Nazývat věci pravými jmény

Když letos v květnu začala svou prezidentskou kampaň, byla Danuše Nerudová spíše outsiderkou. Měsíc před dnem D už však v průzkumech srovnala krok s favority – Andrejem Babišem a Petrem Pavlem. Bývalá rektorka Mendelovy univerzity by chtěla být prezidentkou citlivou a odvážnou. „Prezident je mediátor, musí být empatický, musí umět komunikovat a také mít odvahu nazývat věci správnými jmény.“

První kolo prezidentských voleb začne přesně za měsíc a den. Budete volit sama sebe?
Samozřejmě. Člověk přece nemůže kandidovat a zároveň říkat, že by sám sebe nevolil. Je třeba mít v sebe sama důvěru.

Kdy jste dospěla k myšlence, že zkusíte kandidovat?
Prvně mě to napadlo v období covidu, kdy jsme založili občanské sdružení KoroNERV-20 a byli jsme poměrně aktivní ve veřejném prostoru. Člověk zjistil, že nemusí jen sedět v koutě a kritizovat, ale že může být i součástí změny. Tehdy jsem začala uvažovat o tom, že by člověk na vrcholu sil nabídl služby naší společnosti, a to proto, že si myslím, že bylo dost točení se v kruhu a minulosti. Musíme se zaměřit na budoucnost a mít jasnou vizi toho, kam kráčíme. Musí tu být někdo, kdo nám dá cíl a definuje cestu. Naše společnost se zarazila někde v 90. letech na strategii „doháníme Německo“, od té doby nikdo žádnou strategii nenastavil.

Ale my vlastně pořád doháníme Německo.
Ano. Ale jednak jsme ho stále nedohnali a zároveň si myslím, že je to málo. Úplně jsme zapomněli, že součástí ekonomické transformace musí být i transformace společnosti. A o tu se nikdo nestaral.

Pojďme zpět k volbám: proč je Danuše Nerudová dobrým kandidátem na prezidentku?
Je za mnou kus odvedené práce. Třeba při působení v důchodové komisi jsem prokázala, že i v relativně heterogenním kolektivu – byli tam zástupci všech poslaneckých a senátorských klubů – jsem dokázala skupinu lidí dovést ke shodě. A poprvé po třiceti letech jsme dosáhli toho, že návrh schválený minulou vládou si ta nová, která tehdy byla v opozici, vzala za svůj. Promítl se v programovém prohlášení vlády a pan ministr ho má na stole a bude ho realizovat. Jsem tedy schopna vidět shodu tam, kde ji většina lidí nevidí. Při řízení univerzity s dvoumiliardovým rozpočtem a patnácti sty zaměstnanci, která při mém příchodu byla popelkou, se mi podařilo dosáhnout toho, že univerzita získala jako jediná v republice HR Award od Evropské komise (za výtečnost v péči o lidské zdroje ve výzkumu – pozn. red.), vytvářeli jsme rovné příležitost a šířili know-how. Za čtyři roky jsem vytvořila otevřenou instituci, která navíc získala institucionální akreditaci.

Je řízení instituce dostatečnou kvalifikací pro práci prezidenta?
Rozhodně. Rektor univerzity má profesní i politické zkušenosti. Setkává se s premiérem, ministry a velvyslanci. Vystupuje v zahraničí. Jsem dlouho i expertkou pro Evropský parlament. Běžně jsem vystupovala v jeho výborech a politických frakcích. Navíc si myslím, že je obrovskou devizou, když člověk stojí mimo politiku. Dva předcházející prezidenti přešli z nejvyššího exekutivního postu v zemi do pozice, která je reprezentativní, a podle toho to vypadalo. Oba se snažili ohýbat ústavu ze všech stran a vytěžit z ní více pravomocí, než prezidentovi připadá. Proto také kandiduji: je potřeba vrátit úřad prezidenta tam, kam patří. Prezident reprezentuje a je mediátor. Má stabilizovat politickou situaci v zemi. Být průvodcem, diskutovat s občany a otevírat témata. Nemá aktivně zasahovat do provozu této země, ten řídí vláda.

Souhlasím. Jaké další vlastnosti by měl prezident mít?
Prezident by měl mít odvahu nazývat věci pravými jmény. Zajímat se o život lidí. Mít i velkou empatii a pochopení. To je to, co v tuto chvíli potřebujeme. Musíme mít prezidenta, který je schopen podat pomocnou ruku občanům. Bude naslouchat, nikoli se pouze poslouchat. Měl by to být někdo, kdo je také schopen diskutovat a otevírat i nepříjemná témata.

