Z jednoho autosalonu, který zakládal těsně po revoluci s otcem, dokázal letos padesátiletý Pavel Louda vybudovat impérium více než třiceti autosalonů doplněných o dvacet servisů, k tomu nyní otevírá největší showroom ojetých vozů v Evropě. Jako nadšenec do nových pohledů na mobilitu nemá strach z přechodu na elektromobilitu. „Hlavním problémem je cena, pokud bude správně nastavena, tak si trh poradí. Pak už je to jen otázka času a vše zvládneme přirozenou cestou,“ míní podnikatel.
► Vaše jméno je za posledních více než třicet let neodmyslitelně spojeno s prodejem aut. Takže nemůžeme nezačít tou nejjednodušší otázkou – proč auta?
Na jednoduchou otázku jednoduchá odpověď – protože mě auta od mládí baví. (smích) Nebojte, rozvedu to, ale nejprve trochu odbočím. Když jsem byl kluk, nejcennějším dárkem pro mě byl angličák. Teď se mi povedlo najít v Česku sběratele, který jich má rekordní sbírku, a v novém showroomu ojetých vozů, který jsme teď otevřeli, budou návštěvníci část této sbírky, zhruba čtyři tisíce modelů, obdivovat, což mně samotnému dělá obrovskou radost. Možná to byla právě tahle malá autíčka, která přispěla k tomu, že jsme před lety v rámci rodinného rozhodování udělali tu volbu zaměřit se na auta velká. Druhý důvod je ten, že těsně před revolucí jsme s otcem měli možnost vyjet za hranice a tam jsme viděli standardy prodeje aut, které byly diametrálně odlišné od toho, na co jsme byli zvyklí v tehdejším Československu. Bylo tedy jasné, že ten prostor pro to dělat to doma pořádně byl obrovský.
► Jaké to vůbec bylo těsně po revoluci pro vás jako čerstvě plnoletého spolu s otcem zakládat autosalon, jaký tu ještě nebyl?
Inspiraci jsme si přivezli ze zahraničí. Projeli jsme několik zemí a tam jsme viděli, co jsme znali jen z filmů. Nic podobného tu neexistovalo, auta se prodávala někde na prašném plácku s jednou budkou, před níž se stála fronta klidně celý den, aby vám řekli, že vám prodají modré auto z páté řady, a pokud se vám to nelíbí, běžte domů pěšky. I první auto do firmy jsme kupovali tímto způsobem. Od té doby se to strašně posunulo a těší mě, že jsme toho byli součástí.
► Už v počátku jste vsadili na značku Škoda a vypracovali jste se na jejího nejvýznamnějšího českého prodejce. Byla v tom určitá národní hrdost?
Škodovku jsme s otcem považovali za automobilku, které se po revoluci dostane patřičného impulzu a rozvoje, ať už to bude ve spolupráci s Renaultem, o kterém se jednu dobu uvažovalo, nebo s Volkswagenem, s nímž to nakonec dopadlo a nabralo rychle na obrátkách. A hlavně jsme Škodu považovali za automobilku, kterou Češi budou mít vždy rádi. Tahle sázka se nám vyplatila a vše se to správně potkalo tam, kde mělo.
► V současnosti máte přes třicet autosalonů a dvacet servisů. Teď jste otevřel největší showroom a prodejní centrum ojetých vozů nejen v Česku, ale v celé Evropě. Jsou právě ojeté vozy podle vás cestou, kterou se aktuálně trh ubírá?
Obecně řečeno se tuzemský trh s ojetými auty vyvíjí a měl by se dále kultivovat. Dnes se pod pojmem ojeté auto rozumí prakticky cokoli s průměrnou prodejní cenou kolem 250 tisíc korun. Už se moc nebere v potaz, že tu jsou vozy zánovní do nějakých sedmi letech stáří, na což se soustředíme u nás v novém showroomu. Ten hlavní objem prodejů ojetin je ale pořád soustředěn spíše u těch starších kusů, ale právě segment zánovních vozů v současné době nabývá na významu, na což reagujeme.
