Pokud žijete v jedné ze zemí kontinentální Evropy nebo ve Velké Británii, cena zemního plynu, jímž si topíte ve svých domovech, letos v říjnu stoupla o téměř pět set procent v porovnání s loňskem. Důvodů je hned několik: zemětřesení v Nizozemsku, snaha Číny o čistší ovzduší i silová politika ruského prezidenta Vladimira Putina.
Dopady pociťují všichni. Evropští dodavatelé musí platit rekordně vysoké částky a zásoby klesly napříč kontinentem téměř na nulu. Panují proto obavy, že pokud bude zima byť jen mírně chladnější než obvykle, Evropanům hrozí nevyhnutelná energetická krize. Lidé pociťují rostoucí výdaje za energie už nyní, firmy v energeticky náročných odvětvích omezují výrobu a slábne tak naděje na rychlou postpandemickou ekonomickou obnovu.
Zatímco někteří experti z plynárenského byznysu věří, že nárůst cen je jen přechodný jev a souvisí s ekonomickými výkyvy způsobenými pandemií, podle jiných je to výsledek systémových nedostatků energetické politiky evropského kontinentu, který je příliš závislý na dováženém plynu.
„Evropa je silně závislá na dovozu, a proto má v zásadě jen dvě možnosti, jak si opatřit větší zásoby plynu: Rusko, nebo dovoz zkapalněného zemního plynu (LNG),“ vysvětluje Tom Marzec-Manser z poradenské společnosti ICIS. „Pokud však nastane krize, ani jeden z těchto zdrojů nemusí fungovat tak, jak bychom si v Evropě přáli.“
Přechod k čistším zdrojům energie, jako je větrná či solární, zvýšil poptávku po plynu, protože většina průmyslových odvětví vnímá plyn jako střednědobé „překlenovací řešení“ pro přechod z uhlovodíkových paliv na obnovitelné zdroje. Kvůli dlouhodobému cíli uhlíkové neutrality však investoři v Británii i Evropě ztratili motivaci dávat peníze do rozvoje dalších zásob fosilních paliv, protože ta se podle nich v horizontu příštích třiceti let stanou věcí minulosti. Vlastní zásoby plynu v Evropě během posledních desítek let klesly kvůli rychlému ekonomickému růstu, jen za poslední dekádu se tak ztenčily o celých třicet procent.
Rozhodnutí Evropy stát se světovým lídrem v boji proti klimatickým změnám vedlo na energetickém trhu k řadě dalších dalekosáhlejších změn. Evropané sice začali tlačit na to, aby rychle se rozvíjející ekonomiky opustily uhlí, ale aktuálně zjišťují, že země jako Čína a Indie se dnes z hlediska zásob LNG vyrovnají USA či Kataru, na nichž je evropský kontinent pro dovoz této komodity v současnosti závislý.
Plyn byl v minulosti téměř výhradně dodáván prostřednictvím sítě plynovodů z bodu A do bodu B a díky tomu byla konkurence mezi světovými regiony dlouho v podstatě nemožná. Rychlý rozvoj obchodování s LNG však způsobil, že díky možnostem námořní přepravy se obchodování s plynem začalo chovat obdobně jako globální trh s ropou.
„V Číně se k plynárenské síti připojí ročně kolem patnácti milionů nových domácností z pobřežních oblastí – jako kdybyste poptávku navýšili o celé Nizozemsko nebo Belgii,“ vysvětluje Henning Gloystein z poradenské společnosti Eurasia Group. „Takže pokud se v Číně ochladí, plyn zdraží v Německu i v Británii.“
Evropské státy tvrdí, že kolísavé ceny plynu jsou dalším důkazem nutnosti urychlit přechod k obnovitelným zdrojům energie. Panují však obavy, že aktuální problémy spustí vlnu nevole obyvatel vůči obnovitelné energii, protože jim začne připadat, že přechod k nízkouhlíkové energetice je zkrátka příliš drahý.
Foto: Shutterstock
„Někteří lidé to vykreslují jako první krizi energetické transformace,“ říká Fatih Birol, ředitel Mezinárodní energetické agentury (IEA), která poskytuje poradenství vládám a je z velké míry financována státy organizace OECD. „Není to sice pravda, ale pokud se bude situace takto prezentovat, může to zkomplikovat přijímání dalších opatření, která potřebujeme, pokud chceme, aby k transformaci energetiky jednoho dne došlo.“
Evropa přichází o „nárazové dodávky“
Zatímco globální poptávka po ropě je s výjimkou několika nepatrných sezonních výkyvů relativně stálá celý rok, poptávka po plynu každoročně prudce narůstá v zimě, kdy se plynem vytápí.
