Jednatel a spolumajitel společnosti CS-Beton Marek Matějka s týdeníkem Euro hovoří o tom, proč Česko potřebuje více odvahy a méně formulářů. Vysvětluje také, proč se může zkomplikovat výstavba velkých infrastrukturních projektů, jež mají nakopnout českou ekonomiku – ať už jde o energetické projekty v čele s dostavbou Dukovan, či výstavbu nových dálnic a vysokorychlostní železnice.
► Co vaši firmu dnes nejvíc ovlivňuje, ať už pozitivně, či negativně? Zajímají mě „externality“ typu geopolitika…
To by bylo široké téma na hodiny. V krátkosti: největší neznámou jsou zdroje – materiální i lidské. U materiálů sledujeme zejména dopady Green Dealu. Některé kroky vnímáme pozitivně (jako například dočasné odpuštění povinného ESG reportingu), ale po evropských volbách jsem čekal aspoň mírné přesměrování kurzu. To se zatím neděje. Dva roky teď možná nebudou tak dramatické, ale pak hrozí prudký sešup. Od roku 2027 se změny citelně dotknou i domácností, mám na mysli povolenky ETS2 pro vytápění a dopravu.
► Jak konkrétně se emisní povolenky dotknou vaší firmy a vašeho byznysu?
Vezměte si třeba cement. Dnes cementárny dostávají část povolenek zdarma – podle produkce CO2. Každý rok se ale bezplatná alokace snižuje: zpočátku o pět procent, následně o deset a dál. V roce 2033 už nemají být žádné. Jednoduchá aritmetika: každé snížení o pět procent znamená 100 až 120 korun navíc na tunu cementu podle aktuální ceny povolenky – a to nepočítám energie, dopravu, mzdy. Pokud trend vydrží, bude cement dvojnásobně drahý oproti dnešku. Nahoru půjdou stavby, infrastruktura i bydlení.
► Zastavme se ještě u primárních surovin, například kameniva a písku. Jaká je jejich dostupnost?
To je docela citlivé téma. Pískovnám dojíždějí limity, nové se totiž neotvírají. Proces povolení otevření nové pískovny či lomu trvá 10 až 15 let, to je strašná doba – EIA, povolení, souhlasy obcí, odvolání a tak dále. Výsledek? Lokálně je tady písek dražší než v Německu, někde i dvojnásobně! Ne všude a ne vždy, ale trend je jasný. Jako výrobce jsme jen „kapka v moři“ celého stavebnictví – proto bereme z tří až čtyř pískoven a tří až čtyř lomů, často přecházíme podle momentální dostupnosti. Majitelé ložisek logicky ví, že sedí na vzácném zdroji – takže ceny rostou.
► Umíte odhadnout, o kolik by bylo potřeba navýšit kapacity těžby?
Nechci teď střílet čísla od boku. To je úkol pro stát a geology: kolik potřebujeme, kde to dává ekologický i logistický smysl a jak procesy zjednodušit. Za nás platí, že pokud se v tomto nic nezmění, těžko naplníme ambice v rámci velkých liniových staveb, jako jsou nové úseky dálnic, vysokorychlostní tratě, ale třeba i výstavba nových reaktorů v Dukovanech. Což jsou všechno stavby, kde potřebujete obrovské množství stavebního materiálu.
► Na jaké bariéry narážíte v případě (ne)dostatečného počtu pracovní síly?
Dlouhodobě na kvalitu i kvantitu. Po revoluci panovala představa, že hodně vysokých škol přinese automaticky prosperitu. Výsledek? Tituly všude, ale praxe chybí, alespoň podle mých zkušeností. Zájem opadá u technických oborů, řemesla jsou na nule. Učební obor železář- -betonář se už 18 let nevyučuje. Obráběči, svářeči? Zoufalý nedostatek. Mzdy v těchto profesích rostou (často nad různé kancelářské pozice) – a je to dobře. Jenže když všichni míří do humanitních oborů, kdo bude stavět?
► Na druhou stranu svět se mění, přicházejí nové a moderní technologie, což mění i povahu práce. Kolik máte zaměstnanců, respektive jaká je třeba jejich národnostní skladba?
Celkem máme zhruba 520 lidí. Přibližně 80 procent jsou Češi, část tvoří Ukrajinci a nově Filipínci. Spolupráce s nimi je výborná: jsou slušní, mají dobrou pracovní morálku a jsou spolehliví. Abychom je dokázali integrovat, investujeme do kvality ubytoven – v Lužci dokončujeme jednu velkou, rozšiřujeme ty stávající a rádi bychom stavěli i v Grygově. Jenže jako všude narážíte na stavební povolení, jsou to všechno zdlouhavé procesy a vše se dost vleče.
