Stát musí šetřit na sobě

K řešení současného špatného stavu veřejných financí lze přistoupit několika způsoby, z nichž nejviditelnější (a dlouhodobé) jsou dva: zvyšování daní a navýšení příjmu státního rozpočtu, nebo snižování výdajů státu.

To první je nebezpečné, to druhé nutné. Pohyb zejména přímými daněmi nahoru totiž dusí ekonomiku, jde o restriktivní opatření, které se navíc vždy projeví se zpožděním oproti snížení výdajů, tedy až v době, kdy krize snad pomine a bude třeba řešit expanzivní nástroje na „nakopnutí“ ekonomiky.

Mnohdy to vypadá, že nápady na razantní zvyšování daní jsou jen důkazem lenosti některých politiků, shodou okolností ideologicky neukotvených. Tito politici (a bylo to vidět třeba u hnutí STAN) sice tvrdí, že „zvyšovat daně nechtějí“, ale zároveň z rukávu sypou desítky daňových úprav. Přitom možností, kde šetřit, je řada. První oblastí, kam sáhnout, musejí být dotace. A je dobře, že to ví i vláda, protože se tu rozjelo doslova dotační peklo. Dotace nejen křiví trh a ničí ekonomiku, ale i kazí charaktery.

Ilustrace: Vojtěch Velický

Pumpování rozpočtů prostřednictvím dotací je sice jednodušší (z krátkodobého hlediska), ale není normální a zdravé. Tím nemyslím investiční peníze (nepochopitelně nazývané rovněž dotacemi) na výstavbu škol a infrastruktury nebo na sociální služby. Tyto věci jako společnost potřebujeme, což se ale nedá říct o mnohých rozhlednách bez výhledu, „cyklostezkách“ odnikud nikam, rádoby ekologických projektech bez výsledků, genderových auditech a dalších nesmyslech. Špatné nastavení dotačního systému, plýtvání a nesmyslnost kritizuje i Nejvyšší kontrolní úřad. Časovanou bombou jsou také provozní výdaje státu a nepřeberné množství různých úřadů, které řeší podobnou agendu.

S majetkem státu hospodaří například Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nebo Státní pozemkový úřad. Proč na stejnou agendu potřebujeme dva úřady? Obě tyto instituce mají miliardové rozpočty a stovky úředníků. V neposlední řadě je třeba se podívat i na sociální dávky – zpřehlednit jejich systém a zaměřit se na to, zda skutečně dělají to, co je jejich smyslem. A obecně je i nutné zahájit debatu, co chceme a co je nutné, aby vykonával stát.

Zvyšování daní musí být vždy až na posledním místě, pokud vůbec. A vyhnul bych se hýbání s příjmovými daněmi občanů. Prostor pro úpravy se nabízí v oblasti spotřebních daní, protože spotřebu zejména u zbytných věcí dokážou lidé regulovat, pokud je třeba.

Naopak bych nesahal na daň z nemovitosti. Její zvýšení by vedlo k dalšímu zdražování bydlení. Nedávalo by proto žádný smysl, aby stát na jedné straně dával různé pobídky na výstavbu bytů a domů, když by na straně druhé bydlení daněmi zdražoval.

Stát musí šetřit, protože je stále kde. A pokud možnosti na zeštíhlení státu jsou, bylo by politickým hříchem je nevyužít. A když se teď mluví o nutnosti zvýšení finanční gramotnosti (a já s tím naprosto souhlasím), pak si myslím, že by stát a politici měli jít v tomto příkladem. To se v uplynulých letech bohužel nedělo – protože chtít neustále zvyšovat daně pro zalepení díry ve státním rozpočtu je stejné jako brát si další půjčku na splacení půjčky. Neustálé nalévání vody do děravého sudu díru nezalepí. Stát musí šetřit na sobě

Zdeněk Hraba, senátor

Přečtěte si také