Existuje pro něj řada termínů, ale v zásadě jde o financování byznysu, kde na straně věřitele není banka, ale nebankovní subjekt. Původ má ve Spojených státech a ve Velké Británii. V poslední dekádě velmi rychle roste a přelévá se do nových segmentů ekonomiky, ale také do nových regionů. „Zatímco objem bankovních syndikovaných úvěrů v posledních zhruba pěti letech v zásadě stagnoval, objem soukromého dluhu narostl zhruba trojnásobně. To nasvědčuje tomu, že soukromý dluh nemusí být nutně v konkurenci se standardním bankovním financováním a že by mu jen ubíral příležitosti. V dlouhodobém horizontu se spíše jeví, že tyto trhy můžou fungovat vedle sebe, a efektivně se doplňovat,“ říká Jan Linda. V rozhovoru, který vznikl ve spolupráci s projektem [ta]Udržitelnost, mimo jiné rozebírá hlavní výhody soukromého dluhu, mezi něž patří obecně větší flexibilita, vyšší výnos pro věřitele, a na druhé straně perspektiva rychlejšího získání financí pro dlužníka.
Když podnikatel hledá financování, může se klasicky obrátit na banku, jít si pro peníze na burzu, případně vydat dluhopisy. Postupně se ale rozvíjí i takzvaný Private Lending, kdy zjednodušeně jeden ekonomický subjekt napřímo půjčí jinému. Jaká jsou jeho hlavní pravidla z pohledu právního experta?
Možná by mohlo být na úvod užitečné blíže vysvětlit, co vlastně je Private Lending. Private Credit, Private Debt nebo Direct Lending jsou různé termíny pro v zásadě totéž – druh financování, kdy v pozici věřitele, tedy osoby poskytující financování, není banka, ale nebankovní subjekt. Oproti jiným typům nebankovního financování, například spotřebitelským úvěrům, se v případě Private Lendingu jedná o financování poskytované podnikatelským subjektům v transakcích většího rozsahu, v řádech desítek milionů eur a výše.
Někdy se místo výše uvedených pojmů používá i pojem soukromý dluh (private debt) jako protiklad k veřejnému dluhu (public debt). Veřejným dluhem se pak v tomto kontextu rozumí bankovní, zejména syndikovaný, dluh, pro který je typické obchodování na sekundárním (veřejném) trhu.
Nelze úplně hovořit o jednotných pravidlech, která by byla obecně určující pro tento typ produktu. A to je jedním z hlavních důvodů pro jeho atraktivitu – flexibilita financování a schopnost pružně reagovat na konkrétní situaci podnikatelských subjektů, jejich preference, potřeby a priority. Často bývá rovněž zmiňována rychlost – ta se projevuje zejména ve srovnání se standardním bankovním financováním u větších a komplexnějších transakcí, které by se jinak neobešly bez participace většího počtu bank.
Kromě flexibility se za jeden z hlavních rysů považuje právě rozdíl soukromého dluhu a veřejného dluhu ve smyslu dříve uvedeném, to znamená zatímco pro bankovní syndikované financování je typická pluralita věřitelů a obchodování s participacemi věřitelů, pro soukromý dluh není tato dynamičnost na věřitelské straně vůbec typická.
Nakolik je soukromé úvěrování na vzestupu a kde zejména?
Tento typ financování se vyvinul ve Spojených státech a ve Velké Británii a zhruba v poslední dekádě obrovským způsobem roste, a to jak v absolutních objemech nebo v počtu poskytovatelů, tak i v rozšiřování do dalších a dalších segment trhu. Nicméně pokud hovoříme o vzestupu, ten se neomezuje jen na tyto dvě geografické oblasti. Atraktivita tohoto produktu vede k postupnému rozšiřování i do dalších zemí západní Evropy včetně Skandinávie.
Poměrně zajímavé je srovnání celkové výše bankovních syndikovaných úvěrů s objemem financování v oblasti soukromého dluhu v posledních zhruba pěti letech. Zatímco objem bankovních syndikovaných úvěrů v zásadě stagnoval, objem soukromého dluhu narostl zhruba trojnásobně a lze očekávat další růst. To nasvědčuje tomu, že soukromý dluh nemusí být nutně v konkurenci se standardním bankovním financováním a že by mu jen ubíral příležitosti. Samozřejmě určitá míra soutěže mezi těmito trhy existuje a existovat bude, v dlouhodobém horizontu se však spíše jeví, že tyto trhy můžou fungovat vedle sebe, efektivně se doplňovat a rozšiřovat tak možnosti financování pro dlužníky a jejich vlastníky.