Základní poptávka je sice celoroční – pro výrobu elektřiny nebo průmyslovou výrobu v odvětvích jako výroba hnojiv či ocelárny –, ale v zimě se skokově zvyšuje napříč celou severní polokoulí. V Británii připadá na vytápění domácností za období pěti až šesti měsíců ročně téměř čtyřicet procent celkové spotřeby plynu.
Tyto výkyvy se dají zvládnout několika způsoby. Klíčové je skladování – v době nižší poptávky během léta se plyn skladuje v podzemních zásobnících, z nichž je možné začít čerpat, jakmile se začne ochlazovat. Dalším důležitým opatřením jsou nárazové dodávky plynu od takzvaných swingových producentů (zpravidla velké skupiny dominantních dodavatelů, kteří mohou nárazově navýšit nebo snížit dostupnou kapacitu dle potřeby – pozn. překladatelky). Velkým problémem Velké Británie a Evropy však je, že tyto dodavatelské sítě dnes už nefungují tak dobře a státy v podstatě ztrácejí kontrolu nad vývojem cen.
Důležitým swingovým producentem na starém kontinentě bylo jedno z největších evropských ložisek zemního plynu v nizozemské provincii Groningen. Produkci plynu tu bylo v minulosti možné snižovat či zvyšovat tak, aby se vyrovnala poptávka s nabídkou a ostatní plynová ložiska mohla vyrábět bez omezení celý rok. Pole v Groningenu se ovšem stalo nepohodlným břemenem nizozemské vlády. Velká část původně velmi bohatých zásob už byla vytěžena a v okolí těžebního pole došlo nedávno k sérii menších zemětřesení, která poničila okolní domy a firmy.
Politický tlak se začal stupňovat, a vláda se proto rozhodla, že těžba se tam bude postupně ukončovat – aktuálně produkci omezila na pouhou čtvrtinu roku 2018. „Flexibilita evropské sítě tím rozhodně utrpí,“ tvrdí Laurent Ruseckas, výkonný ředitel pro region EMEA (Evropa, Blízký východ a Afrika) v energetické společnosti IHS Markit.
Velká Británie se potýká s podobnými problémy. Má mnohem menší kapacity zásobníků plynu než většina evropských zemí – je to přímý důsledek dob, kdy bylo Spojené království díky těžbě v Severním moři energeticky nezávislé. Další ránou pro britské zásoby plynu bylo rozhodnutí odstavit podzemní zásobník Rough v Severním moři poblíž jihoanglického pobřeží. Z rezerv, jež původně vystačily zhruba na patnáct zimních dní, se kvůli tomu kapacita plynových zásob v Británii snížila na pouhých pět dní.
Dobrou zprávou pro Evropu je, že pro dovoz zkapalněného zemního plynu LNG má terminálovou infrastrukturu s největší kapacitou na světě. Téměř dvacet procent veškeré poptávky po plynu pokrývá Británie z dovozu LNG a sníženou domácí produkci doplňuje plynovody z Norska a Evropské unie. Špatnou zprávou naopak je skokový nárůst v poptávce po plynu v asijských zemích – za poslední desetiletí tam poptávka stoupla o padesát procent a jen v Číně se spotřeba plynu zvýšila hned trojnásobně. LNG se proto letos začal stávat nedostatkovým zbožím. Ani LNG tak pravděpodobně nezajistí tolik vytouženou spolehlivost a flexibilitu plynových dodávek.
Katar, který se řadí mezi jednoho ze dvou největších vývozců zkapalněného zemního plynu na světě, proto už dnes není hlavním dodavatelem pro Velkou Británii. Většina katarských přepravních tankerů směřuje na východ, kde se odběratelé snaží přilákat nové dovozce, a jsou tak ochotni si za LNG připlatit.
