Pracovníci jedné továrny v jihovýchodní Francii dostávají nové zimní oblečení. Výrobce stavebních materiálů Saint-Gobain v alpském městě Chambéry objednal zimní kabáty a rukavice pro zaměstnance skladu, kteří souhlasili s tím, že se u nich letos v zimě ztlumí topení. Aby se snížila spotřeba plynu, teploty klesnou z obvyklých 15 na osm stupňů Celsia.
„Bude to jako pracovat venku, takže jim musíme poskytnout vše potřebné k práci ve venkovním prostředí,“ říká Benoit d’Iribarne, viceprezident pro výrobu.
Řada evropských průmyslových podniků nechce během nadcházející zimy pouze ušetřit. Vzhledem k nevídaně prudkému růstu cen energií po ruské invazi na Ukrajinu je snížení teploty pro tyto firmy otázkou přežití.
Evropský průmysl zaměstnává okolo 35 milionů lidí, což je zhruba 15 procent pracujících. Přední evropští průmyslníci upozornili začátkem října na to, jak ničivý může být dopad energetické krize na ekonomiku.
„Prudce rostoucí ceny energií už nyní způsobují znepokojivý pokles konkurenceschopnosti průmyslových odběratelů v Evropě,“ uvedl Evropský kulatý stůl pro průmysl v dopise adresovaném předsedkyni Evropské komise Ursule von der Leyenové a předsedovi Evropské rady Charlesi Michelovi. Bez okamžitého zastropování cen pro energeticky náročné společnosti dojde podle autorů dopisu k nenapravitelným škodám.
Když evropské průmyslové podniky mluví o energeticky úsporných opatřeních a snižování dalších nákladů, na první pohled se zdá, že vše statečně zvládají. Zatímco někde chtějí zimu překonat s pomocí uhlí a dalších fosilních paliv, jinde s optimismem hovoří o zelené revoluci, již současná krize uspíší.
V některých sektorech už se však ukazuje, že velcí hráči kvůli nedostatku energií omezují výrobu, a to přitom zima ještě ani nezačala. Manažeři z nejrůznějších odvětví od chemického průmyslu přes hnojiva až po keramiku upozorňují, že jim hrozí trvalá ztráta podílu na trhu a že možná budou muset přesunout část produkce někam, kde je energie levnější a spolehlivější.
Evropští politici bijí na poplach. „Hrozí nám obrovská deindustrializace celé Evropy,“ říká belgický premiér Alexander De Croo.
Úspora energie
Společnosti působící v ocelářském a chemickém průmyslu nebo ve výrobě keramiky, papíru, hnojiv či automobilů se mezitím snaží co nejrychleji omezit spotřebu, aby snížily zničující náklady na energie a zároveň se připravily na nedostatek plynu v zimě, pokud by vlády zavedly přídělový systém.
Řada firem přišla s důmyslnými nápady, jak spotřebu energií redukovat. Francouzská automobilka Renault například snižuje dobu, po niž udržuje barvy horké – jde o proces, který v jejím případě představuje až 40 procent spotřeby plynu. Díky podobným inovacím mohou být továrny a výrobní procesy v budoucnu efektivnější. Nejdřív ale tyto podniky musejí přežít zimu.
Firmy, jež si to mohly dovolit, zdražily své zboží. Když začaly prudce růst náklady na energie, chemická společnost Lanxess z Kolína nad Rýnem, která vyrábí základní chemikálie a aktivní přísady pro farmaceutický trh, navýšila základní ceny až o 35 procent.
Zvyšování cen však nevyřeší nedostatek plynu. Papírenská skupina DS Smith nařídila svým továrnám snížit spotřebu o 15 procent, což odpovídá úrovni dobrovolného snížení poptávky, na němž se v červenci dohodly členské státy EU. Stroje, které se dříve mezi jednotlivými výrobními obdobími nechávaly běžet naprázdno, se nyní úplně vypnou a teplota na termostatu se sníží. „Když budeme fungovat takhle a ztlumíme teplotu z 20 na 18,5 stupně, výrazně tím snížíme spotřebu plynu,“ říká výkonný ředitel Miles Roberts.
Valeo, francouzský dodavatel automobilových dílů, požádal své továrny o snížení spotřeby energií o 20 procent – například zastavením výroby o víkendech a snížením teploty během celého týdne. Belgická chemička Solvay uvedla, že ve svých závodech omezí spotřebu plynu o 30 procent díky alternativním energiím a mobilním naftovým kotlům.
Pro evropské průmyslové podniky je plyn nejdůležitějším zdrojem energie. V chemickém průmyslu a ve výrobě hnojiv však představuje také důležitou vstupní surovinu. Podle Anouk Honoréové, zástupkyně ředitele programu pro výzkum plynu z Oxfordského institutu pro energetická studia, se průmysl na celkové spotřebě EU podílí zhruba 27 až 28 procenty.
