Spor mezi českou firmou Subterra a švédským investorem Nya Tunnelbanan ukazuje nejen tvrdé podmínky pro podnikání českých podniků v zahraničí, ale i paradoxní situaci, kdy český stát masivně utrácí za švédské armádní technologie, přičemž domácí firmy se potýkají s neřešitelnými problémy při získávání zakázek v cizině. Případ Subterry tak odhaluje hlubší problémy v oblasti reciprocity a férového zacházení a vyvolává otázky o roli české vlády při ochraně ekonomických zájmů domácího průmyslu na mezinárodní scéně. Jaké lekce si český stát a firmy mohou z tohoto sporu vzít?
Česká stavební firma Subterra není na švédském trhu neznámým hráčem. Ve Švédsku působí již od roku 2014 a přes svou dceřinou společnost SBT Sverige v uplynulém desetiletí dokončila několik významných dopravních staveb. Patří k nim přístupové tunely Skärholmen a Satra, rozsáhlý úsek dálničního obchvatu Stockholm Bypass, oceněný českou odbornou veřejností, nebo projekty Hagastaden, Sundstabacken a Hammarby Fabriksvag. Tyto stavby firmě zajistily pověst spolehlivého a technicky zdatného dodavatele.
Na tuto pozici Subterra navázala v roce 2020, kdy její dceřiná společnost získala kontrakt na čtyřkilometrový úsek Järfälla mezi stanicemi Akalla a Barkarby v rámci projektu metra Nya Tunnelbanan. Cena zakázky činila zhruba pět miliard korun a zahrnovala ražbu tunelů i výstavbu dvou nových stanic. Projekt, který měl potvrdit dlouhodobý růst firmy na švédském trhu, se však po sérii sporů a technických komplikací zadrhl. V létě 2023 byly práce přerušeny a Subterra i veřejnoprávní investor Region Stockholm si navzájem vypověděli smlouvu.
Vzájemné žaloby o miliardy
Česká stavební firma Subterra přes svou dceřinou společnost SBT Sverige ve Švédsku dokončila například rozsáhlý úsek dálničního obchvatu Stockholm Bypass, jehož součástí je tunel pod jezerem Mälaren, geotechnicky nejkomplikovanější část celého obchvatu.
Nucené ukončení kontraktu odstartovalo právní bitvu, v níž každá strana požaduje masivní odškodnění. Subterra (respektive SBT Sverige) se podle dostupných informací domáhá vrácení zhruba 366 milionů českých korun, které si investor nechal vyplatit z bankovních garancí Subterry. Tato částka odpovídá asi 167 milionům švédských korun. Oproti tomu Region Stockholm podal žalobu požadující 969 milionů švédských korun, v přepočtu přes dvě miliardy českých korun. „Je to obrovská částka peněz, kterou požadujeme. Největší část nároku se týká náhrady škod způsobených ukončením smlouvy. Máme značné dodatečné náklady na dokončení zbývajících prací pomocí dalších dodavatelů,“ vysvětlil Jörgen Niklasson ze společnosti Nya Tunnelbanan s tím, že jde v konečném důsledku o peníze daňových poplatníků. Rozchod se švédským partnerem měl pro Subterru drtivé finanční dopady. Česká firma musela své dceřiné společnosti SBT Sverige opakovaně poslat kapitál, aby pokryla ztráty, což výrazně ovlivnilo její hospodaření. Za rok 2023 vykázala Subterra ztrátu 869 milionů českých korun (po mnoha letech ziskového fungování, kdy ještě o rok dříve činil její čistý zisk 86 milionů). Ve výroční zprávě za rok 2024 pak Subterra svůj švédský projekt označila za znehodnocenou investici a vytvořila k němu stoprocentní opravnou položku, tedy veškerou hodnotu, kterou do expanze ve Švédsku vložila, odepsala. Mezitím se výstavby stockholmského metra ujaly jiné firmy (například konsorcium společností Skanska a Strukton) a projekt pokračuje s novými dodavateli, zatímco spory Subterry s Regionem Stockholm míří k dlouhému soudnímu dořešení.
