Americká centrální banka se dopustila takřka tragického omylu, když inflační tlaky dlouho diagnostikovala jako přechodné. Cyklus zvedání úroků proto Fed zahájil opožděně, tudíž musel vést poměrně agresivní utahovací kampaň. Kolaps Silicon Valley Bank na první pohled představuje důvod k určité pauze či zpomalení. Na druhé straně je situace kolem regionálních peněžních ústavů spíše izolovaným incidentem. Širší finanční systém je zdravý a odolný, jak Fed uvedl ve vyjádření z posledního zasedání.
Ilustrace: Vojtěch Velický
Akutní fáze bankovní hysterie se v tuto chvíli sice zdá zažehnána, ale investoři se obávají chronických následků. Ty by mohly zpřísnit úvěrové standardy peněžních ústavů. Kreditní utahování by disproporčně zasáhlo zejména menší a střední podniky, které jsou závislé na méně stabilních regionálních finančních domech. Odhaduje se, že hůře dostupné úvěry ukousnou z růstu amerického HDP 0,25 až 0,5 procentního bodu, což sice znamená ochlazení, nikoliv však fatální zásah.
Poněkud paradoxně může působit fakt, že se v roli největšího jestřába ocitla Evropská centrální banka (ECB). Její šéfka Christine Lagardeová na rozdíl od představitelů Fedu explicitně prohlásila, že prozatím nevidí důvod pro balancování mezi cenovou a finanční stabilitou. Ještě před pár lety přitom panovalo přesvědčení, že frankfurtská instituce sazby ponechá v záporném teritoriu snad již navždy. Nicméně pádivá inflace změnila monetární paradigma. Přestože se na počátku ECB zdráhala, donutila ji cenová dynamika a slabé euro dohánět Fed. Aktuálně nabízí vývoj jádrové inflace jen minimum důvodů k optimismu. Trh počítá s terminální sazbou 3,5 procenta, existuje však důvod k domněnce, že se nakonec vyšplhá nad čtyřprocentní hranici.
Zatímco Českou národní banku lze pochválit za včasné zvedání úroků, jeví se její zastavení cyklu loni v červnu zcela iracionální a nepochopitelné. Kroky tuzemské centrální banky lze jen obtížně ospravedlnit ekonomickou logikou. V momentě, kdy se inflace nachází na 15 procentech, je tato extrémně uvolněná měnová politika v příkrém rozporu s primárním cílem ČNB – cenovou stabilitou. Jako by počítala se scénářem, že vysoká inflace samovolně a zázračně odezní.
Pokud by ČNB posunula sazby do dvouciferného pásma, mohli jsme být již nyní svědky rapidního dezinflačního procesu. Ten by jí umožnil dřívější návrat k nižším úrokům. Cena za nečinnost však může být hrozivá a nelze vyloučit, že s ohledem na přehřátý trh práce bude přinucena pustit se do dalšího zvyšování sazeb. Inflace je zčásti jev finanční a z části psychologický. Čím déle zůstane v peněžním systému zakořeněná, tím komplikovanější je její úplná eliminace. Podniky uzpůsobí pádivé inflaci svou cenotvorbu a zaměstnanci ji zakomponují do mzdových očekávání. Výsledkem může být obávaná mzdově-inflační spirála a dlouhodobé odkotvení inflačních očekávání. Laxní měnová politika také vede k bezprecedentní destrukci úspor tuzemských domácností.
Velké centrální banky a ČNB zvolily v boji o znovunastolení stabilních cen odlišnou strategii. Pro všechny však platí společný jmenovatel: dokud inflace levituje vysoko nad oficiálním cílem, měly by všemi dostupnými prostředky zajistit její návrat na úrovně konzistentní se zákonnými mandáty. Veškeré další obavy jsou druhořadé.
Tomáš Pfeiler, portfolio manažer ve společnosti Cyrrus
•