Je prezident víc politik, nebo mediátor?
Prezident je politik a samozřejmě je součástí politiky. Měl by být ale nadstranický a měl by stabilizovat politickou situaci. Zejména v zemi, v níž je jasné, že politická scéna je křehká, proto je tak zásadní ji stabilizovat.

Měl by prezident podle vás pravidelně chodit na zasedání vlády?
Není nutné chodit pravidelně, ale když se projednává například státní rozpočet a jeho struktura se mu nelíbí, měl by přijít na zasedání vlády a sdělit členům své připomínky. V takovém případě má přijít i na výbor do Poslanecké sněmovny. Ne že celou dobu prezident mlčí a nakonec vetuje zákon. To je přesně to, co prezident nemá dělat. Má-li závažné výhrady, má je dopředu sdělit a otevřeně komunikovat. A pokud vláda na námitky nijak nereaguje, teprve potom vetovat zákon. To je až ta poslední možnost. Náš pan prezident to bohužel neudělal. Osoba prezidenta má komunikovat s členy vlády, jednat s ministry, pravidelně se setkávat s premié­rem. Prezident by se neměl zavírat ve slonovinové věži, měl by být dostupná osoba, s níž si kdokoli z vlády může sjednat schůzku. Podívejte, co se stalo, když si pan prezident vybral ústavního soudce a nekomunikoval. Senát mu ho neschválil.

Mluvit ve sněmovně o kapitolách rozpočtu, to mi přijde jako poměrně invazivní politický styl.
Já si to nemyslím. Prezident má přispívat k tomu, aby se lidem v této zemi dobře žilo, a mít na paměti budoucnost dalších generací. Vláda je na čtyři roky a v tuto chvíli hospodaří tak, že si bereme úvěry, které bude splácet další generace a té se někdo musí zastat. Přesně to je role prezidenta. On musí mluvit i o lidech, na které se zapomíná jako v dnešní krizi. Měl by si všímat především celku, neměl by být mikromanažer, toho jsme tu měli ve vládě osm let, a jak to dopadlo. Kupříkladu deficit rozpočtu na příští rok je tak závratný, že to samo o sobě je důvod, aby prezident vystoupil a zeptal se vlády, zda nelze něco seškrtat a změnit, abychom nenarazili příliš tvrdě. Prezident má být součástí celého legislativního procesu, diskutovat o rozpočtu od začátku. Situace, kdy mlčí a nakonec vetuje zákon, je špatná. Samozřejmě že provoz státu řídí vláda, ne prezident. Ale rozpočet je natolik důležitá věc, která ovlivňuje životy nás všech i budoucích generací, že je to důležité sledovat.

Je ještě jiná prezidentská pravomoc, na níž byste si dala více záležet?
Ty hlavní jsou jmenování guvernéra České národní banky a ústavních soudců a také předsedů nejvyšších soudů.

V případě ČNB byste jako prezidentka jmenovala už jen jednoho člena rady, ale Ústavní soud se bude měnit celý. To je obrovská zátěž.
Ano, souhlasím.

Váš manžel se pohybuje v právní branži, nemůžete se dostat do střetu zájmů?
Můj manžel je slušný člověk a něco takového by nikdy neudělal. Nicméně prezident má své poradce a jmenování tak důležitých soudců musí probíhat v širší debatě i s akademickou sférou. Mám kolem sebe ústavní právníky, kterých si vážím, a mám poměrně jasnou představu, jak zajistit diverzitu v senátu Ústavního soudu, aby výklady práva zahrnovaly veškeré pohledy, které ve společnosti jsou.

Je současný Ústavní soud dostatečně názorově různorodý?
V tuto chvíli to tak podle mě není. Pro mě je důležité, aby to byli experti konzervativní i liberální, pravicově i levicově smýšlející, aby tam byli akademici i lidé různého právnického zaměření. Dnes je situace vychýlená i v tom, že v senátu ÚS je jenom jedna žena. Myslím, že ženy, které by to zvládly, tu jsou. Například místopředsedkyně Nejvyššího správního soudu Barbara Pořízková nebo Daniela Zemanová, o níž mluvím dlouhodobě.

Plní Ústavní soud roli kotvy ústavnosti a demokracie v Česku?
Ano, je to silná instituce a pojistka demokracie, která funguje.

