však občas dějí a představme si optimální cílovou situaci, kdy se změní na stavební surovinu maximální množství stavebního odpadu. Obejdeme se už zcela bez těžby? Bohužel ani zdaleka.
„Česko za rok vyprodukuje průměrně skoro 35 milionů tun odpadu. Z toho jen mírně větší polovina tvoří stavební a demoliční odpad, z nějž však většina připadá na výkopovou zeminu včetně kontaminovaných hmot a hlušiny. Když ze zbývajícího množství odečteme směsný odpad, stavební materiály na bázi sádry a další suroviny nepříliš vhodné k recyklaci na stavební kámen, zbývají pouhé jednotky milionů tun materiálu. Přitom se v Česku spotřebuje 60 milionů tun stavebního kamene a štěrkopísků za rok. I kdyby se nám podařilo recyklovat skoro vše, co jde, pokryli bychom sotva deset procent spotřeby,“ říká předseda představenstva Těžební unie Pavel Fiala.
Jak již bylo naznačeno, snaha zacyklit hospodaření se stavebními surovinami naráží nejen na kvantitativní, ale i na kvalitativní problémy. Navzdory veškerému úsilí zůstávají ve stavebnictví oblasti, do nichž recyklát nepatří a nejspíš nikdy patřit nebude. Nejnáročnější disciplínou je recyklace v oborech, které vyžadují nejkvalitnější kamenivo – typicky kolejová lože železničních tratí.
„Proces je velmi složitý a nákladný: odstranit koleje, odstranit kamenivo z kolejového lože speciálním rypadlem, naložit a převézt kamenivo na recyklační dvůr a umístit do prostoru pro bezpečné a hygienikem potvrzené skládkování kontaminovaného materiálu. Následuje třídění a zbavení hlíny, čištění ve speciálním třídicím bubnu, dále drcení a zneškodňování odpadů a kontaminované vody. Takto lze recyklovat pouze část lože. Převažující objem musí být z přírodního stavebního kamene, a to velmi kvalitního,“ vysvětluje ložiskový geolog Josef Godány z České geologické služby.
Zdá se tedy, že skutečná výhoda recyklace spočívá v úspoře primární suroviny tam, kde není nutné ji použít, a také v eliminaci nákladného skládkování.
Vývoj druhotných surovin
Udržitelný rozvoj je fascinující obor vyžadující přemýšlení v rámci kompletních životních cyklů a v různých kontextech. Často se stává, že jedna dobře míněná tendence spolkne druhou. Asi nikdo nezpochybní, že základním pilířem dekarbonizace je útlum spalování uhlí. Málokdo si však uvědomuje, že tím do budoucna zároveň pohřbíváme i produkci popílků, tedy důležitou součást cirkulární ekonomiky, která šetří nemalé množství cementu v betonu.
Stejně je třeba domýšlet do důsledků i vývoj druhotných surovin, tedy recyklaci recyklátů, případně konec života stavebních výrobků. „Například u asfaltové vrstvy vozovky řešíme, jaké by měla mít na počátku složení, abychom ji mohli třeba za 20 let odfrézovat a získaný materiál znovu použít s co nejvyšší přidanou hodnotou. A těchto cyklů může být řada, otázkou je, co nám naše poznání dovolí předpovídat,“ říká Jan Valentin.
A uzavírá: „Dalším příkladem je most z konstrukčního betonu. Po 100 letech ho zbouráme a postavíme znovu s tím, že část kameniva nahradí recyklát. A další cyklus nastane za dalších 100 let. Ale dokážeme si představit tak dlouhou dobu? Trendem je připravovat konstrukce jako opakovatelně recyklovatelné, ale je to jiné než třeba u PET lahví, které mají délku životního cyklu násobně kratší.“
Stoupenci recyklace mají pravdu. Problém s nedostatkem kameniva skutečně jednou vyřeší nějaká forma cirkulární ekonomiky, jinak to zřejmě nepůjde. Nicméně je třeba si uvědomit, že to nebude za rok, za deset a možná ani za 50 let, protože nás čeká ještě obrovský kus práce. A do té doby nám nezbude než citlivě otevírat nová ložiska nebo rozšiřovat ta současná a hospodárně je využívat. Jiná alternativa totiž není. Nebo možná je: radikálně omezit, případně úplně zastavit
stavební činnosti.
•