Miliardy pro švédský průmysl
Příběh Subterry ve Stockholmu poukazuje na to, jak tvrdě může zahraniční prostředí, v tomto případě švédské veřejné instituce, postupovat vůči české firmě. O to paradoxněji pak působí skutečnost, že český stát ve stejné době masivně utrácí za švédské produkty. V posledních letech Česko nakoupilo ve Švédsku vojenskou techniku za zhruba 80 miliard korun, převážně prostřednictvím mezivládních dohod, tedy bez tradičních otevřených výběrových řízení. Výčet těchto nákupů ilustruje neobvyklou jednostrannost obchodních vztahů: zatímco české podniky, jako je Subterra, ve Švédsku „krvácejí“, švédský průmysl se těší z obřích zakázek financovaných z českého rozpočtu.
Největší položkou je pořízení bojových vozidel pěchoty CV90 pro českou armádu. Vláda Petra Fialy schválila nákup 246 pásových obrněnců CV90 MkIV (výrobce BAE Systems Hägglunds) v ceně 59,7 miliardy českých korun (včetně DPH). Jde o historicky největší armádní zakázku Česka, nákladnější byl v minulosti snad jen plán výstavby jaderné elektrárny v Temelíně. Kontrakt na vozidla CV90 byl uzavřen formou přímé mezivládní dohody se Švédskem poté, co Ministerstvo obrany ČR v roce 2022 zrušilo původní otevřený tendr. Obrněnce budou dodávány v letech 2026 až 2030 a nahradí zastaralé BVP-2 sovětské konstrukce. Dalším významným kontraktem je prodloužení pronájmu stíhaček JAS-39 Gripen. Česká armáda tyto švédské stíhací letouny provozuje od roku 2005 na leasing a namísto plánovaného přezbrojení okamžitě na americké stroje F-35 se vláda rozhodla vyjednat přechodné pokračování pronájmu gripenů až do roku 2035. Dohodnutá cena za osmileté prodloužení pronájmu 12 letounů (namísto původních 14) činí 16,7 miliardy českých korun. Částka zahrnuje jak pronájem, tak údržbu letadel a výcvik personálu. Gripeny by měly zůstat ve výzbroji českého letectva do doby, než budou k dispozici nové americké stroje páté generace F-35. I v tomto případě proběhl obchod formou přímé bilaterální dohody mezi vládami bez jakékoliv standardní soutěže. Třetí velkou zakázkou je pořízení systémů protivzdušné obrany MSHORAD (mobile short range air defense). Konkrétně jde o 24 kompletů protiletadlových raketových systémů RBS-70 NG od švédské společnosti Saab, které budou umístěny na nově vyvíjených obrněných vozech MARS 4×4 české provenience (firma SVOS Přelouč). Smlouva na tyto systémy byla podepsána v červenci 2025 a má cenu 4,2 miliardy českých korun bez DPH. Dodávky jsou plánovány na roky 2028 až 2030. A i tady zvolilo ministerstvo obrany mezivládní nákup – zveřejnění přesné ceny proběhlo až po podpisu smlouvy. Celkový součet uvedených akvizic činí přibližně 81 miliard českých korun veřejných výdajů do švédského průmyslu jen během čtyř let 2022 až 2025. Pro porovnání, tato částka několikanásobně převyšuje roční obrat společnosti Subterra či jiných velkých českých exportérů. Česko se tak stalo jedním z nejvýznamnějších zahraničních zákazníků švédského obranného průmyslu. Opačným směrem však podobný objem zakázek neputuje, a jak ukazuje případ Subterry, prosadit se na švédském trhu může být pro českou firmu velmi obtížné.