Jako prezidentka byste už nejmenovala guvernéra ČNB, ale dnes veřejně nesouhlasíte s politikou centrální banky. Jako prezidentka to asi už nebudete moct kritizovat.
ČNB je nezávislá instituce a prezident ani vláda ji nemají ovlivňovat. Ano, nesouhlasila jsem se způsobem jmenování nového guvernéra a s nestabilitou na trhu, kterou to vyvolalo, to ale nemění nic na tom, že měnová politika je nezávislá.

Jmenování Aleše Michla guvernérem ČNB prezident Miloš Zeman obhajoval tím, že má stejný názor na boj s inflací a nastavování sazeb.
Jistě jste zaznamenal, že Mezinárodní měnový fond Česku doporučuje, aby sazby šly ještě nahoru.

Pokud byste ve volbách uspěla, stala byste se třetí hlavou státu s ekonomickým vzděláním. Jaký přínos ekonomie pro společnost byste zdůrazňovala?
Upozorňovala bych na ekonomické problémy společnosti, například na to, že končí fixace cen energií domácnostem a 35 procent domácností není schopno platit složenky za elektřinu a plyn. Upozorňovala bych na to, že dávno měl být zaveden sociální tarif. Jako prezidentka bych tlačila na vládu, aby tyto věci řešila, protože je tu velké riziko radikalizace této části společnosti.

Jak?
Prezident má ohromný neformální vliv. Jeho slova a činy mohou mít velký dopad. Funkce prezidenta republiky má úctu a respekt. A když o tématech ve veřejném prostoru mluví, tak se o nich píše a jsou předmětem veřejného zájmu. Může pořádat kulaté stoly, pravidelně dává rozhovory a má i sociální sítě. A samozřejmě je v kontaktu s vládou, aby věděl, jakou politiku kabinet prosazuje.

V poslední době se proti vládě Petra Fialy poměrně vyhraňujete. Co vás vede k tomu, že jste kritičkou vlády a její ekonomické politiky?
Jezdím do regionů a mluvím s lidmi. Ten problém je obrovský. To, co jsme viděli na Václavském náměstí, ta část demonstrantů s Putinem na tričku, je část společnosti, která už radikalizovaná je a nelze s ní skoro nic dělat. Ale pak tam byla část lidí, jež radikalizovaná není, která má jenom strach, má pocit, že jim vláda dostatečně nepomáhá, že na ně nemyslí. Tady musíme zabránit radikalizaci, protože pak už s těmito lidmi nic neuděláme.

Proto biju na poplach. Lidé nemají na energie, to nejsou nějací abstraktní lidé, ale sousedi v domě. Nějakých 27 procent lidí je každý měsíc na nule a osm procent domácností má větší výdaje než příjmy. To není kritika vlády, ale upozornění, že tu máme seriózní společenský problém. Co se stane, až tuto skupinu lidí osloví populisté? Hrát na strunu strachu je dnes to nejjednodušší.

Co byste dělala na místě vlády s veřejnými financemi jinak?
První se měla udělat revize státních agend, jestli jsou všechny výdaje nezbytné. To měla vláda udělat už teď, je tu přece rok.

Premiér Fiala říká, teď je krize, uděláme to po ní.
Spirála zadlužení se už strašně rozjela, kaž­dý lepší rozpočet se počítá. Prubířským kamenem, jak to vláda myslí s veřejnými financemi, měl být rozpočet na rok 2023. Neukázalo se ale vůbec nic, bohužel.

Konsolidace veřejných financí je však něco jiného než pomoc 35 procentům domácností, které nemají na složenky. To znamená vydat více peněz.
To jsou výdaje, které vláda musí realizovat. Velkou část peněz vláda chtěla získat z daně z mimořádných zisků, na níž se ale vybere méně, protože firmy začnou daňově optimalizovat, což se také hned potvrdilo. Podle mě by ale bylo velmi fér, kdyby se ty peníze daly do účelového fondu, který bude součástí státní rozpočtu. Aby bylo jasné a adresné, že jsou to peníze, které půjdou přímo na pomoc těm 35 procentům lidí, kteří jsou na tom nejhůř.

