Zdá se, že česká veřejnost, včetně převážné většiny ekonomických komentátorů (o ekonomické obci ani nemluvě, neboť ta neexistuje) je ukolébána mírným poklesem tempa růstu cen na straně jedné a evidentním klidem vlády na straně druhé. Ta se tváří a asi si i myslí, že se u nás nic nebezpečného neděje. Snad je dnešní setkání též příležitostí říct, že se něco děje.
Vláda sice vede své teatrální souboje s opozicí, nedávno například o valorizaci důchodů, ale se svou vinou za pokračování naší dnešní inflace nic dělat nechce. Možná si svou vinu opravdu ani neuvědomuje. Deficitní financování státního rozpočtu jí nevadí.
Je naší povinností, abychom ji z tohoto neoprávněného klidu vyvedli. Inflace u nás totiž nekončí. Nekončí sice ani v dalších zemích západního světa, ale zranitelnost naší ekonomiky je z různých důvodů – daných strukturou ekonomiky, strukturou zahraničního obchodu, extrémně nízkou mírou nezaměstnanosti, nedostatkem domácích energetických zdrojů (buď skutečným, nebo vzniklým jako důsledek zcela iracionální akceptace tragických omylů zelené ideologie) – výrazně větší. Proto je naše míra inflace zřetelně vyšší než v zemích západní Evropy a než v USA.
Nadměrné množství peněz
Je banální říct, že inflace není přírodní katastrofou. Je man-made, dělají ji lidé. Je vždy a všude fenoménem měnovým. Buď je příliš laxní měnovou politikou umožňována, nebo je aktivistickou měnovou politikou vyvolávána. Ať platí to, či ono, inflace je důsledkem nadměrného množství peněz v ekonomice – vzhledem k produktu. Slavná kvantitativní rovnice směny platí vždy. Je účetní tautologií.
Veřejnost i naši ministři už si pomalu přestávají plést růst jednotlivých cen s inflací. Není možné si plést relativní ceny s cenami absolutními. Inflace je růstem cenové hladiny. Neuchvacujme se proto popisováním příčin narušení nabídkových řetězců a zrodem úzkých míst v ekonomice. Obojí právě teď svou roli samozřejmě hraje, ale bez nadměrného růstu množství peněz v ekonomice žádná inflace vzniknout nemůže. Nesvádějme její vznik na nedostatek čipů nebo na válku na Ukrajině. Už před touto válkou u nás dosahovala míra inflace více než deseti procent, něco, co jsme neznali už přes dvě desetiletí. Zodpovědný člověk by si proto diskusi neměl ulehčovat sváděním naší domácí inflace na válku na Ukrajině.
Nadměrnost peněz byla u nás vytvářena řadu let, od velké recese na konci nulté dekády až do léta 2021, kdy naše centrální banka šlápla na brzdu a začala zvyšovat úrokové sazby. I když inflace přetrvává a je dnes daleko vyšší, než byla ve chvíli, kdy byly úrokové sazby u nás prvně zvyšovány, centrální banka úrokové sazby zvyšovat přestala. Je to evidentní chyba nového vedení ČNB.
Abychom ale byli spravedliví, měli bychom uznat, že v jednom smyslu má ČNB „svou“ pravdu. Dynamiku inflace dnes u nás více předurčuje vláda – svou rozpočtovou politikou – než centrální banka svou politikou měnovou. Inflaci už prožíváme skoro dva roky, ale rozpočtová politika státu ještě brzdit nezačala. Vláda sice „vypouští balonky“ o jednotlivostech typu valorizace důchodů nebo například zvýšení daní z hazardu či daní z nemovitostí, ale cíl restriktivní, tedy antiinflační rozpočtové politiky ještě nevyhlásila. Mám strach, že ani nevyhlásí, neboť se tohoto slova bojí jako čert kříže. Bojí se nejen slova, bojí se hlavně toho, co by tato politika udělala s její popularitou.
Svými obřími rozpočtovými deficity provádí vláda politiku opačnou, politiku proinflační. Zkušenost mi říká, že je potřebné připomenout vývoj salda státního rozpočtu v posledních letech, ne každý ho má před očima.
Je smutné, že stejně velké deficity, jaké byly v letech 2020, 2021 a 2022, plánuje vláda i na zbytek svého volebního období. Je třeba to označit za nepřijatelné. Nechci se příliš točit na údaji o velikosti deficitu státního rozpočtu za první tři měsíce letošního roku – 166 miliard –, ale neříct to není možné. Inflace se bez radikálního snížení rozpočtového deficitu odstranit nedá. Ocitli jsme se v rozpočtové pasti a musíme se z ní pokusit vymanit. Že to není a nebude bezbolestné, je evidentní. Bude to přinášet nemalé politické náklady, neboť to bude vyžadovat zásahy do podstaty existujícího systému a do – s ním spojených – vzorců (či návyků) chování milionů lidí. Bude to mít i náklady ekonomické. Bude to mít za následek zastavení ekonomického růstu a s největší pravděpodobností ekonomický pokles.