Nákupy bez soutěže pod palbou kritiky
Fakt, že tuzemská vláda zadává mnohamiliardové zakázky napřímo zahraničním dodavatelům, vyvolává kritiku části odborné i politické veřejnosti. Největší z uvedených obchodů, bojová vozidla CV90 za téměř 60 miliard, proběhl mimo otevřené výběrové řízení, což někteří analytici i opozice označují za omezení konkurence a snížení transparentnosti. Původní mezinárodní tendr na pásová BVP byl po sérii odkladů v roce 2022 zrušen a kabinet následně pověřil ministryni obrany Janu Černochovou (ODS) přímým jednáním se švédskou vládou. Smlouvu s dvouletým odstupem vláda schválila na jaře 2023, přičemž detaily dohody byly dlouho utajovány a zveřejněny až po jejím podpisu. Podobný postup se opakoval i u protiletadlových kompletů RBS-70 NG: také zde vláda nakupovala režimem government to government (G2G), tedy bez tradičního tržního tendru, a konečnou cenu 4,2 miliardy českých korun ministerstvo oznámilo až při podpisu kontraktu.
Ministryně Černochová argumentuje, že mezivládní dohody volí resort obrany záměrně kvůli rychlosti pořízení techniky, menším právním rizikům při případném napadení zakázky a kvůli zajištěné interoperabilitě v rámci spojeneckých armád. Konkrétně v případě BVP CV90 ministerstvo uvádí, že přímý nákup byl „jedinou cestou, jak po letech konečně nahradit zastaralé BVP-2“. Tyto argumenty mají racionální jádro, například akvizice pásových obrněnců se vlekla už téměř deset let a předchozí výběrová řízení opakovaně zkrachovala.
Firma Subterra vybudovala přes svou dceřinou společnost SBT Sverige ve Švédsku také tunel Skärholmen, do něhož je vjezd obložen modřínovým dřevem.
Nedostatek soutěže a veřejné kontroly však navzdory tomu zůstává terčem výtek. U pokračování pronájmu gripenů za 16,7 miliardy českých korun kritici upozorňují, že podklady k finančnímu vyčíslení nebyly zveřejněny v detailní struktuře, například náklady na modernizaci či pozemní podporu jsou uvedeny jen sumárně, což omezuje možnost veřejné kontroly takových nákladných výdajů. Dokonce i v koaličních kruzích zaznívalo varování, aby obrana nákupy „nešila horkou jehlou“ a nezastírala důležité informace, obava pramení ze zkušeností, kdy utajování detailů velkých zakázek nahrává podezřením z nepotismu či plýtvání veřejnými prostředky.
Specifickou kapitolou je role českého průmyslu v těchto zakázkách. Na rozdíl od některých jiných zemí Česko nepožadovalo v případě nákupů švédské techniky výrazné offsetové programy či zapojení domácích podniků do výroby. U pásových BVP CV90 se sice počítá s podílem státního podniku VOP CZ při kompletaci vozidel nebo s dodávkami od českých firem (například zmíněné vozidlo MARS od SVOS pro systémy RBS-70), tyto průmyslové spolupráce však vznikají spíše ad hoc a nejsou výsledkem předem vyjednaných tvrdých podmínek reciprocity. Kritici proto namítají, že ministerstvo obrany dostatečně nehájí ekonomické zájmy země – nejenže nakupuje bez soutěží, ale ani nezajišťuje, aby část ceny zakázek zůstala doma v podobě práce pro české firmy.
Kde je ochrana českých zájmů?
Celá situace vyvolává širší otázku: je s českými firmami v Evropě zacházeno férově a recipročně? Zatímco Praha uzavírá obchody za desítky miliard ve prospěch švédského průmyslu, v opačném směru podobná vstřícnost chybí. Příklad Subterry naznačuje, že česká firma se ve švédské veřejné zakázce ocitla v nevýhodné pozici a při sporu nedosáhla vstřícného řešení, naopak čelí drakonickému finančnímu nároku švédské strany.
Česká vláda nicméně v reakci na to nepřijala viditelná opatření, nezdá se, že by pokračování obranných kontraktů se Švédskem jakkoli podmínila férovým vypořádáním sporu Subterry ani že by v této věci vyvinula výraznější diplomatickou aktivitu. Podle kritiků to vysílá špatný signál domácímu průmyslu. Stát nedokáže účinně zaštítit své podniky v zahraničí, přičemž ochotně utrácí u téhož zahraničního partnera obrovské částky.