Co jsou hlavní příčiny jeho rozvoje? Člověk by řekl, že vzhledem k měnové expanzi během uplynulých let by mělo být k dispozici dost peněz ve standardních finančních kanálech…
To je samozřejmě logická úvaha s ohledem na skutečnost, že v poslední době finanční trhy jistě netrpí nedostatkem likvidity. Na druhou stranu dostatek likvidity nemusí nutně znamenat nárůst dostupnosti bankovních úvěrů nebo nárůst objemu poskytnutého bankovního financování. Tento zdánlivý paradox může vyplývat ze stále se zpřísňující bankovní regulace, která bankám často může zužovat okruh dlužníků, kterým jsou schopny financování poskytnout, nebo okruh transakcí, které splňují regulatorní parametry. Dalším faktorem pro množství likvidity dostupné na trhu může být i rozsah alternativních investičních příležitostí. Pokud existuje možnost investovat jinde a výhodněji, například jak jsme viděli v nedávné době – ukládáním prostředků do vkladů u centrálních bank kombinujících vysoký výnos s minimálním rizikem, pak může likvidita chybět jinde.
Očekáváte růst tohoto způsobu financování také v našem regionu?
Historická zkušenost v oblasti úvěrového financování prozatím takřka jednoznačně potvrzuje, že hlavní trendy objevující se v západní Evropě se s určitým nepříliš dlouhým odstupem projeví i v našem regionu. Nevidíme žádné zásadní důvody, proč by tomu mělo být v tomto případě jinak – je pravděpodobné, že to bude jen otázka času.
V České republice zatím není využití tohoto nástroje tak rozvinuté. Nelze však vyloučit, že důvodem je absence širšího povědomí o tomto typu financování mezi vlastníky a investory v tomto regionu. I z naší praxe jsme si vědomi primárního zaměření na bankovní a dluhopisové financování. Důsledkem tohoto zaměření pak nezřídka bývá, že pokud v konkrétním případě není dostupné ani bankovní ani dluhopisové financování, je externí financování nahrazováno vlastními zdroji (ekvitou). A těžko odhadovat, kolik transakcí třeba v oblasti akvizic se vůbec neuskuteční proto, že investoři nedosáhnou na tradiční způsoby financování a současně nemají dostatek vlastních zdrojů, kterými by je nahradili.
Můžete více přiblížit hlavní výhody z pohledu věřitele?
Výhodám z pohledů věřitelů není asi třeba věnovat příliš času, protože na věřitelské straně se nejčastěji objevují společnosti ovládané velkými mezinárodními a nadnárodními fondy rizikového kapitálu. Pro tyto fondy a investory do nich je atraktivní již samotný fakt, že se jedná o další způsob investování prostředků, který přispívá k diverzifikaci rizika v jejich investičních portfoliích. Současně nabízí vyšší výnos než konzervativnější způsoby investic při zachování relativně nízké míry rizika. I proto není překvapením, že se o soukromý dluh stále více zajímají i tradiční banky a zejména v USA se již objevují první případy fondů založených bankou, do kterých banky vkládají peněžní prostředky a jejich prostřednictvím je zhodnocují v segmentu soukromého dluhu.
Hlavní výhodou je větší flexibilita oproti jiným způsobům externího financování. Ta se může projevit třeba v relativně vyšším objemu financování v poměru k vlastním zdrojům investora než v případě standardního bankovního financování. Často zmiňovanou výhodou bývá i rychlost, nejen samotné realizace transakce, ale i předcházejících a souvisejících kroků, jako je schvalování v rámci vnitřních orgánů věřitele, due diligence dlužníka a celé transakce. Výhody se projeví i v průběhu financování, kdy tito věřitelé jsou typicky schopni reagovat na měnící se podmínky nebo na požadavky dlužníků rychleji a pružněji, než je reálně možné v případě syndikovaných úvěrů.
To je možné i z dalšího důvodu, který je typický pro soukromý dluh, a to je ten, že prakticky vždy se na věřitelské straně objevuje pouze jeden subjekt. U větších bankovních financování to není standardem, obvyklá je naopak pluralita věřitelů, v případě syndikovaného financování klidně i desítek věřitelů. Pluralita věřitelů pak vyžaduje při jejich rozhodování konsensus většiny nebo dokonce všech a utváření takového konsensu je samozřejmě časově náročnější než rozhodování jednoho věřitele. Předvídatelnost rozhodování je pro dlužníky samozřejmě u plurality věřitelů rovněž obtížnější.
Zmínil jste, že v případě soukromého dluhu si věřitel může dovolit větší angažovanost. To ale znamená i větší riziko…
Ano, ale je to právě flexibilita a rychlost rozhodování a s tím spojená možnost reakce na různé scénáře vývoje na straně dlužníka, která umožňuje věřitelům soukromého dluhu přebírat vyšší míru rizika, než je typické u jiných způsobů externího financování. Totéž je možné i proto, že poskytnutí tohoto typu financování předchází poměrně detailní a hluboké prověřování ze strany věřitele, jehož cílem je detailně se seznámit s fungováním dlužníka, jeho silnými i slabými stránkami a mít tak detailní znalost potenciálních příležitostí i rizik. To samozřejmě neznamená, že by detailní posouzení rizika neprováděli bankovní věřitelé. Spíše jde o to, že v jejich případě je takové posuzování prováděno v mantinelech standardních bankovních produktů, čemuž odpovídá i standardizovaný rozsah vyhodnocovaných rizik.