Zbavit se plynu jako paliva je v případě mnoha průmyslových procesů obtížné. Zhruba z 60 procent se plyn v průmyslu používá při vysokoteplotních procesech od 500 °C výše, jako je výroba skla, cementu nebo keramiky. „V procesech, kde se pracuje s nižšími teplotami, se dají lépe využít obnovitelné zdroje a tepelná čerpadla,“ říká Honoréová.
Proto se některé společnosti obracejí k fosilním palivům, což může být z hlediska unijních plánů zelené transformace krok zpět. Německá farmaceutická a biotechnická společnost Bayer v roce 2019 oznámila, že hodlá zcela přejít na obnovitelnou energii. Nyní však opět počítá s ropou jako palivem „pro případ“, že by nedokázala pokrýt tepelné potřeby výroby.
Automobilka Volkswagen bude v elektrárnách, které provozuje ve svém největším areálu ve Wolfsburgu, vyrábět elektřinu další dvě zimy z uhlí místo plynu, na nějž se chystala přejít v rámci dekarbonizace.
Také v případě průmyslových procesů, jež probíhají při nižších teplotách, je v současné době nezvykle málo alternativ. Suché léto ztenčilo kapacitu vodních elektráren a stárnoucí jaderné reaktory ve Francii nedokážou uspokojit poptávku kvůli dlouhým odstávkám a problémům s údržbou.
Snížit výrobu
Podniky v některých odvětvích proto došly k závěru, že nejlepším způsobem, jak se vypořádat se zničujícími cenami energií a klesající spotřebitelskou poptávkou, je zkrátka snížení výroby.
Analytici z investiční banky Jefferies odhadují, že kapacita evropských oceláren zůstává v posledních měsících až z jedné desetiny nevyužitá. ArcelorMittal, největší výrobce oceli v Evropě, očekává, že jeho omezená evropská produkce bude v aktuálním čtvrtletí meziročně o 17 procent nižší.
Evropský svaz výrobců kovů Eurometaux uvádí, že všechny zinkové hutě v EU musely omezit, nebo dokonce zcela zastavit provoz a výroba primárního hliníku se v EU propadla na polovinu.
Organizace dodává, že výroba křemíku a slitin železa klesla asi o 27 procent a provoz čtyř desetin pecí je utlumený.
Zasažena byla také produkce hnojiv, která se neobejde bez plynu jako vstupní suroviny při výrobě čpavku, a podle asociace Fertilizers Europe nyní 70 procent její kapacity stojí. Bankéři z Goldman Sachs odhadují, že 40 procentům evropského chemického průmyslu „hrozí trvalá racionalizace“, pokud se ceny energií nepodaří zkrotit.
„Vzhledem k rychlému růstu cen energií neustále přehodnocujeme objem produkce v celé Evropě,“ informoval německý chemický holding Covestro.
Technici v automobilce Renault omezují v lakovně dobu, po niž udržují barvy horké, aby snížili spotřebu plynu.
Totéž se odehrává ve výrobě plastů, keramiky a dalších energeticky náročných oborech. Poradenská společnost Rhodium odhaduje, že zhruba 81 procent evropské průmyslové poptávky po plynu vytváří pouhých pět sektorů: chemický průmysl, základní kovy jako ocel a železo, výrobky z nekovových nerostů jako cement a sklo, rafinace a koksování a konečně papír a tisk. V některých těchto odvětvích jsou dočasné odstávky nejen nákladné, ale často také téměř nerealizovatelné, aniž by došlo k trvalému poškození vybavení.
D’Iribarne ze Saint-Gobain tvrdí, že ve sklárnách jeho společnosti lze ušetřit jen málo energie, protože pece musejí hořet, aby sklo neztuhlo. „Nemůžete snížit spotřebu o 30 procent, protože by to vyžadovalo odstávku, která by sklárnu poškodila. Restart by trval šest měsíců až rok.“
Právě k tomuto kroku musel přistoupit francouzský výrobce skleněného zboží Arc International. Jeho sklářské pece na severu Francie vyžadují obvykle nepřetržitý provoz, který v továrně představuje asi polovinu spotřeby energie. Nyní však firma nechává dvě z devíti pecí odstavené a na dalších dvou protáhla údržbu, protože účet za plyn letos narostl téměř čtyřnásobně. Výkonný ředitel Nicholas Hodler dodává, že společnost navíc zasáhl náhlý pokles poptávky po některých výrobcích. Třetina zaměstnanců proto dva dny v týdnu dostává nucené volno.
Přesunout výrobu
Kvůli rozsáhlým odstávkám rostou obavy, že krize otevře dveře konkurenci z oblastí s nižšími cenami energií.
