Vždycky musí přijet někdo z ciziny, abychom prozřeli a věděli, jak se věci mají. Na začátku devadesátých let, v době vlády ekonomů, kteří v Česku zoufale chyběli (Václav Havel si později stěžoval, že to byla chyba disentu, že ekonomii nikdo nerozuměl), to byl například Jan Švejnar, profesor ekonomie v USA, který radil, jak proměnit ekonomiku, aby to bylo efektivní, a hlavně relativně spravedlivé.
Švejnarovy rady – privatizace potřebuje pevný vymahatelný právní rámec – vyslyšeny nebyly, protože „ekonomika vždy předbíhá právo“, jak tvrdil Václav Klaus, což názorně předvedl jiný Čechoameričan, Viktor Kožený. Koženého lekce byla mnohem důležitější než ta Švejnarova, protože zasela přetrvávající nedůvěru v kapitalismus, který je sice ve své liberální podobě nejlepším z možných systémů, jak dodnes přísahají porevoluční liberální novináři a politici, otevírá však cestu rizikovým spekulacím a hluboké nejistotě, na níž sice pár lidí vydělá, většinu společnosti to však stojí desítky, ba stovky miliard.
Foto: Shutterstock
Zpráva Václava Smila, která přichází s neobvyklou razancí a pronikavostí, neboť mu bylo poskytnuto hodně mediálního prostoru, dává jinou lekci – lekci realistického myšlení. To jako by současné době plné futuristického nadšení, nebo naopak totální skepse chybělo. Profesor Smil neříká, co by teoreticky bylo možné, nýbrž, co je možné ve skutečnosti. Respektive, co je potřeba udělat, aby to možné bylo, a co jsou limity uskutečnění dnešních snů. Je přitom jedno, zda je řeč o budování modulárních jaderných reaktorů, které ani po desítkách let vývoje nikde nepracují, nebo o přechodu dopravy na elektrická vozítka, která bude muset dál živit fosilní elektrická energie, protože zkrátka jiný stabilní, právě teď a tady disponibilní zdroj elektřiny neexistuje.
Smilovo uvažování je inspirativní právě v onom praktickém ohledu možností uskutečnění, jenž je limitem iluzí a velkých projektů a který by měl být přítomen především v myslích politiků. Smilovy mediální rady jako by připomínaly, že Česku nejvíce chybí politická filozofie, schopnost promýšlet starost o obec v dnešních globálních souvislostech.
Můžeme opět vyrazit na kunderovský Velký pochod za Idejí, za šťastným Ideálem světa čistého vzduchu a morálních hodnot, bylo by však lepší, kdybychom se vrátili na tvrdou zem k umění možného. K návratu na Zem vyzýval i nedávno zesnulý francouzský myslitel Bruno Latour, jeho obrat k Zemi jako místu života, jehož potřeby mění způsoby myšlení a chování, se jen na první pohled míjí se Smilovým realismem. Profesor Smil jen přichází k věci z jiné strany, jeho východiska a hlavní limity jsou ale stejně podstatné jako Latourovy analýzy.
Lidstvo podle Smila „uzemňují“ dvě věci: obyčejná lidská touha mít se dobře, „užít si svůj život“, v čemž se západní společnosti, které vybudovaly svůj moderní blahobyt na využití fosilních paliv (dnes by se řeklo na jejich drancování; ale i Bill Gates doporučuje ke zvýšení životní úrovně Afriky větší přísun elektřiny, protože je zdrojem bohatství Západu, odkud asi?). Druhým limitem je neschopnost lidského druhu chápat Zemi jako jedno jediné místo, k jehož ochraně je třeba pracovat společně. Představa, že osm miliard lidí zastupovaných různě motivovanými vládami se nějak dohodne na společné klimatické či jiné ekologické politice, je nerealistická a naivní. Jistě, můžeme idealisticky věřit, že „jednou budeme dál“, to ale neřeší naše současné konkrétní problémy.
Co tedy dělat? Business as usual, neměnit nic a jet dál po dálnici modernity, na níž po naší civilizační jízdě zůstávají hromady svinstva? Počkat, až ti největší znečišťovatelé – Čína a USA – pod tlakem vesmírné výhně pochopí, že extenzivní hospodářství je lidská planetární sebevražda? To je asi nejslabší místo Smilova realismu, který je dostředivý, otočený k přítomnosti, která ale vždy zanechává stopy i do budoucna. Vnitřní proměna Západu je stejně možná jako ve slavném století páry či v době dalších vědecko-technických revolucí, a zbavit se jí jako možnosti jenom proto, že jiní klidně dál pálí své špinavé uhlí, není realismus, nýbrž rezignace na to, že své lidské touhy na všežravou konzumaci života dokážeme zkrotit.
Smilův skeptický realismus ale nesmí být přeslechnut a vyloučen z diskuse jako něco, co ruší idealistickou idylu vize budoucnosti. Naopak, je potřeba ho integrovat do debaty a vždy mít na paměti, že hlavním měřítkem všech, zejména morálních idealistických vizí, je čas, kde rozhoduje teď, ne to, co bude za 20 let. Plánovat můžeme, až se opravdu ukáže, že něco tady a teď funguje, vše ostatní je civilizační snění…
•