„O LNG se budeme přetahovat s ostatními,“ předpovídá analytik pro plynárenství pro region EMEA ze skupiny S&P Global Platts James Huckstepp. „Pokud tedy přijde tuhá zima, jediným řešením bude omezit průmyslovou výrobu, aby se poptávka setkala s nabídkou.“
Průmysl čeká partie ruské rulety
Nejdůležitější roli sehraje v této situaci Rusko. Více než třetinu veškerých zásob plynu dodává do Evropy státem dotovaný ruský plynárenský gigant Gazprom. Vztahy na poli energetiky, které se mezi Evropou a Ruskem budovaly po desetiletí, utrpěly v roce 2014 po ruské anexi ukrajinského Krymu.
Kritici tvrdí, že kvůli závislosti na ruských dodavatelích je Evropa zranitelná. Situace je však mnohem složitější. Evropská unie se původně snažila Rusko přesvědčit, aby se aktualizovaly dodavatelské smlouvy, které se aktuálně odvozují od cen ropy. Evropa by tak mohla vytvořit nový sazebník, jenž by se odvíjel od skutečné dynamiky na trhu s plynem.
Letos se však začala zpochybňovat spolehlivost Gazpromu. Kvůli dlouhé zimě se zásoby plynu v Rusku i Evropě vyčerpaly na minimum. Gazprom se však k Evropě otočil zády, když odmítl uvolnit dodatečné dodávky přes Ukrajinu nad rámec dlouhodobě smluveného objemu.
Ukrajina a další východoevropské země Rusko opakovaně obviňují, že dodávky plynu „používá jako zbraň“, aby mimo jiné dotlačilo Berlín k urychlení schvalovacího procesu pro dostavbu politicky kontroverzního plynovodu Nord Stream 2, který se má vyhnout Ukrajině a plyn dodávat do Německa přímo přes Baltské moře.
Tanker se zkapalněným zemním plynem (LNG) v japonském Tokijském zálivu. Foto: Shutterstock
V září označil Putin Evropskou komisi za „chytrou horákyni“, když se Brusel snažil Rusko dotlačit k novému nastavení tržních cen. Naznačil, že za cenový nárůst, který teď ohrožuje ekonomiky celého kontinentu, si může Evropa sama. „Rusko to vnímá tak, že o takový svět si Evropa koledovala,“ uvedl vysoce postavený člověk z oblasti obchodování s komoditami. „Má, co chtěla, tak ať si to užije.“
Jiní lidé tvrdí, že je určitě kus pravdy v tom, že má Rusko problém s navýšením dodávek do Evropy, ale Gazprom celé situace především oportunisticky využil, aby zvýšil ceny plynu a podpořil politické cíle Moskvy. Kreml potřebuje rychlé spuštění Nord Streamu 2 a Evropě chce také ukázat, že by ve svých horečných snahách o energetickou transformaci neměla zapomínat na producenty fosilních paliv. Mezinárodní energetická agentura na začátku října uvedla, že podle jejích analýz by mohlo Rusko letos do Evropy dodat o patnáct procent víc plynu než v minulosti.
„Buď Rusové hrají divadlo kvůli Nord Streamu 2, nebo nemají dost plynu,“ shrnuje Gloystein z Eurasia Group. „Ať už je to jakkoli, spoléhat se na ně nemůžeme.“
Marzec-Manser z poradenské společnosti ICIS tvrdí, že dodávky LNG v nadcházejících letech v souvislosti s plánovanými projekty na podporu tohoto zdroje energie pravděpodobně stoupnou, ale spotřebitelé by se měli i tak připravit na to, že za energie si v dohledné době připlatí. „Očekáváme, že přinejmenším do léta 2023 se ceny nevrátí zpět na úroveň před covidem,“ upřesnil.
Je možné, že Evropa bude muset o dodávky plynu usilovat ještě o něco déle. Před dvěma lety začalo Rusko dodávat plyn do Číny prostřednictvím plynovodu Power of Siberia (Síla Sibiře). Napájen je z ložisek, která nebyla nikdy používána pro evropské dodávky. Gazprom však nyní zvažuje, že do Číny přivede do roku 2030 další plynovod Power of Siberia 2. Ten by ovšem už čerpal z polí v západní Sibiři, odkud dováží Evropa.
