V předchozích dílech seriálu týdeníku Euro o prvorepublikovém podnikání jsme se věnovali takzvaně těžké chemii, včetně zpracování ropy nebo výroby hnojiv. Pro tentokrát můžeme trochu „odlehčit“. Významným segmentem trhu – a mezi válkami navíc dynamicky rostoucím – byla v Československu též lehká chemie. Ta se svou nabídkou léčiv, kosmetiky, čisticích prostředků či potravin nejčastěji obracela na běžné zákazníky prostřednictvím maloobchodní sítě.
Farmaceutický průmysl se začal v rakouských podmínkách rozvíjet relativně pozdě. Výroba léčiv byla dlouho v rukou malých lékáren. Na ty, které měly více než dvacítku zaměstnanců, by přitom ještě na počátku 20. století stačily prsty jedné ruky pro celé Rakousko.
Otcové farmacie: Hell, či Fragner?
Za prvního podnikatele „na tovární způsob“ bývá obvykle označován Gustav Hell z Opavy. Nájemce tamní oblíbené lékárny U bílého anděla, jejíž původ sahal až někam do poloviny 17. století, začal od roku 1885 provozovat v nedalekém Komárově továrnu (německy Komorau, poblíž Troppau čili Opavy, jak se objevovalo v reklamě). Hell sice sklidil na sňatkovém trhu významný úspěch, když se oženil s dědičkou domu, v němž provozoval lékárnu, budoucnost však viděl v expanzi, na níž už prostory nestačily.
Fragnerova lékárna v Praze na Malé Straně nesla a dodnes nese název U Černého orla, jehož podobiznu má prodejna i ve svém štítu. Na témže místě pracovali lékárníci údajně už někdy od 15. století.
Právě Hell proslul mimo jiné tím, že jako první uvedl v roce 1898 na rakouský trh dodnes populární dermatologickou mast Ichthyol, vyráběnou tehdy z tyrolského břidlicového dehtu. V době zániku habsburské monarchie byl již Hellův provoz (zvaný zkráceně „Hellco“) největší farmaceutickou továrnou na území Rakouska! Gustav Hell zemřel v roce 1921. Jeho podnik však existoval i nadále, třebaže mezi válkami jej kvůli relativní kapitálové slabosti předstihly jiné výrobny. Přežil rovněž druhou světovou válku a jako součást národního podniku Galena i éru socialismu. A na tradici „Hellca“ kontinuálně navazuje společnost Teva Czech Industries udržující vysokojakostní farmaceutickou výrobu v Opavě dodnes.
Pokud snad v některých knihách není Hell označen za zakladatele zdejšího farmaceutického průmyslu, pak jen proto, že titul bývá přisouzen Benjaminu a Karlu Fragnerovým a jejich malostranské lékár- ně U Černého orla. Také její kořeny sahaly do velmi dávné doby, podle většinového názoru badatelů až do 15. století, čímž patří nepochybně k nejstarším lékárnickým provozovnám v českých zemích vůbec. Benjamin Fragner se tam však objevil až v roce 1857. Jak uvádí historička české farmacie Dagmar Broncová, záhy si získal oblibu pražských zákazníků svými přípravky, jako byly například „Balzám Dr. Rosy“ nebo „Počistivé pilulky“, natolik, že musel začít pomýšlet na větší provozovnu. V tom mu však zabránila v roce 1886 smrt. Jeho syn Karel ovšem v otcově díle pokračoval. Za svůj vznik mu vděčí i takové slavné výrobky jako pálivé bonbony „Antiperle“, jež dodnes rády mlsají nejen děti: původně však byly zdravotním preparátem pro péči o ústní hygienu.
Ač Fragnerové expandovali do sousedních malostranských domů, ani to nestačilo. A tak ve třicátých letech firma zakoupila pozemky v Dolních Měcholupech a podle návrhu dalšího z Fragnerů – architekta Jaroslava – vybudovala moderní farmaceutickou továrnu. Daleko slavnějším se však Jaroslav Fragner stal po druhé světové válce svojí rekonstrukcí univerzitního Karolina anebo dobudováním Betlémské kaple v Praze. Tehdy však již podnik rodině nepatřil. Po válce byl znárodněn: proto jej starší z nás znají jako firmu Spofa (Spojené farmaceutické závody) respektive Léčiva a ti mladší už jen jako součást koncernu Zentiva.
