Jsou ovšem oblasti, které moc nefungují, přestože mají „svého“ ministra. A naopak, něco funguje výborně a samo – bez ministerstva, bez zákonů a příslušné regulace. Podobný příběh jako u sportu máme ve vědě. Jedná se o nesmírně důležitou oblast, a přitom věda nikdy své samostatné ministerstvo neměla (a reálně ani dnes nemá).
Za vědní a výzkumnou politiku je dle kompetenčního zákona z roku 1969 stále odpovědné Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT). Ale je pravdou, že věda má svůj zákon, má svoji sekci při Úřadu vlády a také vládní Radu pro výzkum, vývoj a inovace, onu RVVI. A v končící Fialově vládě má poprvé i svého speciálně dedikovaného ministra – Marek Ženíšek ještě před koncem běžné hrací doby vystřídal Helenu Langšádlovou (oba TOP 09). A každý může posoudit, zda to má, či nemá vliv na kvalitu vědecké práce a jejích výsledků.
Ilustrace: Vojtěch Velický
A jak je to s tím sportem? Již od roku 2001 máme zákon o podpoře sportu a v roce 2019 byla na základě novely tohoto zákona zřízena Národní sportovní agentura (NSA), jež převzala dotační agendu sportu od resortu školství. Státní dotace na sport v roce 2019 činily 9,6 miliardy korun. V kapitole na rok 2024 hospodařila NSA s rozpočtem 6,9 miliardy a pro rok 2025 se výše navrhovaného rozpočtu blíží osmi miliardám. Sport míval i svého vládního zmocněnce: Milana Hniličku. Do funkce nabruslil v březnu 2018 a v květnu 2021 zase hřiště (dobrovolně) opustil. V roce 2023 pak vláda funkci zmocněnce pro sport skrečovala.
Nicméně v oblasti sportu obecně – a to vrcholového, ale i zájmového – se čím dál častěji objevují názory, že je důležité, aby sport, pohyb a zdraví vůbec měly „svého“ vrcholného vládního představitele. Pakliže nemáme svého kapitána, je v českém prostředí poměrně složité sestavit správný tým, prosadit priority, efektivně vše koordinovat – a skórovat. Ve vládě to totiž nikdo jiný neudělá.
Premiér země bude mít vždy mraky svých starostí, ministr zdravotnictví se stará o nemoci a nemocnice, ministr školství má zase jiná svá trápení. Pro zajímavost: stojí vzpomenout na to, že v lednu 1969 vzniklo nikoli na federální, ale české úrovni Ministerstvo mládeže a tělovýchovy ČSR, které mělo koordinovat sportovní politiku – a to na všech úrovních – od vrcholového sportu po širokou veřejnost. Ale hned v následujícím roce bylo zrušeno, takže si to ministrování Emanuel Bosák ani moc na kolbišti neužil…
Upřímně přiznávám, že nevím, zda zřízení samostatného ministerstva sportu vyřeší poměrně neradostný stav sportovního prostředí v Česku (četné korupční aféry netřeba jmenovat) a hlavně zjevný pokles fyzické kondice české populace, což má nedozírné dopady na následnou zdravotní péči (a tedy i ekonomiku, samozřejmě). Ale možná by mohlo pomoci tomu, aby se rozhádané instituce v oblasti sportu, pohybu a životního stylu spolu začaly bavit, nedávaly si „vlastňáky“ a rozdělily si agendu ku prospěchu všech a nikoli pouze svému. Ať už nějaké ministerstvo sportu bude, či nebude, je zásadní, aby se pohyb a sport staly nedílnou součástí života každého člověka. Od dětství po stáří. Zkrátka musíme se dostat do kondice. Ušetříme tím do budoucnosti bezesné noci sobě, ministru zdravotnictví i ministru financí. Tak si vážení dobře a včas spočítejme, zda za to „ministr či ministryně švihadel“ stojí… Sportu zdar!
Aleš Vlk, proděkan pro vnější vztahy a rozvoj Fakulty tělesné výchovy a sportu UK
•
