Tvůrčí nostalgie

Angela Merkelová se loučí s politikou. Zatímco doma už dávno není „prorokem“ a kritizují ji i politici její vlastní strany, v Evropě má odcházející německá kanc­léřka fanoušků stále dost.

Petr Fischer

Podle průzkumu think-tanku European Council on Foreign Relations (ECFR) prováděného ve dvanácti zemích Evropské unie, by si 41 procent lidí přálo, aby Merkelová byla evropskou prezidentkou. U francouzského prezidenta Emmanuela Macrona si to dokáže představit pouze 14 procent dotázaných.
Merkelová měla silnou důvěru i v České republice. Během svého šestnáctiletého působení na vrcholné politické scéně zažila dva české prezidenty a hned sedm českých premiérů. Žádný z nich si nestěžoval, že by byl přehlížen nebo že by se s ním jednalo nějak povýšeně. Naopak, naprostá většina českých premiérů hodnotí Merkelovou jako političku férovou. Jako někoho, kdo sice tvrdě prosazuje německé ekonomicko-politické zájmy, kdo si je však pořád vědom toho, že Evropa musí držet jako celek nějak pohromadě, protože když se rozpadne, budou mít problémy všichni. Proto je překvapivé, že tak málo českých premiérů dokázalo pochopit, že místo vyvažování malých proti velkým by se strategická užší spolupráce s Německem mohla Česku v Unii vyplatit.

Angela Merkelová se jeví jako jedna z posledních figur starého politického střihu z konce 20. století, jež má takové množství kulturního symbolického kapitálu, že umí konkurenty nejen pořádně naštvat už tím, že je, ale když na to přijde – také spojovat. Což je vlastnost, kterou současný politický svět významně postrádá, americkým prezidentem počínaje, ruským a čínským konče. Je pozoruhodné, že tuto vlastnost na Merkelové oceňují i politici, kteří s ní jinak téměř v ničem nesouhlasí. Ani česká politická scéna nemá nikoho, kdo by při naplňování svých mocenských cílů dokázal propojovat jindy znepřátelené strany a měl z domácího malého hřiště přesah na ty větší, mezinárodní. V domácí lize se cítíme jako mistři světa, v lize mistrů jsme nervózní a ještě neumíme ani přihrávat, natožpak dávat góly.

Merkelová možná není jen jedním příkladem z mnoha, ale spíše poslední možností, na níž si lze uvědomit, že politika potřebuje jistý čas a že přizpůsobení rytmu doby není vždy to, co přináší ty největší zisky.

S Merkelovou mizí z politiky určitý styl a kultura, které si už nerozumějí se současným rychlým během světa. Možná i to je důvod, proč Merkelová vyvolává v tolika evropských občanech pocit, že by byla dobrou prezidentkou evropského politického společenství. Když lidé tak rychle ztrácejí půdu pod nohama, je přirozené, že je přitahují atavistické kořeny. Merkelová možná není jen jedním příkladem z mnoha, ale spíše poslední možností, na níž si lze uvědomit, že politika potřebuje jistý čas a že přizpůsobení rytmu doby není vždy to, co přináší ty největší zisky. Umět se zastavit pro hledání společného. I kdyby tu Angela Merkelová nenechala nic jiného než tuto „tvůrčí nostalgii“, bylo by to dost a dost.

Přečtěte si také