„Omezením nebo zastavením exportu, byť dočasně, riskujeme trvalou ztrátu podílu na trhu,“ shrnuje Giovanni Savorani, prezident asociace Confindustria Ceramica, která zastupuje zájmy italského keramického průmyslu o objemu 7,5 miliardy eur.
Evropští výrobci si dlouho stěžují na konkurenční nevýhodu, kterou jim způsobuje fragmentovaný unijní trh s energiemi. Podle Mezinárodní agentury pro energii se evropské ceny plynu mezi lety 2010 až 2020 pohybovaly v průměru dvakrát až třikrát výše než ty americké. Od doby, kdy Rusko začalo omezovat dodávky, narostl tento rozdíl až na desetinásobek.
„Hnojivo můžete dovážet za polovinu naší výrobní ceny,“ říká Jacob Hansen z Fertilizers Europe.
Evropská rada chemického průmyslu Cefic poukazuje na to, že počínaje letošním březnem se Evropa poprvé stala čistým dovozcem chemikálií podle objemu i hodnoty. „Je to skutečně znepokojivé,“ soudí generální ředitel Cefic Marco Mensink. „Kvůli nákladům na energie jsme v celosvětovém srovnání jednoduše příliš drazí.“ Aby nemusely ustupovat konkurenci, využívají některé společnosti své méně nákladné mimoevropské továrny.
Když bude třeba, belgický chemický holding Solvay podle slov výkonné ředitelky Ilham Kadriové může zvýšit výrobu energeticky náročnějších produktů na trzích s nižšími náklady. „Přemýšlíme, které produkty upřednostnit,“ říká. „Jsme firma s celosvětovou působností, a když budeme chtít kompenzovat případné snížení výroby v Evropě, můžeme využít mimoevropské zdroje.“
Italský ocelářský manažer nám sdělil, že vysoké náklady na energie v kombinaci s evropskou daní z uhlíku nutí jeho firmu uvažovat nad tím, kde vyrábět ocel, jejíž cena se pohybuje okolo 800 eur za tunu. „Cena plynu dělala kolem 40 eur (na tunu), ale teď je to 400 eur,“ říká. „Když k tomu připočítáme uhlíkovou daň, celkově se náklady na energie vyšplhají na 600 eur. Mnohem větší smysl dává přesunout výrobu do Asie,“ vysvětluje.
Výrobci obalů Smurfit Kappa a DS Smith pořizují papír ze svých severoamerických továren. „Ze Spojených států dovážíme víc než dřív,“ říká Roberts z DS Smith. „Na výrobu papíru je potřeba hodně energie, která je v USA daleko dostupnější. Náklady jsou tam mnohem nižší.“
Experti upozorňují, že čím déle budou muset společnosti přesouvat výrobu mimo Evropu, tím poroste riziko, že část produkce už se sem možná nikdy nevrátí. Honoréová z Oxfordského institutu pro energetická studia připomíná, že něco podobného už se v minulosti stalo. „Když se cena plynu v Evropě vyšplhala relativně vysoko mezi lety 2010 až 2014, sledovali jsme přesun do levnějších oblastí – například na Blízký východ, do severní Afriky nebo do Spojených států,“ říká. „Průmyslová poptávka po plynu se už nikdy nevrátila na úroveň před finanční krizí.“
„Jak se jednou rozhodne o investicích, je těžké firmy žádat, aby se vrátily,“ vysvětluje Matthias Berninger, vedoucí manažer společnosti Bayer. „Když zainvestujeme do nového místa, důsledky takového kroku potrvají desítky let.“
Podle Trevora Housera ze společnosti Rhodium by mezi prvními oběťmi mohli být výrobci zboží s nižšími maržemi, které je zároveň náročné na plyn, například výrobci hnojiv. „Ekonomické vyhlídky výroby hnojiv na bázi zemního plynu budou v Evropě dlouho špatné,“ soudí Houser.
Závislost na Německu
Hrozba je obzvlášť naléhavá ve střední a východní Evropě, kde je mnoho zemí silně závislých na ruském plynu. Ze 45 milionů tun hnojiva, které se v Evropě ročně vyprodukuje, vyrobí jen samotné Polsko podle informovaných zdrojů šest milionů tun. Ani jedna z jeho pěti továren teď neběží. Nevyužitá kapacita v Maďarsku, Rumunsku a Chorvatsku činí tři miliony tun. Ve východní Evropě stojí 20 procent výroby.