► Opět se dostáváme k otázce proč, tentokrát tedy proč právě zánovní vozy?
Dokážou poskytnout cenovou výhodu zákazníkovi, který by jinak i koupil nový vůz, ale třeba mu to přijde zbytečné. Takovýto zákazník má možnost velmi výhodně koupit právě zánovní vůz. To je největší výhoda, na kterou začíná slyšet čím dál více lidí. My těmto zákazníkům vyšli vstříc.
► Jedna věc je vyjít vstříc, druhá je otevřít největší prodejnu v Evropě. Co vás vedlo k tomu pustit se do takto velkého projektu?
Řekl bych, že velikost je daná právě tím, aby si byl zákazník skutečně schopen vybrat auto na jednom místě. Tady jich bude mít na výběr až tři tisíce. Nemusí svůj výběr směřovat do různých lokalit a řešit, na jaké provozovně u daného prodejce jsou. V rámci vozů od nula do sedmi let stáří dokážeme nabídnout skutečně nejširší výběr. Plus nabízíme zákazníkovi takové prostředí se zázemím, kde se mu bude dobře trávit čas, klidně i celý den, a nakonec odjede nejen s novým autem, ale i s dobrým pocitem a zážitkem. Kromě aut tu poskytujeme na jednom místě i kompletní portfolio služeb s koupí a prodejem aut spojených, včetně registru vozidel. Chystáme i platformu na online prodej.
► Nejdete tím ale trochu proti tomu, že chcete lidi primárně dostat osobně do showroomu?
Vnímám to tak, že online prodej vždy bude jen doplněk standardního. Nikdy to nebude naopak, protože ten zážitek a pocit z toho, že si auto osaháte a projedete se s ním, vám internet nenahradí.
► Dlouhodobě neskrýváte, že jste poděbradským patriotem. Je i umístění nového autosalonu kousek od Poděbrad odrazem tohoto patriotismu? Poděbradský patriot samozřejmě jsem, ale v tomto případě není lokalita odrazem mého vztahu k Poděbradům, byť je samozřejmě příjemné mít to kousek od místa, kde bydlím. Jedna věc je, že tu rozvíjíme práci v automotive segmentu, druhá je strategičnost umístění. Poděbrady jsou geograficky doslova srdcem republiky. Praha je odsud kousek, stejně tak Hradec Králové nebo Pardubice, takže perfektní dostupnost.
► Součástí vašeho byznysu je nejen prodej nových a ojetých aut, ale i carsharing CAR4WAY. Takže se opět zeptám – proč?
Nové směry mobility a pohledy na ni mě strašně zajímají. Myslím, že carsharing má velkou budoucnost, jen musím přiznat, že ji nemělo ze začátku tak rychle, jak jsem čekal. Naši političtí představitelé sice hodně mluví o udržitelnosti a ekologii mobility, ale v praxi pro to už moc nedělají. Carsharing jako doplněk městské hromadné dopravy reálně k udržitelnosti přispívá a šetří nejen životní prostředí, ale i peníze. Akorát v Česku máme v tomto ohledu skutečně špatnou legislativu.
► V čem přesně špatnou?
Do města můžete vjet jakýmkoli špinavým autem, do Česka můžete dovést jakékoli staré auto. Na ulici stojí nespočet aut, která tam jsou jen pro příležitostné ježdění, druhá a třetí auta v rodinách už nejsou standardem jen v domech s garáží, ale i u paneláku, což je naprostý nesmysl. Když se podíváme na jiný z možných doplňků městské hromadné dopravy a alternativu k jízdě vlastním autem po městě v podobě taxíků, tak tam je to dnes také dosti neřízené. Kdo má nějaké auto a aplikaci, ten je dnes taxikář a podle toho to často i vypadá. Ta kvalita jak aut, tak řidičů je občas pochybná. Různé rozvozy a kurýři jsou často ještě větší katastrofa a člověk se občas diví, že ta auta vůbec mohou vyjet na silnici. Nikdo to nereguluje a neřídí, ale ono nás to jednou doběhne.
► Když už jste načal téma nových přístupů k mobilitě, co říkáte na elektromobilitu?
