Rozum a cit

Podle teorie racionální volby, která svého času měla velký ekonomický i politický vliv a její hlavní představitel Gary Becker dostal v roce 1992 za svou práci i Nobelovu cenu, jsou prakticky všechny volby, které v životě děláme, převeditelné na ekonomický kalkul.

Jinak řečeno: ať už vybíráme partnera, studijní obor, obchodujeme na burze nebo s drogami, rozhodujeme se o sázení mrkví nebo sekvojí, všude se řídíme logikou maximálního užitku. Racionalita volby je pak závislá výhradně na porovnání pro a proti, na modelu vyvážení, tedy na svého druhu měření, jež se dá převést do řeči čísel, kapitálu či peněz.

K tomu, abychom se rozhodli, tedy potřebujeme převedení všeho na společné ekonomické veličiny a pak už se rozhoduje snadno. Neprobíhá to však tak, že bychom něco takového vždy vědomě a otevřeně dělali, například si sedli ke stolu, udělali soupis důvodů, propočetli, porovnali s ostatními veličinami a výsledek aplikovali. Nic takového. Lidé nejsou „ekonomičtí roboti“ otevřeně, nýbrž spíše podvědomě, skrytě. Ekonomicky nastavená racionalita užitku pro nás funguje kdesi hlouběji nejen uvnitř každého jednotlivce, ale prakticky v celé společnosti.

Lepší je sednout si na zem před volbami než spadnout z emoční výšky na ústa po volbách. Není to nutné. Ještě je pár dní čas – na racionální volbu.

Svého času se touto teorií, která se snadno promění v ekonomizující ideologii, řídili i političtí marketéři. Ve volbách se volí racionálně a rovněž podle osobního užitku. Ať už se nám to líbí, nebo ne, lidé nejsou založením zuřiví idealisté, ale mnohem častěji pragmatici, kteří dělají něco jen tehdy, když se to vyplatí.

V posledním desetiletí dostala teorie racionální volby v politice dost na frak. Ukázalo se totiž, že celé skupiny voličů předřazovaly citovou identifikaci s vůdčím politikem nad jakoukoli racionalitu. Srdce zcela zatemňovalo rozum, jak­koli se mohlo zdát, že identifikace s vůdcem se všem zatraceně vyplácí, racionalita to nebyla. Jaká to deziluze, když se ukázalo, že lídr takovou sentimentalitou netrpí a že zcela vypočítavě využívá inklinaci davu k charismatickým figurám a k pocitu jisté vyvolenosti, kterou jim vůdce dává.
Letošní české volby se podle preferencí také zatím odehrávají v říši emocionální identifikace, a to ze všech stran. Politici jako by chtěli, abychom s nimi byli všichni stejně naladěni, byli kamarádi, vyfotili se s nimi, napili se piva nebo se společně zhoupli. Možná je na čase tuto infantilní hru zastavit a vrátit se otevřeně k teorii racionální volby. Jistý zápal je k tak důležité politické volbě jistě nutný, racionální zhodnocení slibů je však daleko podstatnější.

Rozum a cit – to platí i při volbách do parlamentu. A přesně v tomto pořadí. Klidně se pro někoho nadchněte, ale vždy si vážně promyslete, zda a jak bude schopen vládnout. Emoce povznášejí, rozum tlačí k zemi. I to platí. Ale lepší je sednout si na zem před volbami než spadnout z emoční výšky na ústa po volbách. Není to nutné. Ještě je pár dní čas – na racionální volbu.

Přečtěte si také