Dle Ruseckase z IHS Markit by si Rusko mohlo začít každý měsíc vybírat, kam bude zrovna plyn dodávat, což by v Evropě vytvořilo další nejistotu a chaos. „Co byste dělali na Putinově místě vy,“ dodává. „Myslím, že Rusové si vážili toho, že jsou hlavním dodavatelem plynu pro Evropu, a mysleli si, že ta by se proto k nim měla chovat s úctou. Když se ale teď chystá přejít k nízkouhlíkovým technologiím, tak si asi říkají: Proč bychom si měli hrát na samaritány?“
Důvěra investorů
Rekordně vysoké ceny plynu sice krátkodobě zvýšily příjmy z prodejů a ceny akcií, ale obecně je plynárenské odvětví nepřivítalo zrovna s otevřenou náručí. „Takto vysoké ceny nejsou pro plynárenství dobré,“ přiznává Paddy Blewer z mezinárodních organizace na podporu plynárenského sektoru International Gas Union.
Těžební pole zemního plynu v nizozemském Groningenu. Foto: Shutterstock
Celé odvětví doufá, že plyn zafunguje jako mezistupeň při přechodu na bezuhlíkovou energetiku. Zároveň se obává, co s jeho fungováním udělají vysoké ceny, kvůli nimž je trh napjatější než kdy jindy. Šéfové plynárenských společností navíc poukazují na USA, kde se díky těžbě břidlicového plynu drasticky snížilo spalování uhlí, a tím i emise. V Evropě se v kontextu rekordně vysokých cen uhlí dá očekávat podobný scénář.
Plynárenskému sektoru se také vyčítá nedostatek transparentnosti. Při spalování plynu se sice uvolňuje jen poloviční množství emisí než v případě uhlí, ale při jeho těžbě a přepravě vznikají metanové emise a další škodlivé skleníkové plyny, které jsou považovány za čím dál problematičtější. Francouzský energetický koncern Engie letos vycouval z podepsání dohody o dodávkách LNG údajně proto, že na něj tlačila francouzská vláda právě kvůli obavám z produkce metanových emisí.
„Energie musejí být dostupné, spolehlivé a čisté. Plynárenský sektor aktuálně nesplňuje ani jedno,“ konstatuje Gloystein.
Pokud se podaří problém s metanovými emisemi vyřešit, k čemuž se zavázalo mnoho plynárenských firem, situace by se ještě mohla zvrátit. Zástupci International Gas Union tlačí na vlády, aby si lépe promyslely, zda přijmou opatření jako omezení těžby v USA či průtahy při udělování licencí na novou těžbu v Británii, jež by podle jejich názoru zabránila plynárenským společnostem zajistit energie pro celý svět.
„Vlády začaly útočit na dodavatelský řetězec tím, že schvalují opatření, jež ve skutečnosti poptávku po plynu zvyšují, jako jsou například vyšší ceny za uhlíkové zdroje,“ vysvětluje Blewer. „My chceme také snížit emise, ale elektrifikace není ještě dost vyspělá na to, abychom s jistotou mohli tvrdit, že ropu a zemní plyn už nepotřebujeme. Mělo by se proto uznat, že plyn sehraje v energetické transformaci důležitou roli. Rozvoj plynárenské infrastruktury může ale trvat mnoho let a stát miliardy dolarů, takže je třeba ujistit investory, že se jim peníze vrátí,“ dodává.
Většina vlád teď vyčkává. Doufají, že buď přibude signálů, že Rusko letos v zimě do Evropy dodá víc plynu, nebo zima nebude tak tuhá.
V dlouhodobém měřítku je ale klíčové omezit poptávku a najít nové alternativy. Někteří analytici současnou situaci přirovnávají k ropným embargům arabských zemí v 70. letech. Ceny ropy tehdy vyletěly, ale zároveň nastartovaly snahy o větší energetickou účinnost a těžbu surovin v regionech, jako jsou Severní moře či Aljaška. Díky tomu se v následujících dvaceti letech ropa prodávala relativně levně.
Dosáhne téhož rozvoj obnovitelných zdrojů energie, aby stabilizoval ceny v případě, že bude plyn i nadále nedostatkovým zbožím? To se uvidí. Šéf Mezinárodní agentury pro energii (IEA) Fatih Birol apeluje na vlády, aby držely nastavený kurz a situace využily k upevnění závazků rychlého odklonu od uhlíkové energetiky. A to i za cenu, že budou muset voličům nabídnout jiný druh pomoci, aby vykompenzovaly tvrdý dopad vyšších cen plynu na jejich úspory.
„Jak dlouhá a tuhá bude letošní zima, nevím,“ přiznává šéf IEA. „Zato vím, že po zimě přijde jaro a s ním i návrat k přechodu k čisté energetice.“
David Sheppard, FT
•