Heislerovský klan z Chrudimi
V porovnání s jinými odvětvími průmyslu farmacie dlouho zůstávala záležitostí spíše malovýroby. A v takových poměrech tak mohla získat na významu i nevelká továrna Heislerů z Chrudimi. Zakladatel Jindřich Heisler se na přelomu století věnoval výrobě špiček z husích brků (náústků ke kuřivu). Navzdory úspěchům i na zahraničních trzích však pomalu mizela poptávka po tomto zboží. I proto se po pokusu s výrobou doutníků firma pod vedením zástupce nové generace, Jindřichova druhorozeného syna Roberta, nakonec přeorientovala na farmaceutickou výrobu. Robert začal již před válkou s výrobou peroxidu vodíku a začal přidávat další látky. Za války si v polních lazaretech padesátilitrové demižony s „Heislerovou vodou“ získaly mezi vojáky velkou oblibu; bohatý poválečný sortiment ve třicátých letech začaly stále více doplňovat i opiáty. A Heisler se vrhnul i na výrobu kokainu, na nějž si surovinu dovážel až z Jižní Ameriky. Hlavní zdroj opia našel pro změnu v Turecku.
Kvůli židovskému původu začal Robert s rostoucím neklidem sledovat vývoj v sousedním Německu po roce 1933; po Mnichovu se raději svého podniku zbavil. Prodal jej Spolku pro chemickou a hutní výrobu, o němž jsme psali v minulém díle seriálu, a sám s družkou a syny emigroval do Velké Británie. Tam zemřel až v roce 1970. Životopisec Milan Vorel v jeho profilu konstatuje: „Okolnostmi vynucený prodej rodinného stříbra, zavedené prosperující firmy, nebyl pro majitele jednoduchým rozhodnutím. Do konce života se s tím nedovedl vyrovnat, stejně jako s faktem, že jeho mladší bratr zahynul se ženou v plynové komoře.“
Současný přední historik farmacie Tomáš Arndt, autor knihy Lékárny s Davidovou hvězdou v čase šoa (2020), doplňuje, že Heislerové byli od 19. století rozvětvenou podnikatelskou dynastií. Robertův strýc Josef a jeho syn Bedřich byli rovněž úspěšnými podnikateli. Ostatně, oba bratranci – Robert a Bedřich – spolu udržovali lukrativní obchodní vztahy. A kdo zná podrobněji dějiny českého surrealismu, tomu nejspíše vyvstane na mysli jméno Jindřicha Heislera, blízkého přítele malířky Toyen. I on patřil do klanu: Robert byl jeho strýc.
Margarín lepší než máslo
Ovšem chemický průmysl nechtěl jen pomáhat lidem v uzdravení. Sliboval rovněž dodávky moderních potravin. Právě levná náhražka másla vyráběná z rostlinných tuků stála u počátků potravinářské chemie. Státní zakázka francouzského císaře Napoleona III. vedla k vynálezu margarínu – pěny z hovězího loje, která byla trvanlivější a levnější než máslo, a přitom umožňovala stejné využití. Nicméně až objev ztužování rostlinných tuků, které tak mohly nahradit živočišné, si vyžádal skutečně chemické technologie: paradoxně do značné míry z důvodu ochrany producentů másla. Dle rakouského zákona z roku 1902 tak margarín musel obsahovat příměsi snadno zjistitelné, aby se zamezilo padělání másla margarínem. Válečné hospodářství si pak vynutilo určitou úlevu – když namísto nedostatkových přírodních příměsí v margarínu muselo být určité množství uměle vyrobených chemických látek.
Benjamin Fragner (1824–1886) byl předním lékárníkem a farmaceutem v českých zemích.