► Lékem na nedostatek pracovních sil by měla být migrace. Jak prostupný je tento proces a nábor nových zaměstnanců? Co vám překáží nejvíc?
Jednoznačně administrativa. U Ukrajinců se s válkou mnohé uvolnilo. U Filipínců postupujete podle mezistátních dohod, je to náročné a zdlouhavé. Načerno zaměstnávat nechceme, to je cesta do pekel. Stát by měl kromě represí vytvářet rychlé a legální cesty. Obecně s migrací problém nemám, pokud jde o lidi, kteří chtějí pracovat a integrovat se. Nekontrolovaná migrace „pro dávky“ je neprůchodná – to nechce nikdo.
► Jak výše popsané limity komplikují budoucí velké investice státu do nových dálnic, železnic či energetiky?
Cement bude, ale dražší. Kameniva a písku může být nedostatek. Kdo plánuje masivní stavby, a zároveň ignoruje těžební realitu, staví na vodě. Bez rychlejšího povolování a rozumně nastavených pravidel se ambiciózní projekty nepostaví.
► Dochází z vašeho pohledu k nějakým pozitivním změnám, které by mohly zefektivnit, zlevnit či zjednodušit novou výstavbu?
Vedu o tom rozhovory, čtu články, ale konkrétní, dotažené návrhy zatím nevidím. U povolenek je nereálné „změnit fyziku“ během pár let. Elektromobilita dává smysl ve městech, ale nákladní doprava na elektřinu? Infrastruktura neexistuje. Zásadní investice do sítí a zdrojů by trvaly dekádu. Evropa jde často do extrému, zbytek světa to sleduje spíše jako příležitost.
► Když se podíváte do zahraničí – jak si v tomto ohledu vede Německo či Polsko?
Německo se potácí, stavebnictví je slabé. Těsně před volbami Němci ohlásili investici ve výši stovek miliard do infrastruktury, ale stavebnictví má dlouhý doběh: krize roku 2008 se projevila až v roce 2010. Polsko je opak: zjednodušilo procesy a během pár let vybudovalo obrovskou dálniční síť. Inspirací je rovněž Chorvatsko a kupříkladu dálnice od Slavonie po Pelješac. U nás je každý most originál – je to krásné, ale drahé a pomalé.
► Je pro vaši firmu Polsko důležitým trhem?
Ano. Máme tam dceřinou společnost (prodejního typu), ročně tam prodáme zboží zhruba za 80 a víc milionů korun. Právě se podílíme na výstavbě letiště NATO v Polsku, kde budou vázané letouny F-35, bohužel detaily nemohu kvůli mlčenlivosti uvádět. Je to ale velice zajímavý projekt. Vše vozíme odsud. Víte, beton má nepřítele jménem hmotnost – čím dál vezete, tím víc platíte. U speciálních výrobků s vyšší hodnotou ale doprava tolik „nebolí“.
► A další trhy?
Určitě je to Slovensko, pak Maďarsko, Chorvatsko, Rakousko, Německo, Litva, Estonsko, něco málo Finsko. Někdy máme i projekty ve Velké Británii. Z Turecka naopak nakupujeme (například betonářskou ocel), protože dřívější ukrajinské zdroje jako továrna Azovstal jsou mimo hru. Západní firmy čím dál častěji nevyrábí, ale překupují – my proto bereme zboží raději přímo od výrobců.
► Jaký je u vás podíl velkých liniových staveb versus „zahradní“ sortiment?
Těžko přesně říct, protože často prodáváme přes velkoobchody a stavební firmy, takže na konci řetězce nejsme. Odhadem činí „zahradní“ sortiment (barevné dlažby, palisády, prvky pro okolí domů a měst) kolem 50 procent. Zbytek jsou silnice, dálnice, letiště a městská výstavba.
► Pociťujete nějak propad bytové výstavby?
Ano, ale v naší společnosti bytové domy nikdy netvořily klíčový segment. U velkých bytovek je dlažba malá položka. Betonové tvárnice se u nás pro svislé konstrukce používají méně; dobře jdou bednicí tvárnice pro základové desky. U rodinných domů pokles znát je – a navíc lidé často nejdřív postaví dům, ale okolí dodělají za rok až dva. Covid-19 byl paradoxně pro náš sortiment silný – lidé necestovali a investovali do bydlení. Ty dva roky však nelze brát jako benchmark.
