Ministerstvo financí malovalo úspory 23 miliard korun ve státním rozpočtu. Retroaktivním přepsáním pravidel pro fotovoltaické elektrárny si ale spíše zadělalo na velké problémy. Banky hrozí investorům pozastavením financování chystaných projektů. Investoři hrozí státu žalobami a arbitrážemi. Česko možná nesplní cíle navyšování obnovitelných zdrojů energie (OZE), které měly pomoci snížit závislost na ruské ropě a plynu. A podle nové studie dokonce hrozí, že stát nejen že nic neušetří, ale spíše o miliardy korun přijde.
Foto: Shutterstock
Loni na podzim přišlo ministerstvo financí s překvapivým plánem, který měl výrazně zpřísnit provozní podporu fotovoltaickým elektrárnám uvedeným do provozu v letech 2009 a 2010. Resort indikoval, že úspory 23 miliard korun by mohlo zajistit právě omezení těchto podpor, aniž by kdykoli rozkryl, jak k této částce přišel. Celkem čtyři legislativní návrhy okamžitě vzbudily vlnu nevole. Jak může stát retroaktivně zasáhnout do zákonem zaručených podmínek? A když se to dnes děje u fotovoltaických investic, bude se stát do budoucna chovat stejně i k jiným investicím? Proti se postavily nejen oborové asociace, ale i Svaz průmyslu a dopravy ČR, Hospodářská komora ČR, Svaz měst a obcí ČR a další.
Protiústavní retroaktivita?
Celý legislativní proces nakonec přežil jeden velmi kontroverzní bod – takzvané individuální kontroly, eufemistický výraz pro novou reportovací povinnost, ve které chce stát kontrolovat, zda jednotlivé elektrárny s výkonem nad 30 kWp (nově má být zvýšeno na 145 kWp) nevydělávají moc. Pravidla přitom vznikla již před patnácti lety a v roce 2021 se na základě dohody celé politické scény včetně tehdejší opozice upravila. Stát tehdy celé odvětví zkontroloval a řekl, že je v něm vše v pořádku. Individuální kontroly přitom jednoznačně odmítl Senát. I senátoři zvolení za vládní strany, například předseda hospodářského výboru Miroslav Plevný (za STAN) nebo lidovecký senátor Jiří Čunek, upozorňovali na protiústavnost retroaktivního opatření, které nutí majitele elektráren prokazovat patnáct let staré účtenky, které po nich dosud nikdo nechtěl a které třeba ani nemají, protože investici koupili od předchozího vlastníka. Poslanecká sněmovna ale návrh těsně přehlasovala.
Náklady? Miliardy
Nyní se ukazuje, že kontroly mohou přinést ještě více problémů, než se původně očekávalo. Ekonom Petr Bartoň ze společnosti Datarun zveřejnil studii, podle které stát přijde nejméně o pět miliard korun. Bartoň upozorňuje, že individuální kontroly by se měly týkat celkem téměř 1 400 elektráren. Výkon 145 kWp totiž není žádný velký zdroj – je to většinou fotovoltaika na střechách výrobních podniků, zemědělských družstev, nábytkářských firem nebo autoservisů. Většina majitelů nebude schopná sama připravit všechnu administrativu k reportování a bude si najímat drahé poradce. Navíc hranice 145 kWp ještě není schválená a stále podle zákona platí hranice 30 kWp – v tom případě by poradenství pro tisíce majitelů elektráren stálo jen v prvním roce zhruba 1,25 miliardy korun. Bartoň zároveň upozorňuje, že nejvíc to „odskáčou“ ti nejmenší, kteří mají náklady vůči tržbám až pětkrát vyšší. Nová legislativa bude mít ještě jeden nezamýšlený a lehce absurdní efekt – bude provozovatele motivovat k navyšování nákladů, aby snížili takzvané vnitřní výnosové procento, podle kterého se bude překompenzace posuzovat. To půjde zcela proti zvýšení účinnosti, které měly dotace podpořit, varuje Bartoň.
