V politice i v životě je třeba udělat myšlenkovou zkratku, vměstnat argumenty do pár vět, jinak by se problém rozmočil do neuchopitelné kaše. Když hrajete šachy, myslíte na mnoho tahů dopředu, ale také respektujete nejen soupeřovy figury, ale i ty své – táhnout střelcem lze pouze diagonálně, věží v rovných řadách a král může sice všude, ale jen o jedno pole. Mnoho politiků hraje šachy, nejen ty politické, ale i ty skutečné. Šachová hra je vynikající mentální trénink, naučí vás strategie a kombinace, posílí trpělivost a díky nim pochopíte, že pro úspěch celku je někdy třeba obětovat významnou figuru.
Netušíme, zda pirátští politici hrají šachy, ale pokud ano, tak je hrajou za A) excelentně, nebo za B) absolutně netuší, že politika je kromě jiného i inteligentní hra.
Scénář A
Nominace Jana Lipavského na post ministra zahraničí je skvělým tahem, protože Piráti dobře vědí, že je u protihráče, kterým je prezident Miloš Zeman, kandidátem nepřijatelným, a je tedy figurou, kterou je potřeba obětovat ve prospěch vlády jako celku, méně problematických vztahů s Hradem a dalších cílů, jež jsou prozatím skryté.
Pokud Piráti a Petr Fiala takto uvažují, jedná se o skutečně promyšlený tah vhodný Magnuse Carlsena, který právě v těchto dnech v Dubaji obhajuje titul šachového krále. V tomto scénáři tedy vůbec nejde o prosazení Jana Lipavského, ale o to, co premiér a Piráti za obětování této figury získají. Už jenom fakt, že hradní vlk se nažere a nesourodá vláda zůstane celá, je skvělou remízou, půlbodem, který v součtu rozhoduje.
Scénář B
Pokud je nominace Jana Lipavského na ministra zahraničí naprosto vážně míněná, pak zde vidíme absolutní politický amatérismus, projev dětinské umíněnosti, který může skončit politickou krizí. A jak už dobře víme, v krizi se Miloš Zeman excituje do vysoce energetického stavu, v němž je neobyčejně silný a vládě dokáže zkomplikovat život. Pokud však budou Piráti a předseda vlády trvat na Janu Lipavském, musíme jim doporučit web Lichess.org, kde se naučí základům šachů a naučí se předvídat komplikace.
At žije náš prezident a král
Ilustrace: Richard Cortés
Vraťme se k pravděpodobnější variantě, tedy ke scénáři A. Vraťme se také v čase zpět, k jednomu malému výkřiku, který zazněl v první polovině 90. let na demonstraci republikánů Miroslava Sládka. Část jeho příznivců skandovala bizarní heslo: „Ať žije pan doktor Sládek, náš budoucí prezident a král.“ V této absurdní a vzájemně se vylučující větě tak komickým způsobem vystihli fakt, jak česká společnost vnímá roli hlavy státu – přestože je prezident, je tak trochu král.
U prezidenta se předpokládá krátkodobost a ostrá racionalita, u krále nekonečná kontinuita a uklidňující emoce. Postavení českého prezidenta je v rámci Evropy velkým specifikem, a přestože nemá sílu a moc jako v šachu věž a dáma, umí ovlivňovat celou politickou šachovnici.
Najít v rozsáhlé pirátské základně člověka, který by tak ideálně splňoval požadavky na odmítnutí a vyvolával až hněv u prezidenta/krále Zemana, muselo být náročné. Zde je šest argumentů, představujících základní šachové figury, které nám umožní pochopit, proč je Jan Lipavský nejen pro Miloše Zemana, ale i pro většinu české společnosti nepřijatelný.
1) Pěšec
Jan Lipavský ve sněmovních volbách propadl. Překroužkovali ho nejen voliči STAN, ale i kandidáti Pirátů a stal se až šestým náhradníkem. Střelil se do srdce vlastní zbraní, když před volbami vyčítal „absenci demokratického mandátu, o který se nemůže opřít“ tehdejšímu ministrovi zahraničí Tomáši Petříčkovi. Na svém blogu dokonce napsal, že v politice rozhoduje „síla osobnosti, což je kategorie, ve které Petříček zoufale prohrává“. Přesně z těchto důvodů by se neměl stát ministrem ani on.
2) Střelec
Ilustrace: Richard Cortés
Jan Lipavský nemá ani zkušenosti, ani diplomatické schopnosti. Je rozdělujícím aktivistou, nikoli diplomatem zmírňujícím napětí. Deníku N například řekl, že nevyšle do Finska jako velvyslance Adama Vojtěcha a na Ukrajinu diplomata z prezidentské kanceláře Petra Pirunčíka. Oba ale již mají agrément přijímající země a k druhému jménu bývalý diplomat Petr Kolář uvedl, že „kdyby Pirunčík nebyl v prezidentské kanceláři, mohly být vztahy s Ukrajinou ještě horší“.