Mezi výrobce hnojiv, kteří se museli uskromnit, patří také maďarský Nitrogénművek. Ředitel pro strategii Zoltan Bige varuje před důsledky zimního snížení kapacity, které by mohly být zničující. „Pokud nebudeme vyrábět v létě, nenaděláme si zásoby,“ říká. „Na jaře Evropa nepokryje rostoucí poptávku.“
Dlouhodobý dopad odstávek se v Evropě naplno projeví až za mnoho měsíců. Už teď však omezení výroby chemikálií, oceli a dalších kritických, základních produktů znepokojuje ty, kdo se v hodnotovém řetězci nacházejí níže.
Společnosti jako Volvo a Bayer začaly shromažďovat zásoby dílů a materiálu pro případ, že se dodavatelé dostanou do potíží. „Naší hlavní starostí není cena energií, ale dostupnost surovin, ze kterých vyrábíme léčiva,“ vysvětluje Berninger ze společnosti Bayer.
Budoucnost evropského chemického průmyslu závislého na plynu – zejména areálu Ludwigshafen, největšího integrovaného chemického komplexu na světě, který patří společnosti BASF – některé průmyslníky velice znepokojuje. Ludwigshafen je stěžejní dodavatel pro výrobce všeho možného od aut po zubní pastu a jako takový představuje motor německého chemického sektoru.
„Jestli se německý chemický průmysl zhroutí, do tří týdnů se dostane do problémů každý dodavatelský řetězec v Evropě,“ varuje Mensink z organizace Cefic. Německo dodavatelskému řetězci prostřednictvím průmyslových gigantů, jako je BASF, opravdu dominuje, což znamená, že i zahraniční společnosti pocítí dopady, pokud se Berlín rozhodne, že plyn bude v zemi na příděl.
„Pokud Německo nezvládne dodávat, projeví se to v celé Evropě,“ shrnuje d’Iribarne ze společnosti Saint-Gobain. Německé firmy, které se na výrobě EU podílejí 27 procenty dle hodnoty prodejů, stojí v přední linii. Začátkem roku více než polovina plynu dovezeného do Německa pocházela z Ruska, přičemž na průmysl připadalo něco přes třetinu poptávky.
Německá vláda nedávno představila balíček podpory ve výši 200 miliard eur, který má domácnostem i podnikům kompenzovat vysoké náklady na energie. Němečtí výrobci jako například ocelářský koncern ThyssenKrupp však nevylučují, že v případě pokračující krize bude nutné učinit drastická opatření.
Koncern už ze dvou továren přesunul výrobu do svého nejmodernějšího závodu v Duisburgu, který využívá vlastní energetickou síť a není tolik závislý na zemním plynu. Firma prohlašuje, že je také připravena jednotlivé továrny uzavírat, pokud účty za energie dál porostou. „Výdaje za plyn a elektřinu představují pro energeticky náročná odvětví, jako je ocelářství, existenční hrozbu,“ uvedla společnost ThyssenKrupp.
Evropa zezelená
Jiné státy možná nemají takovou průmyslovou sílu jako Německo, ale jejich ekonomiky – a zaměstnanost – jsou na výrobě závislé ještě víc. Mezi země s největším podílem pracovní síly ve zranitelných sektorech náročných na plyn patří podle OECD Polsko, Česko, Slovensko, Rakousko, Slovinsko, Švédsko, Finsko a severní Itálie. Všude tam se vlády snaží svůj průmysl a obyvatelstvo nějak podpořit, protože začíná být chladno a poptávka po energiích roste. Mnohé firmy však už nyní uvažují nad další zimou, jež může být ještě náročnější.
„V roce 2022 pocházel podstatný objem plynu z ruských zdrojů,“ říká Bige ze společnosti Nitrogénművek. „Pokud to všechno zmizí, příští zima (2023–2024) nepřinese nic pěkného. Naroste podíl nových zdrojů plynu, ale infrastruktura to zatím nebude schopná zvládat.“
Podle Hodlera ze společnosti Arc nebude v příštím roce příliš velký prostor pro zvyšování cen zboží. „Skutečnou otázkou je, zda výdaje za energie v roce 2023 dál výrazně porostou,“ říká. „Na zákazníky všechny tyto další náklady nebudeme moct přenést, aniž by výrazně poklesl prodej.“
Někdo se však domnívá, že průmysl z krize vyjde silnější a zelenější. Společnosti jako Saint-Gobain, Solvay a Smurfit Kappa pro Financial Times uvedly, že urychlují plány energetické transformace, které připravovaly už před ruskou invazí. Tony Smurfit, výkonný ředitel Smurfit Kappa, tvrdí, že jeho společnost do změny „investuje třikrát víc peněz“ než podle původních plánů. Nějaké důvody k optimismu tedy existují. „Zelená revoluce díky tomu zrychlí. Před padesáti lety zelené možnosti nebyly, ale teď už jsou na stole. Evropa podle mě viditelně zezelená.“
Peggy Hollingerová, Sarah Whiteová, Madeleine Speedová a Marton Dunai, FT
•
