Počítač osobní schůzku nenahradí

Zatímco část republiky byla během pandemie koronaviru úplně paralyzovaná, advokacie jela – ve značně specifických podmínkách – dál. Dokonce i za plné uzávěry Česka probíhaly soudy, byť velmi omezeně. „Protože se zpočátku trasovalo velmi široké okolí, stávalo se nám, že zavolali z hygieny a řekli: vy jste minulý týden byli u soudu a tam je jeden nemocný, máte karanténu. A muselo se odročovat. Poté se konečně začaly používat online nástroje, nicméně dodnes řešíme případy ze začátku pandemie,“ popisuje Jiří Matzner, renomovaný právník a specialista na softwarové, autorské a trestní právo.

Probíhalo v online světě i soudní jednání, nebo jste to využívali pro kontakt s obžalovanými a svědky?
Ministerstvo spravedlnosti připustilo, že by online stání umožnilo v občanském soudním řádu jako variantu části řízení. Ještě bude třeba vyladit detaily, třeba jak vybavit jednací místnosti, ale pandemie toto téma posunula. Při komunikaci s klientem je online forma efektivní, ale v tradiční advokacii podle mě počítač ani telefon nemohou nahradit osobní kontakt. Sociální interakce při rozhovoru s člověkem, kterého máte vedle sebe, je úplně jiná, než když ho vidíte jen přes telefon nebo přes nějaký nástroj v počítači. To se vůbec nedá srovnat.

Jak to funguje ve skutečnosti? Vězeňská služba přinesla zadrženému počítač s internetovým připojením?
Přivedla dotyčného do místnosti, kde byl jeden počítač, u něhož se zadržení museli vystřídat. Počítač s kamerou a s mikrofonem nebo alespoň ten počítač. Ale samozřejmě to nelze s osobní schůzkou vůbec srovnávat: nevidíte bezprostřední reakci, řeč těla, pohled do očí, to vše vyznívá přes kameru úplně jinak.

Takže když se díváte do kamery a položíte zadrženému otázku – „Udělal jste to? Ať se na to mohu připravit.“ –, tak se ten druhý člověk chová jinak, než když u něj sedíte v návštěvní místnosti?
Absolutně, ale takto bych se nezeptal. Když vidíte, jak se občas někdo kroutí nebo hroutí… Takový dojem nenahradíte pohledem do kamery, respektive do displeje. Vyžaduje to i jinou formu přípravy obhajoby. Taktika v těchto věcech hraje možná až padesát procent úspěchu. Když to řeknu příměrem: to, že znáte dopravní předpisy a víte, jak nastartovat auto, z vás ještě dobrého řidiče nedělá. Jsou to dvě rozdílné věci.

Lze obecně shrnout, jaké změny přinesla doba covidová v oblasti práva a justice?
Všichni začali pochybovat o své nesmrtelnosti. Do loňského roku se řada lidí chovala tak, že jsou nesmrtelní a peníze jim zajistí všechno. Ukázalo se, že tomu tak není. A řada lidí začala řešit závěti a různé dokumenty, co by bylo, když… V druhé fázi došlo k poměrně velkým strukturálním změnám v byznysové sféře, konkrétně došlo k přesunu prosperity z oborů, o kterých do té nikdo nepochyboval, do nových segmentů. Typicky se to týkalo tradičního podnikání, jako jsou hotely, cestovní kanceláře a vůbec služby jako takové, a většina lidí v branži se začala zamýšlet, co vlastně bude dál.

Pandemie ukázala, že vlastnictví řetězce hotelů ještě neznamená, že to zajistí moji rodinu. Covidová doba tento segment hrozně moc proměnila, dojem, že ve službách bude vždy dost zaměstnanců, se ukazuje jako lichý. Ve službách, ať už jde o manuální práce, nebo činnosti typu účetních, právníků či daňových poradců, lidé prostě nejsou.