► Kde a jak vám přinášejí největší úsporu moderní technologie?
Uvedu dva příklady. Prvním je recyklace. Dříve jsme nepovedené výrobky drtili a vozili na skládku. Dnes drť vracíme do výroby – tedy hlavně u prvků, kde to dovolují normy a kvalita. Odpad tohoto typu dnes umíme spotřebovat zpět. To je skutečná cirkulární ekonomika. Druhým příkladem je fotovoltaika. Na třech závodech máme celkem asi 1,4 MWp. Přecházíme do ostrého provozu. Administrativa přes distribuci je náročná – v Lužci nemůžeme mít přetoky, síť to nepobere. Jednáme proto o sdílení s partnery. Reálně fotovoltaika pomáhá hlavně od dubna do září.
► Co říkáte na nové materiály – například polymery jako možnou alternativu k cementu?
Nové trendy samozřejmě sledujeme. Polymery jsou zatím třikrát dražší a vysoce náročné na výrobu. Naopak dávají smysl starší, ale chytrá řešení: mikrosilika (vedlejší produkt hutí) v přesném dávkování zvyšuje odolnost betonu (nenasákavost, odolnost vůči soli a mrazu). Dnes máme technologie na precizní dávkování – když dáte moc, vyhazujete peníze, když málo, efekt se nedostaví. Převratnou náhradu za cement ale zatím nevidím.
► Jakou máte vy a vaše společnost nyní zásadní prioritu?
Předvídatelnost. Jako výrobce potřebujete stabilní rámec pro investice – v energiích, materiálech, práci. Když se pravidla mění každého půl roku, nakonec neinvestuje nikdo: ani stát, ani firmy. A bez investic se nestaví. My si svoje odpracujeme, bavíme se o recyklaci, fotovoltaice, inovacích, exportu a tak dále. Ale stát musí odemknout těžbu surovin, zrychlit povolení a vrátit respekt technickým oborům. To je za mě to, co dokáže zlepšit skutečnou konkurenceschopnost.
► Když jsme se spolu bavili o politice, říkal jste, že u některých politiků vítězí politika zavděčení se křiklounům… Co jste měl na mysli?
Myslím to tak, že krátkodobé politické body vítězí nad dlouhodobým řešením problémů. Bohužel. V energetice, dopravě nebo stavebnictví je potřeba konzistentní strategie alespoň na deset let – a ne jen marketing. Když se rozhodnutí dělají podle nejhlasitějšího názoru na síti, končí to draze a pozdě. V důsledku se pak přenášejí náklady na obyčejné lidi – skrytými daněmi v cenách energií, paliv či povolenek. A když už peníze ve fondech jsou, často chybí projekty. Neumíme investovat, což je pro průmysl frustrující.
► Kdybyste mohl, jaké základní body byste tedy prosazoval?
Byly by to tři základní věci. Zaprvé zkrátit povolovací řízení pro těžbu kameniva a písku – k tomu mít jasná pravidla, lhůty a jedno kontaktní místo. Zadruhé by to byl zákon o liniových stavbách a jeho dotažení do verze, která je použitelná v praxi – standardizace řešení místo „každý most je originál“. Zatřetí by to bylo posílení technického školství a řemesel – obnovit obory typu železář-betonář, motivovat firmy k duálnímu vzdělávání a studenty k technice finančně i prestiží.
► Pojďme na jedno lehčí téma. Pokud se nepletu, vaším velkým koníčkem je pilotování. Jak to zapadá do vaší práce?
Létání mě bavilo odmala. Dlouho jsem byl přesvědčen, že mou prací bude pilotování dopravního letadla. Po 11. září 2001 nastala v letecké dopravě velká krize a já se tehdy rozhodoval, zda do toho jít, či pokračovat v tom, co začali moji rodiče. Létání jsem si tedy nechal jako koníček. Později jsem se přeškolil na vrtulník, protože mi přišel z pohledu pilotování ještě zajímavější a praktičtější než letadlo. Postupně se však z koníčku stal i pracovní nástroj a nyní létám více pracovně než pro zábavu. Cesta do Grygova autem trvá 4,5 hodiny, vzduchem zhruba hodinu dvacet. Úspora času je enormní. Máme heliport, řešíme samozřejmě papíry, údržbu, zápisy – ale dává to smysl. Létání je pro mě duševním relaxem a baví mě, že se mohu stále učit a zdokonalovat. Díky tomu jsem dosáhl již na obchodní licenci. Každopádně jsem se naučil jedno pravidlo: čím víc o létání vím, tím víc vím, jak důležitá je pokora.
•