3) Kůň
Jan Lipavský nemá silný politický mandát, ale ani špičkové vzdělání. Je absolventem bakalářského studia na Institutu mezinárodních studií FSV UK, kde byla jeho závěrečná práce hodnocená nejhorším možným stupněm a v níž jeho vedoucí posudek uvedl slovy: „Autor bohužel svoji práci ani jednou nekonzultoval, je tedy pro mne velmi těžké psát posudek jako její vedoucí.“ Samozřejmě že není nutné hodnotit ministra pouze na základě formálního vzdělání, pokud by se ovšem uměl prokázat jinými úspěchy. Publikační činnost Jana Lipavského se v podstatě omezuje na články v aktivistickém Deníku Referendum a není známa žádná jeho vize nezávislého praktického směřování zahraniční politiky Česka. Pokud svého předchůdce Petříčka kritizoval na svém blogu slovy, že „má nejmenší kompetenci a zároveň nejslabší pozici od dob sametové revoluce“, bezpochyby mohl myslet i sebe.
4) Věž
Vzhledem k dřívějšímu servilnímu a zcela nediplomatickému českému přístupu k Rusku a Číně se dá očekávat, že jako šéfa diplomacie Lipavského obě velmoci budou jednoduše ignorovat. Souhlasíme s Janem Lipavským v tom, že před Čínou a Ruskem by si mělo Česko „narovnat páteř“, avšak diplomacie malé země se nedělá siláckými aktivistickými prohlášeními, protože to působí nejen nereálně, ale i směšně.
5) Dáma
Ještě směšnější je změna chování Jana Lipavského poté, co se dozvěděl, že by mohl být ministrem. A tak zatímco se koncem října fotografoval s ministrem zahraničí Tchaj-wanu, v polovině listopadu už zrušil svou potvrzenou účast na světovém kongresu Čínou pronásledovaných Ujgurů, protože říše středu se jen zle podívala.
6) Král
Jan Lipavský vůbec netuší, jak s nejcennější figurou na šachovnici české diplomacie vůbec pohybovat. Tou je specifický vztah české společnosti k Izraeli. Záměrně zmiňuji vztah celé české společnosti, nikoli jen časově omezené vlády.
Ilustrace: Richard Cortés
Silné pouto mezi Izraelem a Českem má své historické opodstatnění, dokonce lze tvrdit, že bez Židů by nevzniklo Česko(slovensko) a bez Česko(slovenska) by nebylo židovského státu. T. G. Masaryk měl díky své pozitivní roli v takzvané Hilsneriádě (proces s Židem Leopoldem Hilsnerem) otevřené dveře k významným americkým politikům židovského původu a ti zase otevírali další dveře až k prezidentu Wilsonovi, bez jehož podpory by náš samostatný stát nevznikl v podobě, jak jej známe. A kdyby nebylo naší významné zbrojní pomoci vznikajícímu Izraeli, je otázka, v jaké podobě by Izrael vznikl.
Bylo dobrým zvykem, zvláště v posledních třiceti letech samostatného Česka, tyto vztahy rozvíjet a nebylo překvapivé, že každý prezident měl nad diplomacií mezi těmito zeměmi pomyslný patronát. Jan Lipavský, pokud můžeme soudit podle jeho předchozích výroků, by tyto vazby narušil a sympatie by obrátil. Pirátská strana jako jediná například ve sněmovně odmítla 27. října 2020 označit Hizballáh za teroristické hnutí.
Miloš Zeman se změny v zahraniční politice oprávněně obává a v této situaci též využije nezpochybnitelnou skutečnost, že Izraeli straní nejen on, ale i naprostá většina české společnosti.
Rošáda
Trvat na Janu Lipavském znamená narušit vztah mezi vládou a prezidentem už od počátku. Vymlouvat se na jednotný postoj EU k Izraeli je také směšné, když v praxi vidíme pragmatismus například Francie nebo Německa ve vztahu k Rusku a Číně. A obávat se negativního postoje arabských zemí je také směšné, když vidíme, že velkými odběrateli izraelských zbraní jsou samotní arabští klienti.
Rošáda je v šachu zvláštní tah. Jde o tah krále, kterého se účastní i věž. Cílem rošády je přesunout krále na bezpečnější pozici a zároveň zvýšit potenciál věže. Toto by měla vláda Petra Fialy udělat. Obětovat Jana Lipavského a udělat s Milošem Zemanem rošádu. Prezident by byl spokojený a vládě by se otevřely velké možnosti k manévrování. Česko by tak konečně po dlouhé době mělo funkční většinovou vládu a jako bonus relativně dobrý vztah s Hradem.
•