Máte pro to nějaké vysvětlení?
Osobně za tím vidím dva důvody. Tím prvním je změna myšlení, kdy se z Čechů stali Němci 70. let. Nejsou moc ochotni pracovat rukama, což jistou dobu saturoval Východ, zejména lidé z Ukrajiny. Nejde jen o stavebnictví, ale i o zázemí restaurací, pokojské v hotelech, pozice v back office typu úklid či ostraha. Covidová katarze je vystrčila domů a nemohou se sem dostat zpět. Druhým faktorem je nejistota lidí pracovat v oboru, kde byli zvyklí, ale ukázal se jako nestabilní. Lidé se bojí, že se ten chaos může vrátit, tak se přesunuli jinam, mimo služby. A kvůli pokřivenému trhu práce ani nefunguje lákadlo v podobě vyšších mezd, které by lidi z jiných segmentů přinutilo se rekvalifikovat nebo se za prací stěhovat. Češi se vlastně nikdy nenaučili pracovní mobilitě, s čímž souvisí i jakási pocitová krize nedostatku bytů, byť si osobně myslím, že to není tak dramatické, protože není potřeba, aby sto procent Čechů mělo vlastní bydlení. A pak je tu ještě jeden faktor – několik desítek tisíc nových pracovních míst ve veřejné správě, které vznikly během posledních let. Práce pro stát dnes znamená jistotu garantovaného příjmu bez ohledu na pandemie, navíc příjem se v podstatě každý druhý rok zvyšuje, protože volby jsou poměrně často (smích).

V ekonomicky nejplodnějším období poslední dekády – od roku 2015 do 2019 – stát utrácel šílené peníze, aniž by se cokoli ušetřilo. Ty prachy jsou doslova v komíně… Přitom každý správný hospodář ví, že když vydělává, tak šetří, a když je krize, tak utrácí. Jenže my jsme si tak nějak přivykli na to, že nikdy nebude špatně, takže se utratilo i to, co se nevydělalo. A jsme tam, kde jsme.

A premiér si odklonil své podnikání do svěřenského fondu. Zaregistroval jste v této souvislosti zvýšený zájem podnikatelů o tento majetkový instrument?
Tady je třeba se vrátit do historie. Svěřenské fondy pocházejí ze Severní Ameriky a z Anglie, tam mají historickou tradici. Dědická daň je v těchto oblastech tak vysoká, že dávno vymysleli model svěření majetku do fondu, z kterého má dotyčný prospěch, ale případný pozůstalý nemusí platit dědickou daň. Třeba v Kanadě je to 49 procent. Následně se ukázalo, že ty svěřenské fondy mohou sedět na Kajmanech nebo v jiném daňově příznivém ráji. Ale to je mimo tuto debatu. Každopádně svěřenský fond je jakýsi „majetek v cloudu“ – úplně oddělený od majetku vkladatele, tomu už skutečně nepatří, právně to tak je. Zda je schopen ho ovládat nebo prosadit svou vůli, je jiný příběh. Každopádně z něj získává benefity.

Často se mě klienti ptají, od jaké sumy má svěřenský fond smysl. Nejde jen o peníze, většinou je to kombinace sumy a toho, co je uvnitř. Někdy se to nevyplatí ani pro majetek ve výši 20 milionů a v jiném případě je to efektivní i u šesti milionů. V Česku je zhruba dva a půl tisíce svěřenských fondů. Založit ho, provozovat ho, spravovat ho, to všechno něco stojí. Pokud někdo má jeden byt a neví, jak ho rozdělit mezi děti, tak mu svěřenský fond nepomůže. Ale zakládal jsem třeba svěřenský fond pro správu uměleckých děl. To dává smysl, když nechcete umělecká díla dělit, ostatně velká sbírka má hodnotu právě v tom, že je to celek. Vhodné je to i v zemědělství, tedy zejména u lesů, luk a polí, kde především celek pohromadě dává smysl. Máte-li sedm bytů a tři děti, tak je dělení složité, protože nemáte pro každého stejnou hodnotu, ale pořád máte možnost nemovitosti prodat a peníze rozdělit. To je nejjednodušší. Takže když se vrátím k otázce: obsah či komodita je z mého úhlu pohledu mnohem důležitější než samotná hodnota. Ta to může jen umocnit.

Poslanci končící sněmovny na své poslední schůzi odhlasovali novelu zákona o elektronických komunikacích, která může přinést faktický zákaz telemarketingu. Kromě nepříjemných nevyžádaných hovorů to může dost okleštit byznys. Co konkrétně se stane, pokud novelu podepíše prezident?
Je to obrovská změna. Pokud dopředu nedáte souhlas, že vám někdo může s nějakou nabídkou zavolat, tak vám nesmí zavolat. Dnes je to obráceně, musíte výslovně říct, že nechcete být kontaktován. Tohle se změní. Dokonce ani banky, operátoři, energetické či vodárenské firmy nebudou moct volat svým klientům, pokud jim k tomu nedají souhlas.