Ještě větším problémem pak budou banky a další financující instituce. Ze zisků starých elektráren totiž firmy často financují nové fotovoltaické projekty. A když stát zpochybnil ziskovost a avizoval, že chce ušetřit miliardy, banky zbystřily a začaly kvůli této nové nejistotě investorům zvyšovat úrokové sazby z nesplacených úvěrů.
Výše těchto úvěrů je navíc zásadní – loni měly firmy provozující fotovoltaiku u bank půjčky zhruba 40 miliard korun. Nejistota navíc bude podle současné legislativy platit až do roku 2030, kdy skončí splácení bankovních úvěrů i provozní podpora solárním elektrárnám uvedeným do provozu v letech 2009 až 2010. Celé odvětví je navíc velmi významné i z hlediska fiskálních příjmů – podle loňské studie společnosti Deloitte platí solární odvětví státu a obcím jen ve formě daní zhruba 16,8 miliardy korun.
Zastavené investice
Stát navíc způsobil něco, na co je mezinárodní byznys v každé zemi obzvlášť citlivý – nejistotu a ztrátu důvěry. Podle ředitele Solární asociace Jana Krčmáře vedlo přijetí individuálních kontrol v Česku během krátké doby k pozastavení chystaných investic v řádech stovek megawattů v ceně několik miliard korun. Více než 78 procent
provozovatelů, kteří byli dotázáni společností Datarun, uvedlo, že by po této trpké zkušenosti již nedůvěřovali budoucím vládním pobídkovým programům. To by podle Bartoně mohlo zvýšit budoucí náklady na solární instalace až o 2,5 miliardy korun.
A ve střehu jsou i investoři v jiných odvětvích, protože se při pohledu na retroaktivní zásah do patnáct let starých pravidel bojí, aby něco podobného v budoucnu nepostihlo i je. „I kdyby to snížilo přímé zahraniční investice o jedno procento, šlo by o dvě miliardy korun ročně a poškodilo by to obecné investiční prostředí v Česku,“ uvádí studie. „Pokud byznys nevěří a žije v nejistotě, pak neinvestuje. A u investorů do fotovoltaiky nyní vidíme nejistotu opravdu velkou,“ potvrzuje člen představenstva Svazu průmyslu a dopravy ČR Petr Jonák.
Samostatnou kapitolou pak jsou hrozící arbitráže. Protože je část investorů mezinárodních, jeví se podle Bartoně jako velmi pravděpodobné. Krátce poté, co odvolací soud v Londýně potvrdil, že Česko musí společnosti Diag Human zaplatit 17 miliard korun za zmařené obchody s krevní plazmou, se tak rýsuje další arbitrážní spor, který má i diplomatický rozměr. Do hry se tak podle informací týdeníku Euro vkládá mimo jiné Německo nebo USA. Retroaktivní povinnost reportingu navíc není jediná věc, která na obnovitelné zdroje v poslední době dopadá.
Směrem k nižší podpoře se upravují pravidla Modernizačního fondu, Nové zelené úsporám nebo Operačního programu Technologie a aplikace (TAK). Spolu se znepokojením bank a investorů tak rostou rizika, že Česko nesplní vlastní cíl do roku 2030 dosáhnout v OZE až 12 GWp instalovaného výkonu. Pokud se to nepodaří, jsou důsledky jasné – pomalejší odklon od uhlí a plynu a větší riziko závislosti na Rusku. Zároveň to podle Bartoně zhoršuje již tak vysoké ceny elektřiny a poškozuje konkurenceschopnost průmyslu.
„Lex OZE III zavádí pro české solární odvětví obrovské počáteční a strukturální náklady, které pravděpodobně přesáhnou pět miliard korun, ve snaze o rozpočtové úspory, které se možná nikdy nedostaví,“ kritizuje Bartoň. A shrnuje: „Tato politika zatěžuje malé podniky, odrazuje od budoucích investic, oslabuje energetickou odolnost a poškozuje pověst země. Přitom hrozí, že se stane učebnicovým případem špatného hospodaření: zničí dlouhodobé příležitosti ve jménu nejisté úspory části krátkodobých výdajů.“
•