Už teď jsou ale náklady inflace veliké. Inflace je rozsáhlý, do všech koutů lidského života „prosakující“ ekonomický fenomén, který rozděluje společnost. Nemá stejné důsledky pro všechny. Inflace je vždy a všude velkým, nikým přímo neorganizovaným redistributorem neboli přerozdělovačem bohatství ve společnosti, a to společnost chaotizuje. Někomu dává křídla, jiného ničí. Ztrácejí držitelé peněz, ztrácejí příjemci fixních příjmů, ztrácejí věřitelé. Jiné skupiny ekonomických subjektů na inflaci vydělávají – dlužníci, příjemci flexibilních příjmů, riskující investoři a zejména stát.
Pro své odstranění inflace vyžaduje tvrdý zásah do života společnosti a do chodu ekonomiky. Neví-li ministr financí, kde restrikci provést, pak je nápověda jasná – restrikce musí být plošná. V situaci zcela nehomogenní pětikoaliční vlády jiná forma restrikce asi možná není.
V nárokové společnosti
Naši dnešní – za 100 let nejvyšší – inflaci je třeba vidět v širším kontextu toho, co se děje v celé západní společnosti, respektive s celou západní společností. Tím širším kontextem je už dlouho trvající vzpoura proti ekonomii, proti ekonomickému myšlení, proti respektu k ekonomickým zákonitostem a naopak tolerance předbíhání politiky před ekonomikou, respektive diktátu politiky ekonomice. Politiky různých barev, dnes zejména barvy zelené. To jsou defekty, které dobře známe z éry komunismu. Vrátily se nám i bez centrálního plánování, bez znárodňování a bez monopolu jedné politické strany s novou silou.
Na rozdíl od komunismu u nás zatím nedošlo k likvidaci možnosti shromažďování a asociování se. Nedošlo proto k likvidaci nátlakových zájmových skupin (pressure groups), profesních organizací, odborů, komor, aktivistických, takzvaných neziskových organizací, a tyto skupiny se zasluhují o to, že radikálně posílil fenomén takzvané „nárokové společnosti“. To představuje paradigmatickou změnu v uvažování a chování jednotlivců a jejich nejrůznějších seskupení. Bez zásahu do „nárokovosti“ (návratem k zásluhovosti) se inflace vyřešit nedá.
Ekonomové (a spolu s nimi i centrální bankéři a ministři financí) si – zcela neoprávněně, nezodpovědně a ahistoricky – po období obav z deflace mysleli, že bude vznikající inflace inflací pouze „transitorní“ (přechodnou či dočasnou), což byl naprosto neudržitelný a neobhajitelný omyl. Propadla mu i sofistikovaná americká centrální banka.
Vidím to jako nové vítězství Keynese a keynesiánství nad Friedmanem a monetarismem. Vidím to jako vítězství Stephanie Keltonové a její MMT neboli Modern Monetary Theory. Ekonomové tyto teorie dlouho nebrali vážně, protože si mysleli, že je vážně brát nelze. Hlavní tezí těchto teorií je myšlenka, že „deficits don’t matter“ (že deficity nevadí) a že vlády mohou tisknout tolik peněz, kolik potřebují.
Švýcarský ekonom Claudio Grass to ve svém komentáři z 10. března 2023 výstižně vyjádřil slovy, že MMT je „politická strategie převlečená za ekonomickou teorii“. Považuji za nesporné, že víra v tento způsob myšlení přispěla k dnešnímu nadměrnému množství peněz v ekonomice. Mnoho politiků si to, co říká MMT, bohužel myslí téměř vždy, ale teď jim někdo nabídl výmluvu, že je za tím skryta scientistní ekonomická teorie. Není.
Keynes si to koneckonců myslel také. Rychlost oběhu peněz, další veličina již zmíněné kvantitativní rovnice směny, byla podle něho zcela nepředvídatelná, a proto zastával názor, že se nedá říct nic o tom, co udělají změny v množství peněz s cenami. (To pěkně vykládá Peter Smith v australském časopise Quadrant, 13. září 2022.) Apologeti MMT doporučují politikům jako optimální strategii volit kombinaci rozpočtového deficitu a nízkých úrokových sazeb. Pánové Fiala se Stanjurou se touto teorií asi dnes a denně inspirují.
Známý americký odborník na inflaci John H. Cochrane obrací pozornost k tomu, že centrální banka sama inflaci nemůže porazit. Její tvrdý zásah by vedl k dlouhé a hluboké stagnaci. Klíčovou roli musí hrát i politika fiskální. A nejen ta. Opírat se jen o měnovou a fiskální politiku by vyžadovalo mít zdravou ekonomiku. Protože ekonomika ani v USA, ani u nás zdravá, pružná, flexibilní není, odstranit inflaci podle Cochrana vyžaduje současně provést i širší reformy ekonomické (Hoover Digest, zima 2023). V mé terminologii to vyžaduje odstranit přeregulovanost ekonomiky (evropské i české), zbavit se zelené ideologie a potlačit nárokovost v uvažování ekonomických subjektů. Tak prosté to je.
•