Budou vznikat bizarní situace, že dříve než bude firma volat zákazníkovi s nabídkou, tak mu před tím bude muset zavolat a vyžádat si souhlas na to, aby mu mohla zavolat. To je jeden z výkladů, ale věřím, že nezvítězí.

Takže se může opakovat všechno jako u e-mailů před více než deseti lety, kdy vstoupil v platnost zákon o elektronických službách?
V podstatě je to úplně to samé. Znovu tu vznikne „bouře ve sklenici vody“, protože místo omezení volání jich přibude. Jako když se u e-mailové korespondence objevily mraky elektronických dopisů, které říkaly: „Toto je e-mail, který říká, že vám bude zasíláno obchodní sdělení. Dejte nám k tomu souhlas, nebo řekněte, že to nechcete.“ A místo toho, abychom si pomohli, že bychom e-mailů měli dostávat méně, tak jsme jich po určitou dobu, než se s tím trh naučil pracovat, dostávali mnohonásobně víc. Připadá mi to jako snaha politiků ve stylu „musíme vás chránit za každou cenu, i když nechcete“.

Dokážete z pozice majitele velké advokátní kanceláře odhadnout, co to bude fakticky znamenat? Kolik sporů se rozjede?
Netuším. Ale máme několik klientů, pro které je to úplně zásadní. Už dnes musejí telefonáty nahrávat, skladovat a musí tam být nějaký kontrolní proces, všechno to stojí poměrně dost peněz. Mám pocit, že pokud se nenajde cesta, jakým způsobem tuto novelu uchopit rozumně, teď myslím rozumně a funkčně, veškerá komunikace bude administrativně ještě náročnější a časově zdlouhavější, než se s tím trh naučí pracovat. Nemyslím si, že to přinese konec těchto služeb a konec nabídek telefonních prodejů, ale očekávám, že to vyvolá velké pnutí na Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ), protože k nim doputuje řada stížností, jimiž se budou muset zabývat. Druhým, poměrně očekávatelným krokem bude zdražení služeb, protože firmy využívající tento typ komunikace budou muset zvýšené náklady někam promítnout. Každá regulace, kterou stát přenese na trh, se v nějaké poloze promítne v ceně u zákazníka, kterého má opatření chránit.

A to v době, kdy na sebe většina populace prozradí mnohem citlivější data velkým internetovým gigantům…
Podle jednoho nového průzkumu z USA se 45 procent uživatelů Facebooku podívá na svou zeď dřív, než si ráno vyčistí zuby. Přitom všichni uživatelé museli při přihlášení souhlasit s jejich podmínkami, takže většinou ani nevědí, že tím dávají provozovateli této sociální sítě, ale také Instagramu, právo využívat spoustu osobních informací. Ti mohou uživatelům posílat cokoli, zjišťují, na co se lidé dívají, kolikrát se na to dívají, kolik času tam a jinde stráví, nebo kudy chodí, s kým si telefonují. Toto nikoho neznervózňuje, a přesto se vedou polemiky, jestli mi mohou na základě zákona o telekomunikacích zavolat a nabídnout nějakou službu.

Na jedné straně vám zákazník nechce říci adresu, když si objednává předplatné časopisu, na druhé straně o sobě prozradí na internetu cokoli…
Lidé dneska v internetových dotaznících s radostí řeknou, kolik vydělávají, kam jezdí na dovolenou, co si naposledy koupili, jestli mají domácí zvíře, kam chodí děti do školy nebo jakým autem jezdí. Přitom na síti je vše tak jednoduše analyzovatelné. V momentě, kdy jste aktivní na sociálních sítích, není problém zjistit úplně všechno. Svým klientům často opakuji, že vše, co jednou na sociální sítě nahrají, už nikdy nevezmou zpátky. Proto se také podílím na projektu České advokátní komory s názvem Advokáti do škol, protože stejně, jako se mluví o základní finanční gramotnosti, tak by mělo mluvit i o základní právní gramotnosti. Všichni dnes opakují mantru, že mají práva, ale málokdo je ochoten si připustit, že má i povinnosti. Ale ono to jedno bez druhého nefunguje. S každým právem se váže nějaká povinnost. Máte-li dům, váže vás povinnost se o něj starat. Čím dříve se mladší generace seznámí s tím, že k právům patří i povinnosti, respektive odpovědnost a právní svět, tím lépe.