Problém s elektromobilitou je dnes v zásadě jen cena elektromobilů. Infrastruktura takový problém není, dnes je dostatečná, a jak bude růst počet elektromobilů, tak se k tomu doplní i infrastruktura, tam strach nemám. Spíš mám obavy, že tu tak trochu čekáme na zázrak, který se nestane. Prostě a jednoduše – ta auta mají mít správnou cenu. Pokud ji mít nebudou, tak se nebudou prodávat. Pokud chceme nahradit auta se spalovacími motory, tak by cena elektromobilů měla být nižší, pak by si s tím trh poradil. To, že jen budeme říkat, že máme být ekologičtí a máme elektroauta kupovat, problém nevyřeší.
► Myslíte, že ten Evropskou unií tlačený přechod na elektromobilitu zvládneme?
Zvládneme. Možná se ten časový rámec prodlouží, ale nakonec k tomu přirozenou cestou dojdeme. Je to jen otázka času a dobře nastaveného trhu a cen.
► Pojďme na chvíli k úplně jiné větvi vašeho byznysu, která se aut vůbec netýká, a to sklářství. Hlavně v souvislosti s energetickou krizí se mluvilo o tom, že právě sklářská výroba je ohrožena. Je tomu podle vás skutečně tak?
Ceny energií v kontextu války na Ukrajině s odvětvím samozřejmě zahýbaly, ale to zahýbaly s jakýmkoli odvětvím, které je energeticky náročné. Tu největší krizi jsme přečkali, teď se situace stabilizovala, fungujeme standardně, zakázky máme v dostatečné míře a nemáme pocit, že bychom byli v nějakém velkém ohrožení. Málokdo si to v dnešní době uvědomuje, ale někdo musí taky dělat něco, co přináší přidanou hodnotu, a to jsou nejenom auta, ale i ta precizní řemeslná výroba. To umělá inteligence nenahradí, jsou to výrobky, které budou potřeba pořád a bude je muset někdo vyrábět. Za mě je to v tomto ohledu stabilní byznys, ale musí se dělat dobře.
► Česko má hodně mladých talentů v technických oborech. Vy sám provozujete dvě poděbradské školy. Vnímáte to jako podporu objevování a rozvoje potenciálu těchto talentů?
Hodně mladých lidí nemá moc reálnou představu, co by v životě chtěli dělat. Když to trochu přeženu, tak opravdu každý nemůže být youtuber a influencer. Ač mladí hodně žijí v digitálním světě, tak musí uspět i v tom reálném, poznat, co je přidaná hodnota a jakou mohou tvořit oni sami. Mým cílem je, že pokud se talent najde a má zájem, tak tomu mladému člověku chci dát maximum zkušeností z praxe. Pokud se mu ta praxe bude líbit, tak aby měl perspektivu dobrého zaměstnání, kterým si může slušně vydělat.
► Už jsme vzpomenuli, že jste firmu zakládal se svým otcem. Firma se mezitím rozrostla do miliardového impéria. Plánujete ji také předat potomkům?
Tady ani tak nejde o to, jestli já chci předat, ale jestli někdo bude chtít převzít. (smích) Pro mě je to rodinná firma, což s sebou tak trochu nese to, že v té firmě pracujete, dokud neumřete. Samozřejmě by mi udělalo radost, kdyby moje děti pokračovaly v tom, s čím jsem já a jejich dědeček začali, a věřím, že s manželkou vychováme děti tak, že budou chtít firmu dál rozvíjet a tvořit v ní nové hodnoty.
► Vy sám jste jako podnikatel tak trochu renesanční typ. Kromě aut jsou to již zmíněné sklárny a školy, ale také strojní výroba nebo realitní development jak komerčních, tak rezidenčních projektů. Je ještě nějaký obor, do kterého byste se chtěl pustit?
Není. Jak to teď máme nastavené, tak to považujeme za pro nás ideální. Spíše se chceme věnovat dalšímu rozvoji těch oborů, v kterých již působíme. Otevření nového autosalonu, o kterém jsme se bavili, je příkladem toho směru, kterým chceme jít dál.
•