Myšlenka reciprocity přitom není ničím novým. Ve světě obchodu, zejména se strategickým zbožím, jako je vojenská technika, se často uplatňuje zásada „něco za něco“. Silné státy neváhají chránit své ekonomické zájmy, například v podobě požadavků, aby součástí velkých nákupů byly i investice do domácího průmyslu nebo uplatnění domácích subdodavatelů. V rámci Evropské unie sice platí volný pohyb zboží a otevřená soutěž, nicméně v praxi řada vlád hledá způsoby, jak podpořit vlastní firmy. A pokud jde o obranné zakázky, mají díky výjimkám (například článek 346 Smlouvy o fungování EU) specifický režim, který vládám umožňuje obejít běžná pravidla trhu z důvodů národní bezpečnosti. Nákupy zbraňových systémů se proto mnohdy řídí spíše vysokou politikou než čistě tržními principy.
Diplomatická pasivita české strany v kauze Subterra vyvolává otázky, zda by stát neměl při ochraně svých podniků přidat na důrazu. Velmoci, jako jsou USA, Francie či Německo, běžně intervenují formálně i neformálně na podporu domácích firem, když v zahraničí čelí potížím, ať už formou diplomacie, nebo i hrozbou právních kroků v mezistátní rovině. Česko sice není velmoc, přesto by mohlo dát jasně najevo, že osud Subterry ve Švédsku nepovažuje za marginální obchodní spor, ale za věc, kterou sleduje na vládní úrovni. Silnější diplomatická podpora českého podniku, třeba při jednáních s regionální vládou Stockholmu či švédskou centrálou, mohla alespoň signalizovat, že Praha bere ochranu svých ekonomických zájmů vážně. Další oblastí je smluvní zajištění podobných zakázek. Analytici upozorňují, že čeští dodavatelé by měli v zahraničních kontraktech trvat na pevnějších pojistkách, například na stanovení arbitráže v neutrálním prostředí namísto podřizování se jednostranně jurisdikci objednatele, na jasně definovaných milnících a mechanismu penalizací pro obě strany. V případě Subterry se zdá, že spor řeší švédský soud a investor okamžitě sáhl k zadržení garancí. Pokud by smlouva obsahovala robustní arbitrážní doložky, možná by se situace vyvíjela jinak. Férové podmínky v kontraktech, včetně vyváženého rozložení rizik, jsou klíčové, aby se předešlo budoucím fiaskům typu Järfälla.
Jednotný trh neznamená rovné podmínky
Případ Subterry ve Švédsku sice ještě neskončil a soudní spory potrvají možná roky, ale už nyní z něho vyplývá několik varovných ponaučení. Za prvé, české firmy nemohou spoléhat, že v rámci jednotného evropského trhu automaticky získají rovné podmínky – musejí být připraveny na tvrdá vyjednávání a případně i na nečekané komplikace. Za druhé, český stát by měl aktivněji hájit zájmy svých podniků v cizině, zejména pokud zároveň poskytuje dotyčné zemi významné ekonomické benefity jako v případě švédských zakázek za desítky miliard. A za třetí, vláda by měla do budoucna nastavit jasné standardy reciprocity a transparentnosti: pokud se uzavírají strategické mezivládní kontrakty, měly by být podmíněny doložením férového zacházení s českými subjekty v dané zemi a doprovázeny maximem zveřejněných informací o ceně, subdodávkách či domácím průmyslovém podílu.
V ideálním případě by mělo platit „nejprve férovost, pak kontrakty“. Česko se jako středně velká ekonomika EU nemůže prosadit silou diktátu, ale může chytře využívat svých nákupních pák, tedy vzkázat partnerům: Chcete miliardové zakázky z Prahy? Ukažte, že i vaše prostředí je otevřené a férové pro naše firmy.
To by byl zdravý základ skutečně rovnocenné spolupráce v rámci EU i aliančních vztahů. Případ Subterra vs. Švédsko proto není jen izolovanou kauzou z oboru stavebnictví, ale širším mementem o nutnosti hlídat reciprocitu a důsledně chránit české zájmy v mezinárodním byznysu. Bez těchto kroků zůstane český stát v pozici, kdy „za své“ nakupuje u partnerů, kteří se k našim firmám nechovají ani zdaleka stejně velkoryse.
•