Co jsou naopak nevýhody?
Relativně vyšší ochota k riziku, nižší úroveň komoditizace nebo rozsáhlejší prověřování dlužníka nebo celé transakce se odráží ve vyšších transakčních nákladech, zejména v podobě vyšší úrokové sazby nebo vyšších souvisejících poplatků, které musí dlužníci hradit. Rozmach tohoto typu financování v USA a západní Evropě ale dokazuje, že ani toto není nepřekonatelným problémem – již jen proto, že se stále jedná o výrazně nižší náklad než v případě použití vlastních zdrojů.
Je Private Lending příznakem, že se finanční svět mění, svým způsobem demokratizuje a bude přicházet více způsobů alternativního financování?
Demokratizace asi není úplně přiléhavý termín, financování a finanční svět se vždy vyznačovaly značnou mírou demokratičnosti. Spíše se jedná o důkaz toho, jak je trh v prostředí volné soutěže schopný reagovat na mezery, využívat příležitostí a takový volný prostor zaplnit novým instrumentem. I proto je možné soukromý dluh vnímat jako produkt do značné míry komplementární k standardnímu dluhovému financování, ať už ve formě bankovního úvěru nebo dluhopisu, který připadá v úvahu tehdy, pokud si konkrétní investor nebo dlužník vyhodnotí, že tento produkt je pro něj z nějakého důvodu výhodnější.
Komplementární role soukromého dluhu a jeho koexistence s tradičnějšími formami financování se projevuje i v poměrně častých případech refinancování soukromého dluhu bankovním úvěrem nebo emisí dluhopisů. Pokud totiž následně dojde k pozitivním změnám v ekonomické pozici dlužníka, stabilizaci nebo jeho dalšímu rozvoji, může se takový dlužník stát atraktivním i pro konzervativnější financiéry dluhopisové nebo dokonce bankovní. Ti tak poté můžou rovněž těžit z transakční aktivity a dalších pozitivních projevů působení externího dluhu poskytnutého nebankovními subjekty.
Jakou podobu má ve světě regulace soukromého úvěrování?
Odpověď na tuto otázku nelze úplně zobecnit, regulace tohoto segmentu je odlišná v podstatě v každé zemi. Nicméně regulace se typicky omezuje maximálně na potřebu určitých licencí pro podnikání v oblasti poskytování finančních služeb, a i to pouze v některých zemích, nikoli na regulaci v tak široké podobě, jakou známe v případě bank. Současně platí, že regulátoři v celém západním světě tento segment finančních služeb podrobně sledují a přemýšlí nad tím, zda a v jakém rozsahu by bylo vhodné rozšířit nebo zpřísnit regulaci podnikání v této oblasti.
Velkým fenoménem, který mění evropskou ekonomiku, je dnes udržitelná transformace. Vyžádá si obrovské investice, které bude muset zaplatit hlavně soukromý sektor ze svých kapes. Bude Private Lending pro firmy jednou z cest, jak na potřebné finanční zdroje dosáhnout?
V současné době pozorujeme u tradičních bank silnou motivaci být lídrem v oblasti financování nákladů udržitelné transformace a je zřejmé jejich odhodlání alokovat lidské zdroje i kapitál do této oblasti. S tím jsou samozřejmě v tuto chvíli spojena i očekávání, že banky budou tím klíčovým hráčem v zajišťování zdrojů pro financování těchto nákladů. Na druhou stranu nelze vyloučit scénář, že ani tyto zdroje nebudou dostatečné nebo nebudou dostupné pro určité segmenty trhu nebo z jiného důvodu nebudou saturovat poptávku po externím dluhu. Analogicky s dřívějším vývojem pak existuje pravděpodobná možnost uspokojování této poptávky jiným způsobem, včetně soukromého dluhu.
Jan Linda
Je vedoucím praxe dluhového financování pražské kanceláře White & Case a v rámci své odbornosti se zaměřuje na poskytování právního poradenství bankám a dalším finančním institucím v přeshraničních, syndikovaných a dvoustranných dohodách o financování a souvisejících transakcích, zejména v oblasti projektového, nemovitostního a akvizičního financování. Jan Linda zároveň poskytoval poradenství na unikátních projektech z oblasti exportního financování, například zajištění dlouhodobého financování pro prodej civilních letadel do Senegalu nebo prodej autobusové flotily do Pobřeží Slonoviny. Jako poradce se rovněž zúčastnil řady významných případů mimosoudní restrukturalizace a insolvence, a to jak na domácí, tak na mezinárodní úrovni. Je také členem české pobočky Turnaround Management Association (TMA). Ta je jedinou mezinárodní neziskovou asociací zaměřenou na obnovu firem a krizový management. Jan Linda studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a na Univerzitě v Regensburgu.
•