Diskuse o dopadech výroby margarínu na národní hospodářství a prosperitu zemědělců se pravidelně vracely. Margarín však nezmizel. Na konci dvacátých let agrární strana usilovala o omezení jeho produkce. V dobovém pramenu nalezneme srozumitelný argument: „Zde nejde jen o mlékárny, nýbrž i o statisíce zemědělců, kteří mléko musí zpeněžiti výrobou másla ve vlastním hospodářství. Proti jejich velikému počtu stojí jen málo továren, v nichž se vyrábějí pokrmové tuky a oleje. Podle Zpráv státního úřadu statistického za rok 1926 jde celkem o jedenáct těchto továrních podniků, v nichž bylo zaměstnáno celkem 733 dělníků.“
Margarínovým králem Rakouska, Československa a později i celé Evropy se stal Johann Schicht, narozený v Rynolticích u Liberce. Dědic mydlářské dílny vybudoval v Ústí nad Labem podnikatelské impérium symbolizované značkou „mýdla s jelenem“ (1891). Od roku 1902 pak rozšířil sortiment právě o margarín – jako první na území monarchie. V té době již do portfolia rodinného podniku, který se roku 1906 akcionoval, patřily i elektrárny, doly či vodárny a věnoval se nejen výrobě mýdel, ale též svíček či kokosového oleje. Továrna na tuky vznikla v Rynolticích, záhy však došlo k přesunu do Ústí. Roku 1911 zde Schichtové vystavěli první mechanizovanou ztužovnu tuků na evropském kontinentě. Ještě před válkou tamtéž otevřeli již třetí margarínku a další pak pod značkou Centra v Děčíně.
„Margarín lepší než máslo“, a především levnější, se stal součástí české kuchyně nejen zásluhou nízké ceny, ale i díky masivní marketingové kampani. V kuchařkách pro moderní hospodyňky se objevovaly reklamy na výrobky Schichtů (Ceres) i jejich konkurentů. Emil Pick přeměnil po roce 1910 čáslavský cukrovar na továrnu na umělé jedlé tuky Kosmos a Smetol (a později i mýdla a obilné kávy Čáslavka) a hospodyňky motivoval k užívání svých tuků soutěžemi v časopisech. Tam publikoval navíc skrytě oslavné texty o margarínu a jeho výhodách, podepsané čtenářkou Pepičkou Kratinovou. Častým argumentem výrobců bylo tvrzení, že chemická strojní výroba zajišťuje produkt nejen chutnější, levnější a trvanlivější – ale především hygieničtější než máslo, neboť nikde v procesu výroby není třeba člověka.
„Ať jsi černý jako bota, umyje tě mýdlo Otta“
Jednoznačně nejznámějším výrobcem umělých tuků v Československu byla firma Schicht a její značky mýdel (s jelenem), tuků (pokrmový tuk Ceres, čajový margarín Visan) a čističů a cididel (Ominol, Ornol) dosud nezmizely z paměti. Paradoxní spojení umělých potravinářských tuků a čističů typu mýdel se ukázalo coby vysoce funkční řešení. Proč? Docházelo totiž k využití odpadních materiálů vznikajících při výrobě tuků.
A tak například František Otta v Rakovníku svůj podnik přímo nazval „továrna na mýdla a jedlé tuky“. Otta, syn kožešnického mistra z Kostelce nad Labem, začal s podnikáním na popud staršího bratra, který do Rakovníka přenesl otcovu živnost. Sám se ale – i přes otcovy protesty – rozhodl pro mydlářství. Prý jej k tomu přemluvil jistý soused. Vyučil se u firmy Pitteroff v pražských Jirchářích, která mýdly a svíčkami zásobovala bohatší pražské měšťanstvo. Po vyučení pak, jak vzpomínal, „vzal ranec s trochou prádla na záda, do ruky hůl a pustil se pěkně pěšky po silnici k Vídni“. Pracoval v Salcburku, Drážďanech či Ochranově, nakonec se ale vrátil do Prahy k firmám Feigl & Winternitz a Demartini. A tam jej ve věku 27 let také zastihl bratrův dopis, že v Rakovníce na náměstí je k pronájmu mydlářská dílna…
Díky předem vyplaceném podílu na dědictví po otci si ji mohl dovolit převzít. Přesto však, když ze svého malého kapitálu zaplatil nájemné a nakoupil potřeb a surovin, nezůstalo mu už prý skoro nic. Sortiment neměl zprvu široký – tvrdé „jádrové“ mýdlo, mazlavý „šmír“ a černé „terpentýnové“ mýdlo z pryskyřic. Díky spolupráci s jedním židovským obchodníkem pronikl na trhy v dalších městech. Aby uspokojil takto zajištěnou rostoucí poptávku (a aby předešel stížnostem sousedů na zápach z vaření mýdla), vystavěl novou dílnu za městem až u nádraží. Třicetileté výročí firmy roku 1905 tak Otta slavil v novém a také s dvaceti zaměstnanci.