Jako prezidentka byste asi nemohla vystoupit v médiích a apelovat na ČNB, aby zvýšila sazby…
Teď to jako ekonomka ještě říct můžu. (smích) Zvyšování sazeb za guvernéra Jiřího Rusnoka začalo později, byl to větší náraz, mělo se začít dříve. Vláda musí proti inflaci bojovat svou fiskální politikou, což se neděje. Po covidu-19 byly největší úspory v historii a tím, jak se nebojovalo proti inflaci, ty úspory lidem, kteří si celý život šetřili, sežrala inflace. Každá centrální banka musí hledat balanc mezi těmi, kdo si spoří a kdo si bere úvěry, a tady se to velmi vychýlilo v neprospěch těch, kteří mají úspory. Nejhorší je, že ČNB dala svým váháním nad sazbami na vědomí, že inflace dolů jen tak nepůjde, a všechny firmy si ji započítaly do růstu cen pro příští rok.

Prezident reprezentuje zemi v zahraničí, často otvírá dveře dalším politikům. Jste připravena věnovat se zahraniční politice?
O zahraniční politiku se zajímám dlou­ho­době, zejména o bezpečnostní hrozby. Všichni se teď soustředíme na Ukra­jinu a na sankce proti Rusku, ale když si přečtete zprávy Bezpečnostní informační služby, dočtete se, že úplně stejnou aktivitu jako ruské tajné služby tu vyvíjí i Čína. Čína disponuje mnoha surovinami, které v Evropě nejsou, a má technologie, které už Evropě chybějí. Je potřeba, abychom k Číně začali přistupovat jako k vážnému bezpečnostnímu riziku. Zatím to ani Evropa nebere vážně. Přitom obrovským problémem je postoj Německa k Číně, po špatné zkušenosti s Ruskem zase probíhá něco jako realpolitik vůči Číně. Musíme mluvit s Německem a přesvědčit ho, že Čína je světovou hrozbou, že chce změnit světový řád, a je tudíž na místě uvažovat o zákazu vývozu strategických technologii do Číny po vzoru USA.

A pak je druhá otázka. Často slyším, že OSN se přežila a je nefunkční, jak ukazuje útok Ruska na Ukrajinu. Ale OSN je strašně důležitá ve vztahu k africkým zemím, kde Evropa úplně vyklidila pole. Afrika se stala sférou vlivu Ruska a Číny, což je vidět i na hlasování afrických zemí v OSN. Jediná možnost, jak obnovit vztahy s Afrikou, je právě OSN. Jiná platforma není. A tuto otázku by český prezident či prezidentka měli v Evropě otevřít.

Budete muset přesvědčit Německo, které má zahraniční obchod s Čínou za 250 miliard eur.
Ano, to je realita. Nelze čekat, že Německo kývne na sankce vůči Číně, protože pro něj je to obrovský obchodní partner, ale pro nás ne.

Ale jsme součástí řetězce, který má vazby na Čínu. Vzpomeňme na Volkswagen, který má v naší zemi velkou expozici v podobě Škody Auto.
Jsme v řetězci, ale covidová krize a vál­ka na Ukrajině je obrovskou možností ke změně. Obchodní řetězce se zkracují, dochází k deglobalizaci, měli bychom se snažit vyrábět klíčové technologie v Evropě. Už jsem o tom mluvila dříve, ale ekonomický model maximalizace zisku z 90. let se vyčerpal. „Just in time“ sice funguje a snižuje náklady, ale když přijde krize, zavřete výrobu, protože nemáte zásoby. Dnes už chtějí mít všechny firmy zásoby, dnes nekoupíte skladovací prostory, jaký je zájem. Do byznysu se začala promítat bezpečnostní situace, už to není jen honba za nejlevnější pracovní silou.

Je vám zřejmé, že jako proevropská prezidentka byste se dostala do konfliktu s českou politickou scénou, která je kritická ke Green Dealu? To platí o opozici i o některých vládních stranách.
Green Deal není ideologie. Je to otázka přežití. Jako prezidentka bych se snažila vysvětlovat, že Green Deal je pro nás obrovská příležitost. Nejkonkurenceschopnější ekonomiky světa – Dánsko, Švýcarsko, Singapur –
mají jedno společné: využily zelené transformace k rozvoji ekonomiky a k technologickým inovacím. Není důvod, abychom neudělali totéž, nehledě na to, že nám to pomůže i v energetické bezpečnosti. Nevidím například důvod, proč když se u nás staví nákupní centra či parkoviště, není povinnost osadit ty stavby solárními panely. Green Deal je šance, musíme ji využít.

•