Kdybyste měl pojmenovat pět nejdůležitějších ekonomických tendencí dneška, které by to byly?
Samozřejmě extrémní růst ceny vstupů, ať už je to cokoli, nejen elektřina, plyn a ropné výrobky. Faktor dva je inflace. Bude s námi dlouho. Nejsložitější přitom bude vyhnat inflačního démona z hlav lidí. A očekávaná inflace je silným motorem té skutečné. Trojka za mě je určitě plíživá deglobalizace. Ne že by se státy či regiony úplně uzavíraly, ale třeba i po zkušenosti s pandemií covidu-19 si chtějí zachovat daleko více klíčových odvětví doma nebo u spolehlivých spojenců. Tato tendence nám může pomáhat čelit výraznější nezaměstnanosti. Bude ale extrémně náročné si udržet konkurenceschopnost. Faktor čtyři – to je pro mě ideologie promítnutá do ekonomiky. Mám na mysliGreen Deal v energetice nebo sebevražduautomobilového průmyslu v Evropě. To ukazuje, jak ideologie direktivně a ještě navíc pozdě promítnutá do ekonomiky dokáže během pár let zničit to, co se budovalo desetiletí. Posledním faktorem je slábnoucí moc Západu oproti ostatním mocnostem. Rusko se ukázalo jako slabý soupeř, ale jsou tady mnohem silnější váhy.
Končící globalizace, inflace, jakou jsme v Evropě léta nepoznali, rivalita dvou těžkých vah – USA a Číny. Co se to kolem nás děje a jak to ovlivňuje českou ekonomiku?
Řekl bych to takhle: politika centrálních bank byla dlouho poměrně agresivně nastavena na velice nízké úrokové sazby. Dnes je tak do reálné ekonomiky zapojen výrazný objem dluhového financování.
To ji dělá křehčí vůči výkyvům a krizím. Hospodářské cykly se zkracují v čase. A ten růstový, který v Evropě byl zhruba od roku 2014, prostě končí. Nejen kvůli externím geopolitickým šokům. Ale třeba i proto, že Evropa příliš dlouho bezradně přešlapovala kolem Green Dealu a teď s ním přichází v nejhorší možný čas a s přespříliš ambiciózním časovým plánem. Ačkoli se obecně vědělo, že Evropa má silně podfinancovaný energetický sektor, málokdo připouštěl, že může odpadnout Rusko jako dodavatel poměrně levné energie pro Evropu. Čím si dnes procházíme, to není ani celosvětová krize, ani krize západního civilizačního okruhu. Nákladový šok pro Evropu, jaký jsme tady od 70. let neměli. A my v Česku se nové realitě musíme rychle přizpůsobovat a bude to nepochybně bolet, protože výrobu založenou na plynu na nic moc jiného okamžitě nepřepnete.
Jak moc to bude bolet?
Začnu možná uklidněním, co tento ekonomický pokles pravděpodobně nepřinese – vysokou nezaměstnanost. Působí proti ní jiný trend, a tím je jakási forma deglobalizace, viditelné snahy vlád vracet klíčová odvětví zpět do Evropy, potažmo do USA. Pandemie ukázala, že je patřičné mít přinejmenším část strategických odvětví doma. Za předpokladu, že nebudeme chtít mít výraznou inflaci, budeme se patrně stávat méně konkurenceschopnými kvůli vyšším nákladům na vstupy a dražším penězům na investice a inovace. Důsledkem budou nižší marže firem. Tahle situace se dá vyřešit jedině tak, že se sníží mzda zaměstnanců. A už je jedno, jestli se výplaty sníží tím, že na účet dostanete od firmy méně peněz, nebo zda si za stále stejnou výplatu méně koupíte, tedy snížením kupní síly. Citelně se nejspíš sníží životní úroveň. Už loni v Česku klesla možná až o deset procent a letos to nebude lepší.
Stát však zatím ten propad oddaluje nejrůznějšími dotacemi…
Ano, ale čekám, že dotace firmám i transfery jednotlivcům budou brzy velice omezené a jejich efekty rychle pominou už jenom proto, že státní dluh je teď drahý a jeho velikost enormní. Faktory, o nichž mluvíme, pak zmenší trh, a tak některé firmy budou muset „z kola ven“.
Neříkáte to jen proto, že na tom stavíte svůj byznys?
Je to vlastně naopak. Říkám to s vědomím těchto trendů a s existencí příležitostí, které už na trhu jsou. Za předpokladu, že Česko už vstoupilo do recese, se snižování hodnoty firem nebo vrchol počtu insolvencí projeví třeba za 12 až 18 měsíců. Už dnes množství firem začíná pociťovat nedostatek volných peněz. V ten okamžik přichází náš fond, který může nahradit zdroje, které odmítli půjčit privátní investoři nebo banky. Velké množství firem má skvělý produkt, pouze jsou „ve špatný čas na špatném místě“. Často za to chceme i vlastnický podíl a částečnou manažerskou kontrolu. Jsem naprosto přesvědčený, že okno příležitosti tady bude tak dva až čtyři roky. A náš Valori fond bude u toho.
•