„Otta mastí v celé vlasti“
Skutečný boom ale nastal až poté, kdy se do podnikání zapojil Františkův syn Alois Otta. Ze studií v Německu si přivezl recepturu na bílé mýdlo. Nový a finančně efektivnější výrobek, tedy Ottovo „mýdlo s rakem“, umožnil čelit konkurenčnímu tlaku Schichtova průmyslově vyráběného „mýdla s jelenem“. Počet zaměstnanců se záhy zdvojnásobil. Válka sice produkci ochromila, pro firmu však měla i pozitivní přínos v podobě nových zkušeností – syn Alois vedl legionářskou mýdlárnu na Sibiři, syn František pracoval v německých chemických laboratořích a Julius, který vystudoval architekturu, se z nouze stal účetním. Tento triumvirát pod dohledem otce pak přivedl firmu k dalšímu rozmachu v Československu.
Rozšíření výroby směřovalo prvně směrem kosmetickým. Parfémovaná toaletní mýdla reagovala na stoupající hygienické nároky společnosti. Ve druhé polovině dvacátých let firma zahájila masivní přestavbu do té doby spíše postupně budovaného areálu, spojenou s vyšší mechanizací. V době krize pak na rozdíl od jiných přistoupila k dalšímu rozšíření výroby výstavbou rafinerie tuků – margarínky.
A samotná nová tovární budova s mechanizovaným provozem se stala jedním z nástrojů reklamy. Produktová řada margarínky pokrývala stejně jako u konkurence celou škálu užití: mléčný margarín La Otta, čajový Otava, tažný Efor, pokrmový Sup, solený Ikar a takzvané šmolce tvořily tradiční margaríny suplující máslo. Vyráběly se i ochucené náhražky sádla Kalif a Bojar či pokrmové tuky Jedlík a Marobud.
Uvedení do provozu ale narušilo rozhodnutí vlády o omezení výroby margarínu směřované primárně proti zahraniční konkurenci firmy Unilever. V letech 1927 až 1929 ústecký Schicht spolu s holandskými a britskými partnery zformoval tuto nadnárodní korporaci, která ohrožovala existenci ostatní domácí konkurence. Vládou stanovené kontingenty výroby však působily podobně (v případě Ottů dosahoval třicet procent kapacity), a navíc vytvořily v době sucha a neúrody (a tím nedostatku másla) v polovině třicátých let potíže odběratelům.
Vývary nacistů a komunistů
Nástup válečné ekonomiky ve druhé polovině třicátých let otevřel chemii nové možnosti: šlo například o zpracování odpadního glycerinu pro potřeby zbrojního průmyslu. Stoupala také spotřeba umělých tuků. Aby udrželi ceny nízko, zakoupili Ottové cukrovar v Židovicích, přeměnili jej na lisovnu olejů a nakupovali místo olejů suroviny: podzemnici olejnou, kopru či sóju. Válečné hospodářství ale znamenalo i ztráty – krátce po okupaci zemřel zakladatel František Otta. Vázané hospodářství pak omezilo dostupnost surovin i škálu produkce.
Po druhé světové válce pak byl podnik znárodněn na základě dekretů prezidenta republiky. Ottové toto rozhodnutí napadli u soudu, ale po únoru 1948 řízení ztratilo smysl… Z Ottovy firmy se stala Rakona, součást národního podniku tukových závodů, k nimž patřily i továrny původně Schichtovy či čáslavský Kosmos. Bratři František a Alois Ottové v padesátých letech zemřeli prakticky bez majetku. Nejmladší z rodu, Julius, pracoval coby dělník a skladník; a zemřel roku 1982. Františkův syn František mladší ztratil deset let života jako politický vězeň v Jáchymově. Skonal v roce 1995, poté, co mu stát definitivně zamítl restituční nároky, když jeho továrnu prodal americké společnosti Procter and Gamble již roku 1991. Ottové se alespoň částečné satisfakce dočkali v roce 2000 po vítězství u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Sedm dědiců tehdy požadovalo 3,5 miliardy korun – a dostali deset milionů.
Jiří Janáč, Jakub Rákosník, autoři jsou hospodářští historikové, působí na Filozofické fakultě UK
•
