Afghánci čelí obrovské humanitární krizi, ve které se prolínají ekonomické, zdravotní, potravinové a bezpečnostní problémy. Statisíce jich mohou zemřít, pokud zůstanou, a pokud odejdou, málokde najdou útočiště. Prohlášení po jednání USA s Talibánem v katarském Dauhá naznačují, že humanitární pomoc, kterou USA poskytnou Afgháncům, snad sníží utrpení a úmrtí kvůli hladu. Obyvatelstvo však bude muset snášet nespočet dalších krizí. Potenciální místní spojenci v příští možné válce vidí, co se děje, a zařídí se podle toho.
Stažení spojenců z Afghánistánu, vedené a iniciované Spojenými státy americkými, je obrovskou událostí současné historie. K tomu obdobně rozsáhlá veřejná diskuse však přehlíží dvě důležité okolnosti.
Tím prvním je diskuze o tom, “kdo bude zachráněn”. Všichni mezinárodní hráči se snažili evakuovat “své” státní příslušníky z Afghánistánu, když se blížil Tálibán. V další úrovni se úvahy o evakuovaných zabývaly místními, kteří svou prací podporovali spojence. Zdánlivě poslední úrovní úvah jsou Afghánci symbolického významu: studentky dívčích škol, sportovkyně, umělci, hudebníci atd. Odůvodněním spojujícím všechny tyto úrovně je mimořádná hrozba, kterou pro zmíněné skupiny Tálibán představuje. Z toho vyplývá, že všichni ostatní, zanechaní v Afghánistánu pod vládou Tálibánu, by měli být v pořádku, byť nešťastní.
Toto nepřímé sdělení tvoří jádro rozporu, kdy se například česká vláda s oprávněnou hrdostí vyjadřuje o úspěšné evakuaci českých zaměstnanců a pomocných afghánských zaměstnanců, zatímco ta samá vláda – a nejen ta česká – varuje před předpokládaným přílivem afghánských uprchlíků. Je to jako říci: „naši” Afghánci jsou v nebezpečí a zaslouží si být zachráněni, zatímco ti „ostatní“ Afghánci jsou v pohodě tam, kde jsou, a jen využívají situace k nalezení příjemnějšího života v Evropě. Pochopitelně pokud by se jim podařilo absolvovat tu pekelnou cestu sem. Situace v USA je ještě znepokojivější, protože předchozí vláda jako by dělala vše, co bylo v jejích silách, aby zabránila i „našim“ Afgháncům najít ochranu v zemi, na jejíž straně ve více než 20 let trvajícím konfliktu bojovali. Toto vše pouze otevírá druhý, významnější bod – pocit války hrozící na horizontu.
Oběti budoucí války
Ve své nejpečlivěji připravené řeči na obhajobu rozhodnutí o stažení se prezident Biden mimochodem zmínil o něčem, co bylo také opomenuto médii. Zmínil potřebu změnit zaměření, myšleno vojenské zaměření, na vzestup Číny. Poselstvím Bidenova sdělení o Afghánistánu nebyl pacifismus a americký izolacionismus, ale přeskupení a reorganizace ke konfliktu velmocí mezi USA a Čínou. Při natřásání předcházejícím takovému konfliktu, a tím spíše při jeho provedení, budou USA od spojenců očekávat materiální, politickou a morální podporu. A právě tady se tyto dva body sbíhají.
To znamená, že jakékoliv budoucí operace, ať už proti srovnatelným, nebo rozdílným složkám, budou vyžadovat větší nasazení a náklady ze strany spojenců, protože spojenci najdou méně ochotných podporovatelů mezi místními lidmi. Řečeno jazykem etiky, humanitární zájmy by nikdy neměly být jen frází, politickou identifikací užitečnosti, která vznešeně hovoří o univerzálních principech, ale přitom jedná jen podle svých omezených zájmů.
V jakékoliv nadcházející válce autoritářství proti demokracii taková pošetilost překračuje rámec etiky a dopadá na tyto zájmy ve stejné, ne-li větší, míře. Obětujeme-li dnes “ostatní”, podstoupíme více “vlastních” obětí v budoucnu.
George Hays II, autor je vedoucím katedry Mezinárodních vztahů na Anglo-American University v Praze
•
