Náš nejnovější výzkum ukazuje rozpor, který už nelze maskovat optimismem ani vírou, že „to stát nějak zařídí“. Nezařídí. A čím dříve si to přiznáme, tím méně bolestivé bude probuzení. Češi počítají s dlouhověkostí jako se samozřejmostí. Více než čtvrtina věří, že překročí hranici 95 let. Pětina očekává, že v penzi stráví 25 let a více. Ambice, které by nevadily, kdybychom k nim přistupovali odpovědně. Jenže realita je opačná. Téměř osm z deseti lidí chce odejít do penze nejpozději v 64 letech, přičemž třetina nejraději ještě dřív. V praxi to znamená jediné: Češi chtějí nejdelší penzi v historii, ale zároveň nejkratší pracovní dráhu. A otázku, která se nabízí jako první, kdo to zaplatí, si položí jen málokdo. Data, která výzkum ukázal, jsou tvrdá. Polovina populace má úspory pouze na jeden až tři roky života v penzi. U lidí těsně před důchodem je situace jen o málo lepší. Úspory na více než deset let má pouhých 14 procent. A skoro čtvrtina lidí na prahu důchodu nemá žádné úspory.
Češi startují přípravu na stáří pozdě. Polovina populace začne spořit nebo investovat, až když uběhla polovina pracovního života, a stále slepě spoléhají na stát. Téměř 70 procent populace věří, že je v penzi zachrání státní důchod. U lidí ve věku 54 až 65 let je to dokonce 84 procent. Je to fascinující důvěra ve státní systém, který za 30 let své existence musel být novelizován téměř stokrát, v průměru jednou za čtyři měsíce. Pokud něco vypovídá o nestabilitě, pak toto číslo. Průběžný penzijní systém, na kterém Česko dramaticky závisí, není schopný dlouhodobě unést demografickou realitu. Společnost stárne, porodnost klesá a generační nerovnováha se prohlubuje. Bude stále méně těch, kdo platí, a stále více těch, kdo očekávají, že jim bude placeno. Navzdory tomu na tomto penzijním systému staví většina národa svůj životní plán.
Ve Švýcarsku je standardem důkladná, ideálně celoživotní péče o vlastní majetek a z ní vyplývající základní myšlenka našich služeb: člověk má žít podle svých představ, nikoli finančních limitů. Proto je pro spokojené stáří nezbytné mít investiční portfolio, které odpovídá délce investičního horizontu i tempu, jakým se klientův život vyvíjí. K dlouhověkosti patří také zajištění penze moderními nástroji, jako jsou Švýcarská renta nebo dlouhodobý investiční produkt (DIP). A v neposlední řadě také pojištění rizik, které chrání to, co člověk buduje celý život. To vše tvoří celek, který umožňuje plánovat na dlouhou dobu.
Kdo dnes neinvestuje, vzdává se možnosti růstu hodnoty majetku, který jediný dokáže dlouhý život finančně utáhnout. Investování není adrenalin, ale nástroj, bez kterého nejde plánovat život na dalších 30 či 40 let. Ve Švýcarsku je takové uvažování samozřejmostí. Dlouhověkost se tam nebere jako komplikace, ale jako příležitost. A finance se řídí jednoduchým principem: když chci žít déle, musejí pracovat déle i moje peníze. Dlouhověkost není problém, je jím nepřipravenost. V tom pomůže jen jasný, realistický, dlouhodobý finanční plán, který odpovídá příjmům, délce života, rodinné situaci i osobním ambicím. Plán, který nevede k riziku, ale k jistotě. Pomáhá překonat strach, pochopit investice, nastavit správnou strategii a pracovat s časem, nejdůležitějším aktivem dlouhověkosti. Dlouhověkost bez investic nezvládneme. S investicemi, plánem a odborným vedením může být dlouhý život to nejlepší, co nás čeká.
Karel Šulc, generální ředitel společnosti Swiss Life Select
•