Vy osobně se specializujete na oblast softwarového práva a informační technologie. Je česká justice připravena na rychlé změny IT branže?
Faktem je, že vývoj je extrémně rychlý, ať už jde o umělou inteligenci, roboty, autonomní auta, nebo zmiňované osobní údaje na internetu. A ne všemu odpovídají aktuální zákony. Obrovské tempo vývoje zaznamenává umělá inteligence, funguje ve firmách jako takzvané chatboty, tedy automatizovaní roboti, kteří komunikují s klienty. Kvalita softwaru je dnes taková, že nepoznáte, že s vámi nemluví člověk. Viděl jsem videa namluvená umělou inteligencí, viděl jsem reklamní spoty, které umělá inteligence dokonce vytvořila. Je to k nepoznání, kvalita je obrovská. A pro právníky vyvstává téma odpovědnosti. Kdo je odpovědný za případné pochybení? Ten, kdo stroj naprogramuje, nebo ten, kdo ho využívá? Nebo snad člověk, který mu dá impulz, že má dělat to či ono? Toto je velké téma do budoucna a bude stále aktuálnější, protože software nás doslova obklopuje. Řešili jsme s klienty inovace třeba v personalistice. Některé firmy nevyžadují od kandidátů žádný životopis, protože zhruba 70 procent z nich je upravených či zcela vymyšlených, radši si personalisté pomocí vhodného softwaru oskenují kandidáta na sociálních sítích. Vidí, kdo přijde, jaké má názory, jestli se vůbec hodí do komunity dalších zaměstnanců, jestli smýšlí obdobně, co preferuje, takže je pak úplně jedno, co řekne na pohovoru.

Zatímco u špatně vyhodnoceného životopisu nebo nevhodné odpovědi chatbotu hrozí maximálně náhrada škody, u autonomních aut může jít o zdraví, nebo dokonce o život. Jak často řešíte tento segment?
Zrovna teď diskutujeme situaci, kdy auto nezastaví a nabourá do převráceného kontejneru na dálnici (řidič s auto­nomním vozem nedávno naboural, protože auto nerozpoznalo, že kontejner na dálnici je překážka a nezabrzdilo – pozn. red.). Je ta odpovědnost na straně výrobce software, nebo výrobce auta, nebo uživatele? Obecně bych řekl, že polemika se dnes vede především mezi výrobci a uživateli, protože autonomie stále není tak veliká, abychom mohli své životy svěřit stoprocentně jen softwaru. Ani my v Česku, ani celá Evropa z této debaty nevykročila a tipuji, že v nejbližší době ani nevykročí, jakkoli si myslím, že odpovědnost výrobců softwaru a jeho tvůrců bude postupně narůstat.

Posouvá se díky novým technologiím celá oblast autorského práva?
Zaregistroval jsem větší zájem o tuto oblast právě i s ohledem na software, nicméně ta hlavní vlna v oblasti autorského práva teprve přijde. Zatím tu nejvíc řešíme spory, zda by jednou natočený film neměl být zadarmo a proč by práce umělců – jako jsou zpěváci, herci, tvůrci filmů či počítačových her, což je rostoucí obor – měla být chráněna.

Když jsme u ochranných známek – co udělal brexit s trademarky, které měly platnost pro celou EU?
Vystoupením Velké Británie z EU došlo k tomu, že ochranné známky, které dnes firma či jedinec potřebuje přihlásit pro britský trh, musí extra registrovat ve Velké Británii. Dříve stačilo udělat známku evropskou a platila samozřejmě i tam, dnes tomu už tak není. Tudíž musíte mít na britském trhu zástupce a zaplatit samostatný poplatek. Tím se registrace prodraží, ale není to až tak dramatické, bavíme se o řádech stovek liber, maximálně nízkých jednotek desítek tisíc. Netýká se to však klientů, kteří si značku nechali zaregistrovat pro celou Evropu ještě před brexitem, ta platí samozřejmě i v Anglii. Ale všechny nové a současně i udržované známky ve Velké Británii se dnes již musí platit extra.

•